Kapitola 2 - Violens

Město Moenia se začíná pomalu nořit do tmy. Lidé se loučí s unaveným Sluncem, s dnešním dnem. Někteří jsou rádi, jiní by rádi měli více času, aby mohli dodělat věci, které nestihli.

Chodník smáčí déšť, vítr štípe do tváří, dech se tíží a zrychluje. Počasí se dnes vskutku nepovedlo, ale to nevadí, protože je toho spoustu, co se nepovedlo ještě...

Například jednomu chlapci se dnes nepodařilo sehnat práci. V jeho životě je to jedna z obrovských katastrof, protože moc dobře ví, že jakmile se za ním zavřou domovní dveře, nebude úniku před ranami, kopanci a pěstmi. Zklamal bratra neskutečným způsobem a teď za to bude patřičně pykat.

Ne, už nebydlí u svého otce. Náš malý Desperatus je nyní pod ochrannými křídly svého bratra Audense. Křídly tak silnými, že ho drtí... A výsledek je úplně stejný. To mohl rovnou zůstat v Nubigeně. Bit by byl úplně stejně, tak co!

Nenávidí to tu. Z tohoto města má husí kůži a to neustále. Z celého srdce by se nejraději zbavil i svého bratra. Ta jeho síla... Ten tlak.. To všechno ho tolik ničí. A mění.

 

Roztřesený chlapec vchází do dveří malého bytu na okraji Moenie. Voda mu kape z vlasů i oblečení na zem. Zima s ním cloumá tak, že už ani nedokáže vzít tkaničku do ruky. Tak si z hlavy sejme čepici, rozepne bundu a pověsí to všechno na věšák. Boty mu z nohou sklouzávají tak nějak samy od sebe.

Ještě nestačil udělat jediný krok, když vtom se odkudsi zprava ozve mocný, hrubý hlas:

"Tak co? Postaral ses o sebe?"

Šlo to z koupelny. Desperatovi připadalo, že se otřásly zdi. Ale zdi to nebyly, kdo se otřásl. To jen Desperatus sebou trhl tak prudce, až se mu málem srdce zastavilo.

"J...Já...N...Ne..." dostává ze sebe. Ani jediná hláska vycházející z jeho úst nedává smysl.

Z koupelny vyjde vysoká mužská postava. Ve stínu večera, v této tmavé chodbě, vypadá neuvěřitelně hrozivě. Svalů má, že by snad rozdrtil i kámen. Jizvy po celém těle a hrubá, popraskaná kůže na rukou jsou důkazem skutečně těžkého života. Na hrudi se skví obrovské tetování, nápadný řetěz omotaný kolem lví hlavy. Jenže... Odtrhnete-li své oči od jeho pozoruhodného těla a zaměříte-li se na obličej, spatříte nebesky modré oči a dozlatova zbarvené vlasy a napadne vás jedno jediné slovo: "Anděl." Nebo přinejmenším slova dvě: "Dobrý člověk."

Všechny pocity strachu z něj, všechny pochybnosti o jeho dobrotě... Všechno rázem zmizí. Stačí jediný pohled do očí.

Desperatus má však svůj pohled upřený do země.

 

Audens přistoupí blíže. Kolem boků má omotaný ručník a na nohou papuče, ale ani to mu nic neubírá z jeho hrozivosti.

"Notak, přiznej se, že jsi neuspěl," řekl.

Desperatovi se po obličeji kutálejí slzy. Audens si sedne na zem naproti němu, takže jsou jejich oči na stejné úrovni.

"Nebuď srab. Nemám rád poseroutky, však víš," řekl, tentokrát o něco výhružněji. Pořád ale působil klidně a vyrovnaně, jako vždycky. Desperatus nesnášel ten klid. Proč by měl být Audens klidný, když on, Desperatus, je celý na nervy z toho čekání na rány?!

"J...já.. Jájsemnicnesehnal. NEBIJ MĚ!" vyklopil ze sebe a dlouze se na bratra podíval uslzenýma očima.

Audensovi se na obličeji objevil vážný výraz. Výraz vzteku,pochopení, soucitu. Ztěžka vzdychl, položil svou ruku na bratrovo rameno a spustil:

 

"Ty kluku zabedněná. Když jsem byl v tvojem věku, byl jsem taky takový... No... Malý, hubený... Plný naivních představ a nenávisti. Jak jistě víš, tvůj otec byl dost svérázný člověk. Pro pěst nešel nikdy daleko a já jsem ho za to moc neměl rád...

Desperate, KURVA, JAK JÁ HO NENÁVIDĚL!" zařval.

"Neumíš si představit, jak moc jsem se ho chtěl zbavit. Utéct, nebo.. Jenže pak, když jsem kupoval byt, když jsem jel poprvé ve svém vlastním autě... Jsem zjistil, že jedině díky němu jsem se naučil tvrdé práci! Práci, která ze začátku nepřináší žádné výsledky.

Je to tak, všichni potřebujeme tvrdou výchovu, aby z nás něco bylo! Chápeš to?"

 

Desperatus jen bezmocně přikývl.

V tu chvíli se skácel pod Audensovou tvrdou ranou do břicha.

 

 

Dál už bych jejich soužití popisoval jen velmi nerad. Není to zrovna hezký příběh...

Kdyby o těch kopancích a pěstech věděli Audensovi kolegové, hodně by se divili. Audens je totiž po celém městě znám jako silák, který by neublížil ani mouše.

On to ale jako ubližování nebere.. On tomu říká „zocelování“. Je totiž přesvědčen, že díky takové výchově z Desperata vyroste silný, schopný muž. Chce svého bratra připravit na těžkosti života.. Ach, jaký to je hrozný kolotoč bez začátku a konce.

---