Zapomíná

Rozsvěcím 
je ráno
za zdmi je slyšet tma 
asi je ještě brzy
na ptáky i vědomí, kterých se dopouštíme svého strachu
jež přichází z našich nejistot
neboť se snažíme stále něco kontrolovat
mít a vědět aniž bychom věděli, že dávno máme úplně všechno
a vědět je jenom neustálou bolestí čemuž nerozumím, když máme dar věřit     
a tak svítím 
světlem, které je vlastně neviditelné
což nikdo neví jak je tajné 
a já jen jej zastavuji v žárovkách
jako v této, kterou jsem právě pojmenoval Jiří Wolfram
a v ohni jménem oheň 
kterému nedáváme zhasnout našimi koloběhy 
ani nadějemi 
a tak jakoby se mě dotkl podzim
když jsem si otřel ústa hřbetem ruky, ač se to nemá 
tak byla moje dlaň podobná hlíně obrácené vzhůru
až jsem nezapomněl zapomenout 
jak jsem i nejsem promítán na zřítelnice i do srdcí 
v tomto filmu o hmotě, prostoru a čase
i když jindy si to nepřestávám uvědomovat 
abych měl myšlenky i na tebe 
já syn dítěte
i ten který se probudil do snu
jen nechám vychladnout vlákna a budu se dívat do nebe skla 
jež má uvnitř sebe mezihvězdné vakuum
neboť zhasínám
a ke stropu našroubuji žárovku jménem slunce
i když kdosi na svém nočním stolku
občas zapomíná zhasnout měsíc