Vichřice a vánek

Jako malá na té louce válela sudy a bylo jí jedno, že je celá od trávy. Za několik dalších let už si s sebou brala deku, protože si přece nesedne v nových džínách na holou zem. Pak taky se sestřenkou snily o tom, že na tom místě natočí krátký film..něco jako Záhada blairwitch. Taky to byl úkryt. Místo, kde se nikdo neptal… nepřeháníš to s tím hubnutím? Není ti něco? Bylo. Bylo jí hodně. Ale postrádala odpovědi. Bolelo jí být. Tak jako každou v tomhle věku. Ležela s rukama skříženýma pod hlavou a pojmenovávala mraky. Ale chyběl tam někdo, kdo by se s ní přel o to, zda ten mrak napravo je spíš víc dinosaur nebo víc varná konvice. Jeho nepřítomnost pálila, zatínala drápy do kůže a drtila pohrudnici. Tak zavírala oči a o zbytek se postaraly představy, které jí pak v noci nedávaly spát. A rána pak zasazovala ránu za ránou. Mohla vedle něho jen sedět a tajit explozi v ní samé. Připadala si jako Černobyl. Mohla jen sedět na fotbalovém stadionu a tiše křičet. Pak už to nevydržela, zvedla se z tribuny a šla běhat kolečka. On se přidal. A tak běželi. A pak začalo milosrdně pršet. Díkybohu, další kolečko by začínající astmatička nezvládla. A když jí pomáhal přelézat plot zpátky, schválně spadla tak, aby ji stihl chytit. Chvíli držet. Ale chytil ji jen jako motýla, kterého prozkoumal pod lupou a nechal letět. Veškeré ochranářské smýšlení bylo to tam a prosila, aby toho motýla zabil a schoval k sobě. Jen pro ten pocit být jeho.
Louka polykala další slzy.
A pak začaly věci postupně dávat smysl. Už sem neutíkala zalévat trávu slzami, nekazit vzduch vyčerpanými povzdechy. Seděla a otáčela v rukou duši jako rubikovu kostku. A i když ji nikdy nesložila, odcházela lehčí. Však ono je lepší nechat ty barvy rozházené. Třeba se časem seskupí do řad samy. A třeba ne. A svět bude o to barevnější. Chaos. V tom je možná největší pořádek vesmíru... A tak tam seděla, vítr si propůjčil ono klišé z básní a hrál si s jejími vlasy.
A pak jednou nepřišla sama. V hlavě jí zvonilo a třeštilo štěstím, propadala se do svého protějšku a cítila, jak mizí to prázdno z žil. Cítila, jak mizí ta ozvěna, co se jí nesla žilami jako chodbami opuštěného domu. Šimral ji na tváři trávou, a i když jí to štvalo, nechala se. Odcházeli a tráva zůstala pomačkaná, rozpálená hříchem a stromy si jako červenající se svědci halily tvář do svých jehličnatých dlaní. Láska dovede zavázat oči na dlouho, ale oči mají zvláštní vlastnost. Časem začnou přivykat tmě. Skrz závoj začaly znovu prosvítat ty rozházené dílky rubikovy kostky. Miluje dál a víc a věrně, ale láska jen milosrdně proměňuje vichřici ve vánek.

Tolik se těší, až tam jednou bude moci jen tak odevzdaně usednout. Zaposlouchá se do šumu korun stromů a v tu chvíli bude přísahat, že slyší růst trávu. A vedle ní přisedne sama louka jako dlouholetá přítelkyně a řekne: „To je klid, co?“  
A do té doby ho bude hledat.