Stříbrná

Pod víčky nebe si zavřené mám
ve vlnách trávy noc kotví jak loď
a oblak prachu jak sám Magellan 
zdvihl se v oblohu zářících vod.

Vím vítr rychlý jak dýchání
do plachet zašeptá hluboko pluj
dej břehům těla a svítání
do písku jejího polibek svůj.

Rty vadnou na očích jak růže na rakvi 
křídly ji objímá lehce jak sen 
a letí krajinou daleko nad mraky 
padají vysoko do hloubek žen.

V rybách jsou jich živé stíny
zlomeny za větve světlem a tmou
na naše dvě poloviny
jimiž ti milenci stále v nás jsou.

A lodě z papíru s nákladem slov 
na moři ze stínů hlubších než já
jak ticho doplují v měsíční nov
který je zrcadlům stříbrná tvář.