Já

     Kdo jsem já? Z čeho se skládá má osobnost a co je zač má duše? Za svůj život jsem něco zažil, něco poznal, něco mne teprve čeká a určité věci třeba nepřijdou vůbec. Skutečnosti a okamžiky mého života mě zajisté zformovaly a utvořily mě takovým jaký jsem. Sám se sebou žiji již řadu let, necelých sedmnáct přesněji řečeno, ale až nyní poznávám sám sebe, až teď mám snad dostatek odvahy- je-li to odvaha- pohlédnout sám sobě do očí a zkoumat, co v nich vlastně uvidím… Poslední dobou vidím stále dál a s oním „prohlubováním“ pohledu jako bych znovu prožíval významné chvíle svého života, jako kdybych znovu cítil všechnu radost jež byla ve mně, znova uronil každou slzu a smál se štěstím. Tato cesta není pouze o radosti- je také o bolesti a zklamání- a je až s podivem, že věci krásné v nás zanechají stop tak málo oproti těm nepříjemným. Při pouti svou duší potkávám tváře i hlasy a nacházím pocity- ony pocity, jež dlouhou dobu žily ve mně někde skryty. Nacházím zlo i nenávist, najdu však i dost odpuštění a sílu zapomenout nemilé chvíle. Potkávám cynismus, za ním v koutě spatřím krčící se naivitu- tu vlastnost, jež nám dává doufat v lepší zítřky. Potkávám lásku, ruku v ruce s bolestí, tak jak spolu chodí už léta a století. Procházím skrz srdce a duši, duši která je mnou, duši jež je třeba jako mladý strom. Tak jako onen strom i já jsem byl v mládí šlechtěn, tak jako on i já přežil několik krutých zim. On i já ještě porosteme a oba porosteme o to rychleji, čím více místa budeme mít, jako on i já budu mít své „sadaře“ a „zahradníky“, kteří mě budou zalévat a roubovat. A snad i já tak jako on jednou ponesu plody- plody, jež nebudu trhat já, ale utrhne je někdo jiný, plody, které dlouholetým šlechtěním budou pro jiné přínosem. Nebo je má duše mořem_? Nekonečným a věčně pohyblivým živlem, v jehož hlubinách se skrývá mnoho pokladů? Může být i horou, na jejímž vrcholku jednou staneš, rozhlédneš se kolem a pochopíš. Pochopíš, kdo jsem já, a proč takový jsem. A co když ne?! Co když je duše pouhá nafouklá bublina vlastní ukřivděnosti a spižírnou všech zážitků? Bylo by potom vůbec možné žít? Být z ničeho? Být ničím. Asi ne. Proto věř, že v sobě máš strom či horu nebo moře. Doufej, že ony stromy neuschnou, moře nevyschne a hora se nezřítí, protože, co nás vede k touze být milován? Dost možná je to potřeba nebýt sám a patřit do sadu. I tak je svět rychlý a studený- kdyby vymizela ta

trocha lásky, kterou ještě chráníme- kdo ví, co by se s námi stalo…A možná ne, možná že už žijeme ve světě bez lásky a to co za ni bláhově považujeme je jen jistý druh přirozeného výběru, výběru, při kterém nám jde pouze o zachování rodu, jed nám o to, vybrat si k reprodukci toho nejvhodnějšího jedince. Nevím, čím hlouběji se do toho člověk zaplétá, tím pesimističtější myšlenky ho přepadají. Je tedy lepší na to nemyslet? Dost možná je to určité řešení… Ale i tak, jednou přijde doba, kdy si i ty budeš muset najít partnera. Budeš si ho vybírat podle kterého faktoru? Podle bohatství, podle zamilovanosti, nebo podle toho, jak zdravé a dokonalé děti s ním budeš moct mít? Živote živote, ty cynický vodiči našich loutek, ty, který smějíc se nám za zády nás vedeš do spletitých sítí našich tužeb a intrik, probouzíš naše nejniternější pudy, ty, co nám dáváš i sílu, živote, kde jsi ty srabe? Vylez a pojď se rvát… Pojď, a já zkusím vyhrát. Zkusím to poprvé, a asi si nabiju hubu. Dobrá, jsi tvrdý bojovník, ale já bojuji duší… Budu to zkoušet tak dlouho, než se naučím položit tě na lopatky. Ó, jak bláhové… Ale což, nějak to dopadnout musí… A ať už to skončí jakkoliv nebo kdykoliv, je to můj život…