O fóbiích a válce Chetitů s Mexikem

Má ji téměř každý. Někdo běžnou, jiný exotickou a další zase snad z jiné sluneční soustavy. Ne, není to opice, ale fobie. Může být téměř z čehokoliv. Nedávno na ni přišla řeč při setkání s kamarádovou přítelkyní, která je mimo jiné velmi zvídavá. Ne drbna, ale zvídavá... A drbna možná trochu taky.

Po absolvování lustračního testu, kdy jsem po důmyslném systému výslechu, za jehož vedení by se nestyděl ani šéf CIA, vybalil vše od dětského vytváření obsahu plínek až po penzijní spoření, padla otázka: „Čeho se bojíš a co ti vadí?“

Kdyby se mě zeptala, čeho se nejvíc bojí má milá, bez delšího přemýšlení odpovím, že čmeláka. Upřímně... Od doby, kdy kolem nás při procházce probzučel tak nenadále, že mi skočila do náruče, až jsme spolu málem zahučeli do močůvky, z něj jistý respekt cítím také.
Tenhle dotaz ale cílil na mě. Na mou slabost, kterou dávám najevo jen velmi nerad. Jelikož má ta žena trochu potíže se všeobecným rozhledem a pokládá Krále Leara za druh sýru, napadlo mě, že bych jí mohl zamotat hlavu.

Jen tak zlehka.

Nevinně.

Nadechl jsem a řekl: „Bojím se, že Chetité vyhlásí válku Mexiku a padne projekt transatlantického mostu, který spojí Austrálii se Sydney. To by totiž vrátilo do hry globální ekonomickou krizi a zdražilo by pivo.“

Chybou bylo, že jsem po těch slovech zrovna pil, takže reakce „Prosím tě, vždyť ti Arabáči se mezi sebou melou pořád“ mi sice konečně uvolnila zacpaný nos, ale znehodnotila obsah sklenice.

„Podívej se, nějakou fóbii má každý z nás. Já se třeba upřímně bojím dne, kdy se vyšvihnu a na ulici se za mnou neotočí žádný chlap. To ženské potřebují, i když někdy melou, že jim to vadí a kdesi cosi. Nemám problém o tom mluvit, byť už jen ta představa mi rýsuje vrásky a cítím, jak si přišlapuju prsa při zavazování tkaniček. Brr. No tak nebuď slabý kus a svěř se. Když svoji fobii vyslovíš nahlas, najednou budeš znát jméno svých obav. Neříkám to moc akademicky? Tak nějak nás to učili na vysoké. Dost jsem si o takových věcech četla. Třeba když mi schnou nehty. Neboj, nebudeme se ti smát. Mít fobii je přece normální. Takže?“

Jakmile došlo na lakování nehtů, věděl jsem, že přituhlo. Že se začala odhalovat skutečná lidská nitra a že to asi vybalím.

„Tak tedy,“ začal jsem. „Vadí mi kovové věci. Třeba cizí klíče, drobné mince ležící na ulici, kliky nebo foukací harmoniky... Tak a je to venku.“

Dívala se na mě, já na ni. Nikdo nic neříkal. Nejspíš listovala stránkami šedé kůry mozkové a pak s pochopením sobě vlastním podotkla: „Ty nemáš fóbii. Ty jsi magor.“