Dítě zápasí o život

Už kdysi jsem se vyjádřil v r, 2018, jsem rád, že jsem tě úplně nezasklil, tato báseň mne spíše oslovila tvou motivací. Je mi blízká.

Zaujala mě diskuse pod básní i báseň sama. Např:

"aby hranice žití byly bráněny nástroji rozumulépe než dosud?"

souhlasím a namítám - máme i jiné nástroje? Určitě Camus, opět souhlas, a co Dostojevskij? Co poezie? Dawkins je genius, ale nezchází něco? 

K diskutovanému R. Dawkinsovi připojuji (doporučuji)

je to na youtubu, staršího data ale výborné 

 Napsal jsi to přesně, nemusíme bolest působit přímo, ale umožňujeme jiným, aby ji způsobovali právě tím, že minulost nezkoumáme důsledně a málo se z ní učíme  a pak nejsme schopni chápat důsledky vlastnil lhostejnosti.

Nerozumím. Za minulost neseme zodpovědnost jen v tom, že ji zabíjíme tím, že ji dost nezkoumáme a nepřenášíme. Ale zodpovědnost-vina za bolest těch před námi?

Jen bych dodal, že nesené zodpovědnost i za ty, kteří přišli o radost či život i daleko před námi, jakkoliv můžeme mít pocit, že jsme všechno to zlo nezavinili. 

S nemocí se samozřejmě dá taky bojovat. A bývá to lepší, než jí jen tak podlehnout, odevzdat se. Třeba u starých lidí, tam je to markantní, že někteří mají v sobě smysl vlastní existence - a bojují. Jiní se vzdají hned, protože vlastně ani nevědí, zač by měli bojovat, medicína je drží při životě v podstatě mimoběžně s nimi, oni už v životě vlastně nejsou. Což ovšem může být taky jen nemoc. A taky je pravda, že někdy je lepší utéct než bojovat a hrdě zbytečně zahynout, v nemoci i ve vztahu. 

Připsané názory mi samozřejmě nevadí.

Vobnažený lidi bez keců a myšlenek? A jsou lidi bez myšlenek ještě lidi? Nespočívá náhodou lidská nahota především v obnažení vlastních myšlenek - všech, tak, jak to jen jde, jak to člověk druhému stihne vysvětlit, protože myšlenky jsou mnohem rychlejší než vyjadřování a mnohem jinačejší, než všeobecně sdílené významy. V myšlení, tam je pravá intimita člověka. V nahotě? Když ti někdo ukáže vyfocenou část tvého těla, ani ho nepoznáš mezi jinými. Neznáme své úsměvy a gesta, copak je děláme před zrcadlem? Ale zkus, aby ti někdo dal tvé intimní věty vybrat mezi větami jiných, zkus vyříznout pár vět ze záznamu vlastních myšlenek - a poznáš sebe sama hned. 

Že většina lidí se vlastně svého vlastního myšlení bojí a jejich kecy nejsou nic jiného než šaty někde ze sekáče, to je něco jiného. 

Ostatně poezie je téměř vždycky cosi jako kódovaná zpráva bez dešifrovacího klíče. Že si čtenář svůj klíč vytvoří a zarezonuje v něm představa, kterou si takhle splácal, je obvykle něco úplně jiného než autorovo obnažení.

Podstatně silnější by byl komprimát výsledného textu, doprovázený nahým záznamem myšlenek, který k němu vedl. Ale tak, zdá se mi, neumíme ani psát, ani číst. Bojíme se, že by autora ti druzí měli až moc přečteného. A mohli ho tudíž snadno zranit. 

Leda tak milovat takhle jde, když se to povede:-)

( a když to nejde, tak to snad radši vzít i nohy na ramena, když mysl už je dávno za horama  )

Ano,  v tom fatálnu máš pravdu, ale pokud mluvíme o bezmoci proti nemoci, proč. Proč "chudák" má takovou nemoc. Proč ne "Tak ten vztah změň, tak se vzchop, vzpamatuj, začni hned, znova a lépe"

V poezii hledám... rezonanci, asi nejvíc. Mluvím jen o svém vjemu. Jako jedna kapka spektra čtoucích. Pokud ja Tvůj text znakem, odpovídám, co pro mě znamená. 

A tím nepředjímám nic (moc) do dalších textů, porozhlídnu se a pokud Ti připsaný názor nevadí, připíšu zas.Za odkazy díky.

Vyseknutý verš je mi hodně blízký - Vobnažený lidi, to je tak hluboký, pro mě, ach jo. Víte, že v přítomnosti /tj, bez keců a myšlenek, jen v žití/ jsme všichni velice nazí...? vidíte to taky? - 

Sobecký gen je tady: 

https://www.ulozto.cz/!bjj3ToNPh/dawkins-sobecky-gen-1998-pdf

A Rozšířený fenotyp:

https://www.ulozto.cz/!v8xdDrue/richard-dawkins-the-extended-phenotype-pdf

Co hledáš v poezii? Krásu? Únik? 

Já si tam semtam odložím nějaké důležité momenty. Ale jinak je to především exciton...ale vlastně jsem tady už o tom něco napsal, jakkoliv to asi nebude to, co hledáš :o)

A rozdíl mezi nemocí vztahu a nemocí těla... Po smrti těla není nic, po smrti vztahu může být. Tak proto asi.

Ahoj, fajn diskuze. Sobecký gen v pdf bych si přečetla ráda a  Extended Phenotype by tu mohli mít v knihovně, díky za tip.

k dílku samému  - blízcí jsme nazí a křehcí. zblízka. To je čiré.

Ostatní se mi mlží. Taková dokumentární báseň. Úvaha v krátkých výsečích. Každý jsme odpovědní za svou růži,si myslím a nepřeceňuji to.

Když rozšířím z moru, tak s naštvaným tónem vůči bezmoci v nemoci naprosto souhlasím. Nedávno jsem třeba uvažovala, o kolik víc soucitu a podpory budí zpráva o vážné nemoci oproti vážné situaci ve vztahu. A tím nechci zvážnět, ale naopak obrodit ten přístup - špatně ve vztahu, tzn špatné způsoby, nekompatibilita dvou, osobní vzájemná odpovědnost. Špatně s tělem? A my nechápeme?

fm fm :)

takovouhle poezii bych brzy odložila k zaprášení, ale povídat si o tom jde hodně. A je to závažný, což se počítá.

 v poezii hledám něco jiného.

To jsem rád, že nelituješ a že to s tou prozřetelností vidíš podobně. Druhy prý v historii ponejvíc vymíraly na infekce. Teprve pak jsou v pořadí kataklyzmata vesmírná a vulkanická. Leccos už umíme, ale se spoustou ohrožení bychom si pořád nevěděli rady, ostatně největším nebezpečím jsme si sami. 

Memy načti, to by mi bylo ctí, kdybys to vzala od Sobeckého genu, Dawkins je génius, že na tohle přišel  (sobecký gen mám v pdf, možná je na ulozto, kdyžtak dám do zpráv odkaz. Jen mne mrzí, že není přeložen Extended Phenotyp, ten je prý ještě lepší).

Hloupé teorie mne zajímají - Bateson např.píše, že opravdu nové věci vypadají nejdřív směšně....

Co se týče odborné literatury,musíš číst spíš nejnovější vydání

specializovaných časopisů,kniha,než se dočká vydání,je už někdy

zastaralá.A taky pořád musíš být zavěšený na webu.

S poezií je to jiné : nezklamou tě ani básně staré několik set let.

No jo, tak to je jiná. Životní čas je jen jeden, člověk se pořád musí rozhodovat, co dřív, co později, co možná nikdy, i když by se mu to líbilo. Kdybychom tak dokázali protáhnout aspoň ten memetický život, to by bylo něco! I když zase všechno odkládat na dobu, kdy už budeme jen sítí bitů, to by taky nebylo ono, číst noviny deset let po vydání.... Ale u odborné literatury by to  vlastně bylo ještě horší.

Vždycky si u dobrých knížek říkám "proč je to probůh tak tlusté!" Třeba to budoucí autoři pochopí a bude literatura čím dál poezii podobnější, komprimovaná? 

Zase tak podivuhodný život to není.Kromě poezie totiž čtu hlavně

odbornou literaturu.Jednak musím a jednak chci.Na beletrii mi už

opravdu nezbývá čas.Kdysi jsem ale beletrii hltala jako šílená.

To musí být podivuhodný život, číst jen poezii.... Náruživost, nebo nechuť k tomu ostatnímu? Díky za odezvu.

Mor jsem nečetla,protože poslední roky už čtu jen poezii,ale báseň mě

oslovila i přesto - i když nechápu všechny souvislosti.

Za ten zvláštní styl i za obsah - tip !

(Našla? Panečku... tak Mor doslovil Václav Jamek...to tedy netuším,  jaké mám vydání, navíc knihovna s touto knihou nyní vzdálena jest 300 km, ale zítra již se podívati zkusím, nepadnu-li únavou )

(Doslov: To, co je v lidských silách, autor Václav Jamek; vyd. Odeon, Praha 1993, vydání 3.)

silné, pravdivé, tip

Těším se :-)

Mnoho a nic, co již by nebylo řečeno. (Očekávej:) vyčerpávající SZ sepsanou v průběhu následujících nocí.) V mnohém jsem se ztotožnila s doslovem mého vydání, následně připíši jeho autora pro pořádek... Myslím, že je důležité si v ne/pravidelých intervalech připomínat určité skutečnosti. Zejména ty o vůli, pokoře, zranitelnosti, volání po smyslu a jeho opodstatnění. Ještě jednou děkuji za setkání v pravý čas.

Fakt? A co na to říkáš? (Minutka se najde a na klávesnici to hluk nedělá :o))

Pššt, jdu jen nahlásit dočtení.

Je to tady: http://www.ulozto.cz/xFSuBcJ/camus-albert-romany-a-povidky-doc

A bohužel ještě existuje i ten reálný předobraz: 

http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/policie-uzavrela-mesto-kvuli-moru-lide-maji-zasoby-na-mesic/r~05e1b0ea123011e482480025900fea04/

Setřemež prach i z dávné polemiky o možném významu slova lidskost, protože tu, ve filosofické kolonce, se to celkem hodí.

Máš pravdu, pozoruji na pohádkách, kterak chytře dávkují (pěkně na střídačku), co platívalo a platívá, tedy jednou na hrubý pytel hrubá záplata, jindy ty po mně kamenem, já po tobě chlebem; nikomu neotvírej, ale neboj se přespat ve mlýně, kde straší; trpělivost že růže přináší, anebo je musíš udolat mačetou. Pohádky jsou skutečnou studnicí lidové moudrosti, však nebyly původně nápojem ryze pro děti - a vlastně nikdy.

Jestli by nás život měl něčemu naučit, je to sladit odvahu s nepoučitelností a prozíravostí. Tedy kéž by to uměl i u mě. Vždycky se ovšem najde žák, na němž si i nejkvalifikovanější pedagog vyláme chrup.

Podle toho, jak sejde nebo nesejde, je ta která skupina více nebo méně lidská... a taky jde o to, že ti, co jsou v dané chvíli silní, mohou být příště ti slabí. Ty dávné pohádky o slonovi a myši nejsou až tak nanic...

Otázka je, jak moc jim na nich sejde :(.

Malí nečtenáři jsou důležitější a jejich udolání sladké :-)

Mor moc sladký není - stejně jako není sladké, když malého nečtenáře najednou postihne něco podobného a stačila by chvilka, aby nebyl... Kdykoliv silní nemyslí na nějaké riziko, kdykoliv nevymyslí a nepřipraví obranu, odnesou to ti nejslabší.

Byl nalezen... Nudou jsem určitě nemyslela, ujišťuji, ale víš, jak je to u některých s touhou po zdolání a samotným zdoláváním pak. Jsem mizerný horolezec, a tak se spíš jen ploužívám po rovinách. 

Je tedy zatím na štůsku.

PS. Navíc mě vždy spolehlivě udolá malý nečtenář.

Přesně, Camusův. 

Skoro bych řekl, že u něj neusneš - ale kdoví. Kdyby nebyl nalezen, mám ho v pdf :-)

Camusův?

Dám si ho na ten zaprášený štos k posteli. Někde ho tu v té své třísvazkové knihovně válím, jsem celý život, sakra, stále u slabikáře...

A vrátím se, až na něm pětkrát usnu, slibuji.