Bytost č.21: Ghi (6)

Nebe se plnilo šedivou mlhou, v níž vlhkost prskala zlaté kapky zrcadel. Nejbližší hvězda nikdy nevycházela nad zenit a světlo z ní se odráželo jedině v divoké rose. Pak teplem a světlem žili lávové jezírka, kterých bylo všude málo a těžce dýchali.

Helix chtěl teď jedno takové najít. Ghi se mu na chvíli ztratila ze zraku a temno, které na něj dolehlo bylo k nevydržení. Obalovalo jeho tykadla a zpomalovalo i tak pomalý sval, přitěžilo váze ulity. Ufghhhrrr…. eeeghhhiiii… mmmmbbbhhhgmmmm…

Tak rtutně a blátite se ti, Helixi, nikdy necestovalo; co se to s tebou děje? Co se to děje kolem?

V krajině je čule jako předtím, rostliny čuší ve svém klidu, ale světlo - něco je špatně se světlem. Helix odkryl pár velikánských tmavě červených listů a tam se to zřelo - lávové jezírko. Kde se tady vzalo?

“Tady jistě žádné jezírko předtím nebylo, tím jsem si jist!”, vyhlásil upocený hlemýžď. Bylo menší než normálně bývají a nesálalo z něj tolik horka. Nicméně kolem se v krajině horko rozlévalo a pot na jeho svalové noze nebyl z vyčerpání, nýbrž ze zvýšené teploty klimatu. Horečka mu zatemnila jinak přímé myšlení. Do myšlenek se vnucovali jedovaté sny, jako knoflíčkem on-off...on-off…on-off… tu věta, tu sen, všude zmatek. Život ztrácí rozvrh, tabulky se rozpadají, jídlo a pití není potřeba, to jakoby sama smrt přišla.

Kdysi prosil Ghi, ať s ním v momentu konce je, ať ho černým strachem provede. No teď po ní ani stopy není, malá Ghi kdesi v mlze se válí. Sama černá, sama umírá, kdeby ti na pomoc mohla. Hlemýždi, v hemžení deště moučního, nad rumové bedny, jsi sám … jsem tady sám ... v sylogismu vlastní hlavy. Já myslím, že jsi tímto dnes skončil, jsi bez moci… jdi blíž … vždy blíž, hrome, dovnitř, do tmy, jinak neuvidíš.

Leb’ živ již pomalu nejsi, a tak kresli poslední noci na pěn lísky bouřkou zlatem pěnisté, poslední věty a toto jediné, si uvědom: Jsi nikdo, Helixi! A hrob ti bude zmarem. Lepší se do lávy nech vklouznout, své šlechy v ní upéct, v ohni upéct … upéct v ohni .. své šlechy si přej.

Stojí na tom břehu jako před zrcadlem, ve strachu z tančících listů kolem. Jakoby se vařili, kroutí se v tom zvýšeném klimatu. Šedé nebe houstne, temné vize vystrkují nohy z mraků a ty kráčí po krajině jakoby to byl papír v knize. Bum, buch, blum, brum. Šeptá hlas vesmíru signál mezi tvé tykadla - jeden, další a další; chudák hlemýžď mimozemský ani jednomu nerozumíš.

“Ach jo, jsem tady sám … jsi sám… jsem sám … tady … v dialogu vlastní hlavy. “, brebce na tom břehu a čeká. Něco se stát musí… musí… tohle přece není normální.