(NE)Dobrodružné prázdniny

Prázdniny. To nejlepší z celého školního roku, pro děti. Rodiče musí stále chodit do práce, je to pech. Vidět své dítě, válející se ve své postýlce, a ne a ne vylézt. To je život, říkáme si. Do bezstarostného dětství by se někteří jedinci, rádi vrátily. Já ne.

Své prázdniny, jsem prožila v neštěstí a zármutku, a to, když mi bylo pouhých deset let. To bezstarostné dětské období se začíná lámat, v život, kdy člověk dospívá. A co přesně myslím tím neštěstím a zármutkem? Na začátku července, přesněji prvního, jsem dostala zánět středního ucha. Říkala jsem si, vždyt' to nic není, zajdu k lékaři a dostanu léky, vyléčím se a bude to v pořádku. Kdeže. Skutečně, zašla jsem k lékaři. Udělal mi vyšetření, kde zkontroloval uši, potvrdil mi zánět středního ucha. A poté, aby to bylo důsledné vyšetření, musela jsem otevřít pro kontrolu ještě ústa. Chviličku pozoroval baterkou vnitřek mých úst, zhrozil se. Byla tam semnou i maminka. Ta stála jako opařená v tu chvíli. Pan doktor, se otočil na maminku a povídá jí: ,,Víte mladá paní, že Vaše dcera má v ústech tří centimetrovou bouličku? '' . Já stále nehybně seděla na vyšetřovacím křesle a ani se nehla. Maminka odpověděla velice vyděšeně: ,,Cože? Proč? Co se to děje? To je určitě nějaký omyl, nebo tuková boulička. Nechtěla tomu uvěřit. A já nevěděla o co vůbec jde, nebo co se to děje, nač tolik povyku? Pan doktor mi nastříkal do úst nějakou vodičku, která chutnala po ananasu. Posadil mne do čekárny, a řekl at' za patnáct minut přijdu znovu. Věřte nebo ne, bylo to mých nejdelších patnáct minut na světě. Když veškeré minuty uběhli, jako voda. Vrátila jsem se zpět do ordinace, koukl se do mých úst ještě jednou. Vodička měla zřejmě pomoci, ale nic, nepomohlo to. Lékař mne vyzval i s maminkou, abychom se posadily na židle. Povídá: Vážená maminko, tuková boulička to rozhodně není, je třeba to důkladněji vyšetřit u onkologického odborníka. Maminka se v tu chvíli rozplakala. Já stále nevěděla, co se to tu vlastně děje. Pan doktor nám dal doporučení na okamžité vyšetření, na dětskou onkologickou ambulanci naproti nemocnici Homolka. Na bolavé ucho, mi předepsal antibiotické kapičky. Odcházeli jsme z ordinace, maminka nepřestala plakat. Byl to ten zoufalý pláč, kdy už člověk neví, co bude dál.

Následující den, byl náročný. Musela jsem vstávat hodně brzy ráno. Nemohla se najíst a musela pít pouze čistou vodu. ( Kvůli dobrému odběru krve) . Celou cestu do Prahy, z nás ani jedna neutrousila jediné slovíčko. Mlčky sedící, jsme do onkologické a hematologické ambulance dorazily. V tu chvíli, když jsem otevřela dveře v prvním patře, mi přejel mráz po zádech. Na chodbě jsou všude obrázky nemocných dětí, nevyjma kojenců. Všechny ty děti na fotografiích, měli holé hlavy, bez známky vlasů, dokonce nekterým chybělo obočí, řasy. Zmocnil se mě pocit naprosté hrůzy. Za pár okamžiků, jsme s maminkou došli do čekárny, kde mne to vyděsilo ze všeho nejvíce. Ve stejném věku tam seděla holčička s kapačkou v ruce, bez vlasů, jen kost a kůže. Dostávala ambulantní chemoterapii, jak mi maminka poté vysvětlila. Můj strach stoupal víc a víc. Naštěstí nás sestřička zavolala brzy, že můžeme vstoupit dál. Pozdravili jsme. U počítače seděla postarší paní, vypadala sympaticky. Byla to paní doktorka, na které závisel můj život. Aneb, co se semnou bude dít dál. Lékařka mne usadila na lehátko, podívala se mi do úst, kde se nacházela má třícentimetrová boulička, prohmatala si břicho, krk. Sestřička mi změřila krevní tlak a vzala mi asi pět zkumavek krve. Které se pošlou na rozbor. Paní doktorka si zapisovala údaje a informace do svého počítače. ,,Chvíli strpení prosím'' . Povídala. Po dopsání údajů do počítače, se odsunula na točící židli od stolu a koukala na nás. Řekla: ,,Je mi líto, ale podle prozatimních vyšetření co mám, jsem usoudila, že Vaše dcera, musí co nejdříve na operaci. Jedná se nejspíš o zhoubný nádor, který má Vaše dcera v ústech, je to ta třícentimetrová boulička. Přesnější výsledky zjistíme, až po operaci, kdy se nádor zašle na histologii. Potom se uvidí, co bude dál. Napíši Vám zprávu, se kterou se dostavíte zítra do Motolské nemocnice, tady u nás v Praze. Budete se hlásit na onkologickém oddělení. Tam Vám řeknou více. '' Nikdy jsem takovýto maminčin výraz neviděla. Stály jsme tam, jako opařené a pouze kývali hlavou, že rozumíme.

Po tomto verdiktu jsme odjeli domů. Maminka vyzvedla mou teprve půlroční sestřičku u babičky. Ještě kojila. Byla tak maličká. Dokážete si představit, jaká to pro nimusela být stresová situace? Mezitím co jsem si balila své věci do cestovní tašky, na zítra do nemocnice, maminka se starala a koupala malou sestřičku Simonku. Do toho vařila věčeři. Sbalené věci už mám, tak se půjdu najíst. Najedla jsem se, dosyta, šla si lehnout do postele a číst si knížku, abych na chvíli jen zapomněla, co se skutečně děje. Noc byla klidná. Ráno totéž. Maminka odnesla Simonku k babičce, a my opět jeli autobusem do Prahy. Vystoupily jsme přímo u Motola, šli do starší budovy, druhé patro. Onkologické oddělení. Zazvonili jsme na dveře, sestřička přišla otevřít. Dostala do rukou veškeré papíry od nás. Mě poslala do ,,mého nového pokoje''. Maminku si tam nechala, pro podepsání nějakých listů, papírů. Poté mamka přišla zamnou a říká mi: ,,zlatíčko moje zítra jdeš už na operaci, je to nezbytně nutné, to svinstvo ti vyndají, neboj se, bude dobře. Pokývla jsem hlavou, nýbrž uvnitř jsem cítila, že dobře nebude. ,,Musíš bojovat, máš celý život ještě před sebou''.

Další den, proběhla operace. Nádor byl po sedmi hodinách vyndán z úst a poslán na histologii. Ležela jsem na pooperačním pokoji sama, se sondou v žaludku, která mi po vypití pěti hrníčků, byla vyndána. Když mě asi po pěti dnech převezli na ,,můj nový pokoj''. Byla mi předána informace, že se skutečně jedná o zhoubný nádor – Rakovina. Co následovalo poté, byla roční léčba, krutá , bolestivá.

To už, ale bylo dávno po prázdninách.