Klinická smrt

Tmavá místnost.

Jsem tu sama.

Mám strach.

Co mám dělat?

Nečeká tu někde vrah?

Mám plakat nebo se smát?

Mám říkat pravdu nebo tu lhát?

Mám jít dál nebo zůstat stát?

Mám mlčet nebo se za pravdu rvát?

Tak co?

Chci to. Jen nevím co.

Nechci zůstat v tomhle temnu napořád.

Je mi smutno a nikoho to nezajímá.

Omlouvám se, ale nikdo mou omluvu nepřijímá.

Nikdo se na mne pouhým okem nezadívá.

Nikdo si se mnou nepovídá.

A přece, tolik bych si chtěla popovídat.

Zasmát se.

Nemyslet na to zlo v té místnosti.

Ale nechce odejít.

A já mám chuť žít.

Chuť zvednout se a jít.

Chuť radovat se a dobře se mít.

Ale je tu ona.

Ta tmavá místnost, ve které jsem zůstala jen já

a kdo nemusí v ní stát, ten se má.

Já stojím na kraji tunelu a říkám si:

"Mám jít dál nebo se vrátit zpět?"

A něčí známý, milý hlas mi do ucha šeptá:

"Vrať se, vždyť miluješ tento svět!"

---