Pohádka na pokračování

Kapitola první pohádky o slávě a moci.

 

Byl vlahý večer a na dům se snášela tma. Vyprahlá zem s úlevou pocítila ústup slunce do slastného spánku. I na ptácích štěbetajících okolo bylo cítit úlevu od parného dne. Pomalu vykukovali z hnízd a začali zpívat své tirády širému světu.

Princ Brexower lelkoval ve stínu velkého stromu. Necítil nic než kouzlo okamžiku. Byl absolutně spokojený se svým já. Se svým přítelem sídlícím v jeho duši. Okusil již vše z plodů stromu života. Neznal žádnou zábavu, co by nezkusil. Služebné i kuchařky mu v paláci padaly do náruče úplně samovolně. Opojné víno měl vždy při ruce a bujný kůň jej vždy odvezl daleko od žárlivých manželů. Princ byl jednoduše spokojen.

Kdo ví, jak by večer plynul, kdyby princ nepocítil záblesk osudu. Náhle se probral z letargie a věděl, že má životní cíl.

Nikdy si neuvědomoval, že něco jako cíl může existovat. Proč přemýšlet na vzletnou myšlenkou, když má vše co potřebuje k životu při sobě na dosah penisu? Stačí jen chtít a vše se vyplní. Brexower si pomyslel, že byl do teď spokojený a šťastný jak doposud žil. Nyní bezpečně věděl, že alkohol a bezmyšlenkovitá láska okamžiku jej udržovaly ve slastném stavu nevědomí. Proč najednou je vše jinak?

Princ lelkoval ve stínu velkého stromu a pro vzdáleného pozorovatele byl jeho nehybnou součástí. Užíval si pomalý nástup vlahého večera. Byly to poslední okamžiky jeho dospívání. Věděl, že jakmile jednou vstane – stane se mužem.

Protahoval okamžik končícího dětství a loučil se s jeho bezstarostností. Jeho dny již měly přinést změnu. Změnu, která otřese světem.

Cítil ve svém srdci, že za mlynářkou nedojede, nechá její náručí pro mlynářova pacholka. Bláhovost mládí nechal za sebou a již se k ní nikdy nevrátí. Cítil bolest nad ztrátou kusu svého života, ale touha naplnila jeho duši a pro Brexowera už nebylo cesty zpět.

Chtěl udělat svět lepší. Vybudovat novou civilizaci na krvi a kostech svých zrůdných nepřátel. Poté bude moci žít ve světě podřízeném jeho vůli, světě bez problémů, válek a konfliktů. Brexower byl do dnešního večera nadšený. Trochu jej mrzelo, že jeho ctihodní dědové vyvraždili všechny potížisty. Byl to tuhý boj, ale stálo to za to. Ještě větší štěstí bylo, že otcové vyvraždili ctihodné dědy. Předci si zamilovali boj. Díky ještě ctihodnějším otcům mohli lidé žít ve svém světě plném jeho štěstí a naplnění.

Princ lelkoval ve stínu velkého stromu. Užíval si počátku noci a nového nepoznaného pocitu neklidné duše. Chtěl žít ve světě bez zbraní a násilí. Znal jedinou cestu, díky níž cíle dosáhne. Ocel a oheň spolehlivě vypálí vřed nepřátel. Kopky se naplní bezduchými těly. Šibenice obrostou květy jako jarní jabloně. A slunce se zaraduje nad novým pořádkem, který zavede princ.

Bojoví koně budou úpět pod zbrojí rytířů, lid pozvedne zbraně a pod Brexowerovým vedením pojedou vstříc smrti a jedinou myšlenkou jim bude zářná budoucnost jejich vdov a sirotků. Lidský život v porovnání s blahem celé říše neznamená nic. Jedinec se musí podřídit davu a zemřít pro jeho blaho. Města budou platit nebo hořet, úroda lehne pod kopyty koní, stromy budou rozštípány na válečné stroje.

Princ nechá postavit nové město, krásné a z křišťálu. Ulice budou nádherné a široké. Kdo bude něco znamenat, bude žít ve stínu Brexowerova paláce.

Princ lelkoval ve stínu velkého stromu a duši mu zalil blažený pocit vítězství. Slyšel oslavné fanfáry, chorály na jeho počest. Všechny princezny světa budou v jeho harému a bude si vybírat jen ty nejkrásnější. Každý večer jinou. Jeho synové budou nejen silní, ale i krásní a budou vládnout světu. Každý dostane část světa ke správě.

Říká se, že smrt je součástí života. Filozofové stále vytvářejí své nesmyslné teorie o vyšším smyslu života. Nejjednodušší by bylo zabít smrt a radovat se z věčného života. Princ věděl, že jako vládce světa bude žít věčně. Jeho vděčný lid na něj nikdy nezapomene. Vytvoří říši bez hranic a násilí. Krev se již nebude prolévat pro zábavu.

Princ lelkoval ve stínu velkého stromu, užíval si počátku noci a úsměv se mu rozehrál na obličeji.

Jedinou věc co musí udělat je natáhnout ruku a vzít si co je po právu jeho.

 

----------------------------------

 

Starý král seděl ve slunném sálu na trůnu z perleti. Upřeně se soustředil na holbu piva. Pěna už mu zmizela propadlem dějin. Král sledoval mizející krásu piva s jistými chmurami. Vůbec si nevšímal vyslanců a deputací. Pivo bylo jeho středobod.

„Králi, lid trpí hlady!“

Vyslanec se neudržel a křikem narušil majestát příjímacího sálu. Král mu nevěnoval pozornost.

Život krále již končil, sám to nevěděl – lid již pomalu slavil. O králově vášni zpívala mnohá píseň nejen na jarmarcích.

Pivo, jaký to skvělý vynález, pomyslel si panovník. Orosená nádhera, zlatá barva a jaká lahodná chuť! Při prvním doušku osvěžující hořkost a poté sladké políbení. A následuje hřejivé teplo vycházející ze žaludku. Ani žena krále nepotěší tak jako čerstvě vychlazené, ledované potěšení.

Žena mluví, pivo poslouchá.

Král miloval své monology o vybledlé slávě. Jedině plná holba lahodného moku dokázala poslouchat jeho nekonečné vzpomínky na blyštivou zbroj, pochodující kopiníky, klející kyrysníky a věčně opilé rytíře. Mnoho bitev král vybojoval a ještě více bitev zapil.

Král býval úžasný a nepřemožený válečník, ale o to horší vladař. Královská pokladna byla prázdná a království chudé. Jediné co král potřeboval k životu, bylo jeho pivo a slanina.

Král se zavrtěl na trůně. Bylo nepříjemné na něm sedět. Pití piva se již začalo projevovat značným tlakem v podbřišku. Vrchní komoří si všimnul králova nepohodlí a zahlásil: „ Ještě dvě piva a končí královská audience!“ Davem dvořanů to jen zašumělo.

Král pokýval hlavou a zamumlal na souhlas. Dál se věnoval své lásce a jedinému příteli.

 

----------------------------------

 

Princezna Neeperon si nervózně přejela po lemu šatů. Měla na sobě šaty, které hrály všemi barvami duhy. Blížil se její první ples a vše musí být dokonalé. Pořád nemohla uvěřit tomu, že král svolil k pořádání plesu. Musela mu dlouze vysvětlovat co to ples je a proč takovou drahou akci pořádat. Královská pokladna je sice prázdná, ale prestiž se musí udržovat.

Princezna toužila po ženichovi jako po ničem na světě. Už od dětství, kdy pochopila, co to znamená obléci si šaty, věděla, že jejím jediným snem je stát se něčí dobrou manželkou a úžasnou matkou. Celý svůj dosavadní život zasvětila péčí o zvířata a jiné mazlíčky a připravovala se na její úžasnou budoucnost. Milovala vše živé.

Představovala si život vedle jejího budoucího muže, vysněného manžela. Určitě to bude statný muž a nebude smrdět pivem. Bude hodný a spravedlivý, stane se králem po jejím otci a přivede říši k ráji na zemi. Všichni lidé budou spokojeni, bude dost cibule i zrna na mouku. Poddaní budou milovat královský pár a jejich potomky. Neeperon se tetelila blahem i když tušila, že neví všechny informace.

„Žena je dobrá jen k jednomu účelu,“ opakoval stále král, „a ten ještě nezvládne sama bez pomoci chlapa.“ Neeperon nechápala, co tím jí její otec chce říct, jaký účel má na mysli. Maminky se zeptat nemohla, protože ji nepoznala. Král ji nedovolil, aby cestovala pod skálu spravedlnosti, kde se podle jeho slov nacházela.

Princezna byla vychována starou chůvou. Velmi starou chůvou. Nepamatovala si už žádné slasti života, kromě jedné – čichání k sušenému listí ořechu. Chůva dokázala celý den strávit obložená listím se slastným úsměvem na vrásčitém obličeji.

Rychle zpět k povinnostem, zahnala princezna chmurné myšlenky na dětství. Naposledy si přerovnala šaty a vyrazila vstříc trůnnímu sálu, kde na ni čekal její vysněný ples.

 

----------------------------------

 

Mág se zahleděl do tmavé koule, ležící na štíhlém podstavci. Již věčnost se snažil zahlédnout střípky budoucnosti.

Nepodařilo se.

Zase další zmařený život, který mu nevyjevil, jaká budoucnost čeká na odhalení. Mág udělal chybu. Již zase.

Mág ztěžka dosedl do pohodlného křesla. Co dál? Jak napravit chybu? Vlastně jakou chybu?

Přes špinavé okno prosvítaly do pokoje letmé paprsky slunce. Začalo svítat, brzké ranní záblesky životadárného tepla se probíjeli skrze studenou temnotu noci. Vláda stínu skončila a ustoupila novému dni.

Mág se zahloubal a nevnímal pomocníka, rovnajícího rozházené lahvičky různých lektvarů. Fámulus dokončil svou práci a potichu se snažil vytratit z dosahu přísného pohledu mistra kouzelníka. Leč nepovedlo se.

Mistr se probral z hustého síta myšlenek a upřel svůj zkoumavý zrak na mladíka.

„Pojď blíž, chlapče.“ Zaznělo místností.

„Jen blíž, neboj se.“

Pomocník se pomalu blížil k mágovi v očekávání pochvaly nebo výprasku.

Mistr se pousmál nad pomocníkovým strachem. Staneš se součástí dějin a bojíš se udělat poslední krok.

V okamžiku se vzduchem mihla chladná ocel a otevřela světu krevní řečiště mladého pomocníka. Než první kapky krve dopadly na podlahu, zvolal mistr: „Ty, jež dáváš a bereš život, zjev mi budoucnost!“

Chlapec dopadl na podlahu a v posledních pohybech těla vykreslil v ratolišti krve bizarní obrazec. Vzduch nasytila energie mágova kouzla. Opojený moci mistr shlédl k rudému obrazci. To co uviděl, jej potěšilo. Začalo krvavé představení.

V krvi se zrodily obrazy, rýsují události, co se staly, dějí a obrazy, které se ještě udát nemohly. Mág se upřeně soustředil na obrazce. Viděl velké voje. Táhnoucí se mezi lesy a poli. Viděl opilé vojáky, radující se mezi svými druhy, kteří neměli tolika štěstí. Viděl naříkající ženy a děti, hledající své padlé otce a manžely.

Obrazy střídaly obrazy. Výjevy se měnily a proud dějin se nezpomalil.

Najednou jakoby se čas zastavil. Mág spočinul zrakem na krásné mladé ženě. Měla šaty, které hrály všemi barvami duhy. Byla nádherná ve vší té okázalé kráse.

A mág pochopil, že klíč k moci je ukryt právě v této dívce. Ještě nevěděl, zda s ní zplodí potomka nebo jí připraví krvavou lázeň. Nebylo to podstatné. Nyní je důležitá moc a cesta k ní se mágovi vyjeví.

Věděl, že nyní musí hledat mladou ženu. Neznal ani její jméno a ani stav. K tomu si musí najít nového pomocníka. Uvědomil si, že toho posledního si docela oblíbil. Byl tichý a pokorný. Vlastnosti, které mág od svých učedníků vyžadoval.

Mág znovu usedl do svého křesla. Napodruhé o poznání uvolněněji. Povedlo se mu přepsat dějiny kouzel. Spokojený úsměv nemohl zmizet z mágova obličeje. Pocit štěstí se rozprostřel nad celým jeho bytím. Ale brzy se dostavily chmury. Mág si uvědomil, že nemůže ztrácet čas a musí konat.

 

----------------------------------

---