Kapitola 13 - Teneritas

Kráce vám nyní představím Království severního slunce.

Tato obrovská severská země sousedí s Ledovými zahradami. Vždyť i ony samy byly původně její součástí, než přišla kletba. Tato dvě království od sebe odděluje vysoká hora, zvaná Hraniční. I ona je pod vlivem albínijské kletby.

Království severního slunce před čtyřiceti lety založila královna Veritas, Calidina matka. Byla to žena přísná, rozhodná a nevyzpytatelná jako sama pravda. Dodnes je v srdcích tamních obyvatel velebena, čehož si můžete všimnout poté, co někdo zakřičí „Veritas!“ a vzápětí mu je celým národem odpovězeno chválami a přísliby, že se na tuto vzácnou osobu nikdy nezapomene. A také na její revoluční ideály – bezmeznou lásku k přírodě, stavby výhradně ze dřeva, žádné ploty, žádná města, žádná motorová vozidla, pokuty za neslušné chování a žádnou formálnost (respekt si získali pouze ti, kdo něco dokázali, nezávisle na tom, co nosili nebo jak mluvili). Zemřela mladá Nivovou rukou v Ledových zahradách. A co tam dělala, to si pojďte poslechnout.

 

Měla totiž důležitý úkol, jejž jí uložil bývalý král Phoúron, a sice, vyhledat jeho nebohého syna Algidita, zjistit, jestli zdědil rodinnou kletbu, a pokud ne, odvést ho do bezpečí, k otci.

Phoúron doufal z celého srdce, že se královně podaří prince zachránit, a zatímco trpělivě čekal na schodech u vchodu do jejich dřevěného zámku, Veritas s Calidou zatím plnily svůj úkol. A proč i s Calidou? Protože Veritas usoudila, že by krása její dcery mohla prince snáze přesvědčit.

 

„Vidíš ho? Támhle je,“ zašeptala Veritas Calidě do ucha. Malá princezna se zahleděla tím směrem, kam její matka ukazovala, a spatřila chlapce asi tak v jejím věku, oděného v krásném plášti, s těžkou korunou na hlavě a ladným, majestátním krokem.

„Jé,“ vydechla užasle a pak dodala: „Chci, aby šel s námi.“

Veritas přikývla.

 

A pak se objevily přímo před ním. Malý Algiditas nedal najevo nic ze svého překvapení a okamžitě se rozhodl, že ty návštěvnice odvede do zámku před matčin soud.

„Půjdete se mnou,“ oznámil jim.

„A co kdybys raději šel ty s námi?“ opáčila Veritas s úsměvem a pohladila ho po vlasech zamrzlých v rampouších.

Algiditas se na ni zahleděl. Poté si prohlédl i Calidu a když zjistil, jak nádherná Calida je, zalapal po dechu. Princezna si toho všimla a řekla na to:

„Vidíš? Vždyť cítíš. Pojď s námi a můžeme být spolu.“

„To nemohu,“ zašeptal princ.

„A proč ne?“

Algiditas se podivně, nevesele zasmál a pronesl:

„Protože nechci skončit jako můj otec – z mocného krále jen starý, osamocený, zbabělý dědek! Děkuji pěkně. Poslal vás on, že? Proč nepřišel sám? Nemůžu uvěřit, že mám za otce takového sraba!“

„V této zemi se ti nepovede dobře,“ varovala ho tehdy Veritas. „ať tu zůstáváš z jakéhokoliv důvodu, nevyplatí se ti to. Ledové zahrady, to není země pro normální lidi.“

„Mně se tu líbí,“ odsekl Algiditas. „Budu totiž králem. A teď odejděte, obě dvě, nebo vás zabiju.“

 

Calida a Veritas si to setkání takto vůbec nepředstavovaly. Myslely si, že princ bude rád, a ne, že jim bude vyhrožovat smrtí. Byly z toho zoufalé, a tak se rozhodly, že raději půjdou.

 

Cestou zpět je ale potkalo neštěstí. Princ Nives, tehdy ještě malý a méně schopný než dnes, je navzdory svému nízkému věku chytil. Calidě se podařilo uprchnout, ale Veritas už takové štěstí neměla. Nives si ji odtáhnul s sebou domů, kde ji mučil tři dny a tři noci, než ji konečně zabil.

 

Calida se ve svých dvanácti letech ujala vlády a směle pokračovala v tom, na čem její matka celý život tak úporně pracovala. Algiditas se jí v mysli občas vynořoval, stále na něj nemohla zapomenout. I ona si přála, aby se mohli sejít. A nyní nastal čas, aby se přání konečně vyplnilo. Proto jsem, poprvé ve své existenci, zavítal do této nádherné země. A v okamžiku, kdy jsem tam pronikl, zalitoval jsem jediné věci – proč jsem se tam nepodíval už dřív. Všude kolem mě zářily zelené, malebné kopce s dřevěnými chatrčemi. A těsně u těch kopců, světe, div se tomu kontrastu, vystupovaly skalnaté, srázovité velehory zahalené v mlhách. Právě zapadající slunce sem tam vykouklo zpoza peřinu připomínajících mraků, aby projasnilo tu krajinu a dodalo jí tak ještě větší nádheru a kouzlo. Na pastvinách, jakoby čekaly přesně na to, až budou vyfoceny, se pásly ovce a skot.

V lůně hor jsem našel královský zámek - nádhernou, karamelově hnědou dřevostavbu s jedinou věží a se spoustou ornamentů.

„Ráda tě zase vidím, Algidite,“ řekla vesele.

„Já tě taky rád vidím,“ vyrazil ze sebe princ tiše a přitáhl si ji ještě těsněji k sobě.

Desperatus se na svého pána pátravě zadíval, neboť ho takto neznal. Do té doby mu princ připadal nedostupný, až nafoukaný. Ale teď, když ho viděl, jak k sobě tiskne tu ženu, začínal ho mít mnohem raději.

„Nepůjdeme se projít?“ zeptal se pak princ a Calida souhlasně přikývla.

O chvíli později spolu seděli na mýtině a mluvili o Desperatovi. Calidě ho bylo líto, Algiditovi po pravdě taky. Vyčítal si, že mu vysekl oko, ale nemohl jinak. Co kdyby chlapec někomu řekl o jeho citech?

Musel ho postrašit... Nyní se mu ale nechtělo myslet na sluhu.

Na své kůži ucítil záchvěv. Podíval se na královnu a zjistil, že se třese zimou. Její šaty nebyly do takového počasí...

"Vem si.. Obleč si to. Bude ti tepleji." A svékl si svůj plášť.

Calida tuto scénu udiveně pozorovala. Bez pláště vypadal princ o hodně... Víc obyčejný. Jako člověk. A líbil se jí o to víc...

Vzala si plášť bez námitek a oblékla se do něj. Algiditas naklonil hlavu na stranu a prohlížel si ji.

„Copak?“ zeptala se s rozpaky.

„Nic,“ řekl na to a usmál se.

„Vypadáš hezky, když se takhle směješ.“

„Nedělám to často.“

„Já vím. Co by dělala tvoje matka, kdyby zjistila, že cítíš?“

Princ si povzdechl.

„Nevím.. Vyhnala by mě, vzala by mi trůn.. Pravděpodobně bych přišel o všechno.“

„O všechno ne,“ namítla hned, chytila ho jemně za bradu a otočila k sobě. „Máš ještě pořád možnost jít k nám. To se nemění.“

Algiditas se nepatrně zachvěl a chvíli popřemýšlel.

„Dobře, ale až získám trůn,“ prohlásil nakonec.

„A proč ti na něm tolik záleží?“

„Protože.. Protože je to můj smysl života.. Odmala se učím být králem. Neumím nic jiného, rozumíš? Kdybych se teď nastěhoval do tvojí země, byl bych jen cizinec. Ale já tam chci přijít jako král. A možná, jen možná, bychom mohli mou zemi a tvou zemi spojit v jedno království, jak tomu bylo do příchodu mé matky, a vládnout společně.“

Calida na to nic neřekla, neboť cítila, že už nechce nikdy do Ledových zahrad vkročit, nedejbože je spojit se svým krásným, slunečným královstvím. Algidita ale milovala.

Položila si hlavu na jeho rameno. Vzhlédla nahoru a uviděla, jak ji pozorují dvě černé albínijské oči. Zdola vypadal ještě krásněji.. Usmála se na něj. On reagoval tak, že zabořil svůj nos do jejích vlasů, zavřel oči a užíval si tuto vzácnou chvíli. Královna mu mezitím vtiskla do ruky papír s instrukcemi, jak se do jejího království dostat přes tajný průchod.

Křehkost lásky

 

Nádherný večer, zářivý plášť

udeřil do citů, do srdce zvlášť

Sedí na mýtině, uprostřed krásy

Bledě modré oči a zlatavé vlasy

Rampouchy tajou v zlatavé záři

Plejáda srdce, dnes se jí daří

Královna poznala lásku svou,

Společně, sněhem, společně jdou.

Zářivý plášť, ať není jí zima

Princ si ji prohlíží černýma očima

Ó, jak jí to v plášti princově sluší,

má píseň lásky hraje mu v duši.

Neví, co říct. Jen cítí, že cítí.

Dětinské přání – natrhat kvítí.

Severní slunce v duši mu září,

hladí ho na jeho omrzlé tváři,

Vedle něj sedí, v podobě ženy

nesmírné krásy a nesmírné ceny.

 

Jak temné jsou Zahrady, bez ní po boku,

až odejde a setmí se, on bude v šoku

Jak temno tu bylo a on v něm žil

A jak slepý, jak hluchý do teď princ byl.

Co všechno z nitra dralo se ven

Věčným potlačováním byl unaven

A nyní toužil, miloval, cítil a chtěl

Srdce své na dlani konečně měl.

 

Vždyť co je to za život, jen led a sníh?

Neslyšet pláč a neslyšet smích

Nebrouzdat trávou, nezpívat píseň,

po lásce k bližnímu nehasit žízeň?

Jen kdyby měli trochu víc času,

ještě víc světla, ještě víc jasu.

 

Za stromem ukrytý, tichý jak smrt,

je sleduje lovec, na sebe hrd.

Jen jedinkrát spatřit, o čem je svět,

mohl princ, k pláči je, tak málo smět.

A pak ne za dlouho, jen za malou chvíli,

květiny v duši uvadly, shnily.

 

 

 

 

Před vchodem do lomu postávali dva muži – ředitel a jeden z horníků. Byl sychravý den, trochu poprchávalo a obloha měla zase jednou barvu betonu. Nicméně, ani počasí těm dvěma nedokázalo vzít jejich výbornou náladu.

"Šéfe, podívej na tu nádhernou ženskou," poznamenal polohlasem horník a ukázal na blížící se postavu.

"Ta určitě nejde k nám. Ale mmm, jaké má pěkné vlasy..." prohodil ředitel.

"A nohy," dodal horník.

"Jo jo."

Jakého překvapení se jim dostalo, když zjistili, že jde přímo k nim. Jakmile je našly její oči, oba se široce usmáli.

"Dobrý den, slečno, budete si přát?" uvítal ji ředitel.

Adriana složila svůj deštník a usmála se také.

"Já.. Hledám jednoho vašeho horníka... Myslím, že pracuje tady," řekla.

Muži se na sebe podívali. Pak oba pokrčili rameny a otočili se zpět na ni.

"No? A jak se jmenuje?"

Adriana otevřela ústa a zase je zavřela.

"Propána..." pomyslela si "Vždyť ani neznám jeho jméno!" A uvědomila si, jak málo jí o sobě řekl. Ale jak je to možné – tři hodiny si s někým povídat, aniž by si člověk všiml, že nezná jméno dotyčného? „Bože, jsem tak hloupá,“ řekla si.

"To já nevím," přiznala po pravdě. "Je to asi tajnůstkář."

Ředitel zvedl obočí. "Tak tajnůstkář, říkáte?"

"Ano. Prosím, pomozte mi ho najít."

"Ale to se ví," odpověděl muž. Pak se otočil na svého kolegu:

„Vydrž chvíli, prosím tě,“ požádal ho.

 

Když vešli dovnitř do budovy, ředitel Adrianě nabídl křeslo naproti svému stolu a nalil jí do šálku čaj.

"Myslím, že vím, kdo by to mohl být, i když to samozřejmě ještě nemůžu vědět na sto procent. Jak vypadal? Víte aspoň toto?“

"Jistě," na to Adriana. "Je vysoký a svalnatý.. Má delší blond vlasy a modré oči.. A hodně jizev, jedna z nich, tadyhle, je dost hluboká, víte?"

"Mladý?" zeptal se se širokým úsměvem.

Adriana mlčky přikývla.

Šéf se zvedl z křesla a pokynul jí, aby šla za ním. Bez jediného slova se zvedla také a následovala ho.

Těsně před služebním vchodem do lomu jí podal přilbu, aby se nezranila, pokud by na ni bylo něco spadlo. Když otevíral dveře, poznamenal:

"Víte, návštěvy zaměstnanců při práci jsou u nás přísně zakázany, ale tady.. Tady rád udělám výjimku. Člověka vašeho popisu tu máme jen jednoho - jmenuje se Audens..."

"Audens," zopakovala tiše Adriana.

"... a je to jeden z nejpilnějších lidí, jací tu kdy pracovali. Docela se divím, že ho jdete navštívit."

"Proč?"

Ředitelův tichý hlas přešel v šepot. "Protože se o něj nikdy nikdo nezajímal. Pracuje tu už od svých osmi let. Dalo by se říct, že je to takový můj syn..." usmál se a zaváhal. "Akorát s tím rozdílem, že jsem s ním nikdy nemluvil jako se synem," posmutněl.

"A já myslela," zasmála se Adriana "že je to mafián."

"Mafián?" zvolal šéf a začal se smát. "Hohó, tak to pozor, holčičko! Tenhleten, to je chlap, jak má být! Ten by nikdy nikomu neublížil."

Adriana se zastyděla.

„Takže tu pracuje už od osmi let? A proč?“

Ředitel se zastavil a otočil se na ni. V jeho očích se objevilo vážné pochopení, když jí říkal:

„Audensova historie je plná bolesti a záhad.“

Adriana chtěla, aby své tvrzení nějak rozvinul, on ale znovu vykročil vpřed.

 

Konečně došli až k němu. Měl na sobě roztrhaný, špinavý nátělník a byl k nim otočen zády. Přes hluk, jaký vydával jeho krumpáč, je neslyšel přijít.

"Audensi? Hej, Audensi!" křikl na něj ředitel.

Audens se pomalu otočil a když viděl, kdo za ním přišel, chvíli se střídavě díval na jednoho a na druhého. Po pár vteřinách se konečně vzpamatoval.

"Adriano?" zachraptěl a oči mu svitly.

"Ahoj..." špitla a podívala se mu do tváře. Po čele mu stékal pot, ale i tak se jí moc líbil.

"Jdi pryč. Nemáš tu co dělat. Akorát zdržuješ od práce, nemluvě o tom, že na tebe může něco spadnout" zchladil ji ihned a otočil se zpět k práci. Šéf Adrianě pokynul, aby se s ním vrátila do tepla, ale nenechala se odvést.

"Ne!" křikla, aby přehlušila krumpáč. "Chci, abys... Abychom..." najednou nevěděla, co říct. Audens se otočil a v očích měl otazníky.

"Chci, abys mi dal ještě jednu šanci" vymáčkla ze sebe a připadala si při tom jako malá, hloupá holka.

Audens si ji prohlédl od hlavy až k patě. Pořád tam stál jako socha a ona se bála, že ji přece jen vyžene.

"Jak..." začal Audens opatrně "Jak jsi věděla, že jsem tady?"

"Zahulákal jsi to na mě, když jsi odcházel z té restaurace, pamatuješ?" vyhrkla.

Audens trhaně přikývl. Pak odhodil krumpáč na zem a přiblížil se k ní. Chvíli jen tak stál a prohlížel si ji. A pak, z ničeho nic, ji vzal do náruče.

V tu chvíli z Adriany spadl veškerý stud a byla odvedena do světa, ve kterém existovala jen ona a tyto obrovské ruce a zpocená hruď.

"Jsi.. Jsi... Nenahraditelný," vydechla. "Chtěla jsem tě ještě vidět," pokračovala. "Chci, abys věděl, že mně naše rozdíly nevadí. Naopak! Chci být součást tvého světa, rozumíš mi?" a zvedla k němu hlavu. Připadala si oproti němu tak malá.

„Zatím jsem ti nerozuměl jediné slovo, ale zdá se, že ti to moc nevadí,“ zasmál se a zabořil obličej do jejích vlasů.

---