Kapitola 11 - Regina

Viděl před sebou tvář schovanou v přilbě. Až na oči.

Nives k němu kráčel a v ruce držel svůj meč. Jeho černé oči se leskly zlovolnou touhou zabíjet. Kráčel pomalu, jeho zářivě bílá zbroj s každým krokem vydávala strašný řinčivý zvuk, který chlapci pronikal hluboko do uší až k samému jádru myšlenek.

Rozhlédl se a zjistil, že leží na zasněžené zemi pod smrkem. Zkoušel se pohnout, ale nemohl. Zvuk Niveova brnění zatemňoval mozek, oddaloval okamžik smrti... Chlapec prožíval svou smrtelnou ránu jen matně a mihotavě, jakoby přes záclonu. Nic necítil, ležel klidně, v očích hrůza.

A pak se kolem něj rozprostřela temnota. Zmizel...

 

Desperatus sebou trhl a otevřel oči. Dlouho trvalo, než poznal, kde se nachází. Seděl na studené podlaze svého pokoje, zády opřený o roh místnosti. Před sebou viděl svou postel - tvrdou jako skála a nedotčenou.

Když se postavil, na chvíli zalitoval, že postel nevyužil.

Bolestí zavyl, když si zkusil protáhnout záda. Hlava ho bolela a v krku měl takové sucho, že nemohl ani polknout. A jeho ruka byla stále zlomená a bolestivá jako včera.

Chlapec se neopovažoval vyjít na chodbu a vyhledat svého pána. Proto jen nastražil uši a čekal na sebemenší zvuk, který by mu prozrazoval, že je Algiditas blízko. Nic ale neslyšel. Najednou mu ale kdosi zaklepal na dveře. Chlapec řekl skřípavým hlasem: "Dále."

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil princ Algiditas osobně.

"Pojď za mnou," řekl mu. Chlapec si okamžitě oblékl svou obnošenou mikinu a vyrazil.

Dnes začínal jeho první pracovní den ve službách prince... "Jak asi bude vypadat?" pomyslel si.

Princ chlapce bez jediného slova dovedl až k zámku. Šli spolu nahoru po točitých schodech a pak vešli do malého sálu, kde se nacházel jeden stůl, jedna židle a spousta místa pro šermování.

Princ konečně promluvil znovu.

"Tady se učím být králem. Budeme tu až do odpoledne. Pak máš volno."

Desperatus nejistě přikývl.

V následujících hodinách se staral o to, aby Algiditas splnil vše podle svého rozvrhu. Držel mu terče při lukostřelbě a hodu oštěpem, podával mu nejrůznější smlouvy, řády a důležité dokumenty k prostudování, četl mu pravidla etikety a zkoušel ho z nich, díval se, jak tančí, zkoušel ho z dějepisu, fyziky a biologie,..

Na závěr ho Algiditas zavedl do vedlejšího pokoje. Desperatus se rozhlédl a s úžasem zjistil, že pokoj je plný ledových soch. Byly to sochy nejrůznějších severských zvířat, členů královské rodiny a vymyšlených rytířů. A co víc - nebyly o nic méně krásné než ty, které chlapec viděl včera před tím, než se seznámil s královnou.

"Vytesal jsem ledové rytíře..." řekl Algiditas a ukázal na jednoho z nich. Tento rytíř měl lesklé brnění. Byl vysoký, s pyšně vypjatou hrudí.

"Mohu je pomocí kouzla oživit. Bude to taková moje armáda, až budu králem. Ale nikomu o nich neříkej. Chci, aby to bylo velkolepé překvapení. Jejich oživení bude součást oslav mého převzetí koruny."

"T-ty sochy do-dole... T-to jste vyt-tesal t-také v-vy?" zeptal se Desperatus.

Algiditas stroze přikývl. Zrovna si prohlížel majestátní sochu krále Phoúrona a lehce po ní přejel svými dlouhými štíhlými prsty. Bylo to nepochybně zvláštní gesto, jednoduchý ladný pohyb naznačující obdiv a pochopení.

"Na krále si nepamatuji. Ale říká se, že byl velmi mocný a spravedlivý," řekl tiše.

"J-já jsem s ním mluv-vil," ozval se chlapec.

"Jistě, jistě," zarazil Algiditas další příval slov, která se chlapci tak úporně drala z úst. Desperatus poznal, že bude lepší se už o tom dále nevyjadřovat, a utichl.

 

Odpoledne se chlapec rozhodl, že se půjde projít po lese. Na zdejší poměry byl krásný den, obloha měla barvu sněhu a všude kolem něžně padaly malinké vločky.

Desperatus kráčel rovně za nosem a snažil se vychutnat si to ticho a klid, jenže to bylo ticho tak velké, že se mu to zkrátka nedařilo. Lehce přivřel oči a snažil se uklidnit svou mysl a přitom nenarazit do stromu. Neslyšel vítr ve větvích. Neslyšel ani vlastní kroky. Opět mu připadalo, že to ticho kolem je příliš velké, až nepatřičné, že mu křičí do uší tak moc, až přehlušilo veškerý zvuk... A opět se mu zdálo, že ho někdo sleduje. Neměl z toho dobrý pocit. Nemohl se uklidnit. Kráčel s natraženýma ušima a čekal, kdy ho Nives nebo Poesis chytí kolem krku. Představoval si, jak jeden z nich vytahuje svůj meč, jak jeho čepel klouže po chlapcově kůži jako po másle...

A najednou před sebou uviděl lidskou postavu. Hned ho napadlo, že by to mohl být někdo z princů. Nebyl to však ani jeden z lidí, které dosud potkával. Byla to dospělá žena. Zatímco k ní pomalu a ostražitě kráčel, snažil se si ji co nejdůkladněji prohlédnout.

 

S pár dalšími kroky zjistil, že má nádherné zlaté vlasy, které se jí neposedně vlnily a vytvářely nekonečnou záplavu, jako zlatý vodopád. Její tělo se zdálo být mladé a pružné, a přesto malinko zpohodlnělé a baculaté, oblečené v jasně zelených šatech s hnědými vzory. Obličej měla kulatý, s bledě modrýma očima, malinkým nosem a stejně tak malinkými ústy. Svým osobitým způsobem byla nádherná, až srdce poskočilo. Usmívala se mile a přívětivě, a když chlapec udělal dalších pár kroků k ní, tiše, zvonivým hlasem, jej pozdravila: "Ahoj."

Desperatus zůstal stát jako opařený. Neodvažoval se na její pozdrav odpovídat.

"Mé jméno je Calida Temporis," pokračovala žena. "a vládnu v sousedním Království severního slunce. A kdopak jsi ty, mladý pane?"

"De-desperat-tus." vysoukal ze sebe zaskočeně. Nikdo, koho dosud na cestě potkal, nejevil nejmenší zájem o to, znát jeho jméno. Ani Algiditas ho neznal...

"Jsi tu nový, viď?"

"N-no... Ano."

Přestože byl ztuhlý strachem, jedna věc mu nebyla vůbec jasná. Otevřel ústa a zeptal se:

"J-jak jst-te se tu do-dostala?"

Calida si odkašlala, neodpověděla však. Místo toho Desperata rychle chytila za rukáv a naklonila se k němu. Její pohled byl naléhavý a zoufalý.

"Poslouchej, Desperate, protože nemáme mnoho času. Každou chvíli tu může být strážce."

"M-myslíte Niv-va?" přerušil ji chlapec. Královnin pohled získal ještě více na své zoufalosti.

"Pro-promiňte," omluvil se.

"Phoúron mi řekl, že jsi šel právě sem. Ale to nesmíš! Modř ve tvých očích je příliš sytá na toto místo! Nezůstavej a uteč se mnou, dokud je čas. V mé zemi zažiješ lásku, blahobyt a hezký domov. Můžeš bydlet v mém zámku... My jsme.. Jsme lidští. Máme své chyby, to ano, ale cítíme! Rozumíš mi, co tím chci říct? My..."

Nevěděla, jak pokračovat, a tak umlkla a tázavě si Desperata prohlížela. Bylo jí ho líto tak moc, až se její oči zalily slzami. Pohlížela do těch modrých očí na nezdravě našedlém obličeji. A pohlížela do nich prosebně, jako žebrák žadonící o kus chleba.

Desperatus svůj pohled znechuceně odvrátil. Už odjakživa nenáviděl, když se na něj někdo takto díval.

"N-ne, m-myslím, že zůstanu r-raději u sv-vého p-pána," odpověděl chvějícím se hlasem.

"Desperate! Prosím!" vykřikla Calida tak náhle, až se Desperatus lekl a o krok ustoupil.

"Promiň," zašeptala, "nechtěla jsem tě vystrašit. To nic... Ale teď už pojď. Pojď, prosím!"

Natáhla k němu ruku, chlapec ji však nestiskl.

"Vž-ždyť vás ani n-neznám," namítl.

Calida užuž chtěla něco odpovědět, ale náhle se zadívala do dáli přes jeho rameno a ztuhla jako led. Desperatus se okamžitě podíval tímtéž směrem, nic ale neviděl. Pak to ale spatřil - za jedním ze stromů vyčuhoval kousek bleděmodrého pláště. Ale Nives přece plášť nenosí...

"To ne! To je on," špitla. "Jestli neodejdeme, zabije nás!"

Desperatus to místo ještě pár vteřin sledoval. Pak se se slovy "t-to ne-není Nives" otočil zpátky. Jenže to, co viděl před sebou, ho zarazilo.

Královna už byla pryč.

Desperatus zůstal ještě chvíli stát. Pak se pomalu otočil k místu, kde stál skrytý pozorovatel. Nemohl to být nikdo jiný než Algiditas nebo Poesis.

Pro případ, že by tam byl Poesis, se chlapec raději co nejrychleji rozběhl zpět k Algiditovu domu.

---