A tak prostě píšu

Básně,rýmy,verše,slovo psané na papíře,
píšu o sobě,životě,neštěstí a falešný víře.
Nevím,co je,a nevím,co bude,a tak prostě píšu dál,
hledám cestu z neštěstí,ale směrovku mi osud vzal.

Mám problémy se sebou i se společností,
opuštěný,sám v depresích, občas návaly zlosti.
Někdy je toho prostě moc na jednoho,
ať jsi sebevíc silnej, není dobrý žít bez nikoho.

Já měl tu jednu osobu,a v ní vše,co jsem mohl chtít,
ale nežil jsem jen pro ni a nechal jsem ji odejít.
Promiň,nevěděl jsem,co vše se může stát,
byl jsem ztracen v pocitech,nevěděl jsem,co udělat.

Opět chtěl bych tě hladit po vlasech a vědět,že jsi moje,
jen tys viděla jaký jsem,před tebou byl jsem rytíř bez výzbroje.
Každý z nás byl jiný a přesto cítil jsem našich duší souznění,
a teď mám jen srdce zmatené a z toho blízko k blouznění.

A tak zase zkouším o citech k tobě napsat nějaké básně,
a při tom nevím jestli to jsi ty nebo ten pocit,když mám se krásně.
Proč to dělám,proč to píšu,nevím,prostě nevím,
jsem jaký jsem a já se kvůli toho nezastřelím.

Nakonec budu muset tenhle stesk pohřbít,
ale to jde buď cestou společnou
nebo své srdce na milion kousků rozbít
a nevěřit v žádnou ženu vyjímečnou.

Další spousty řádků,ale přijde mi,že nic neříkám
a pak nevím,jestli žiju nebo před životem stále jen utíkám.
Vím,že když jsem s tebou,každý moment si užívám
a teď? Bez tebe a sám? Cokoliv dělám,to proklínám.

...
Proklínám život,proklínám lásku,proklínám celej svět,
takhle končí kluk,co chtěl s láskou uletět.