Svatba

Něco se stalo mezi klukem a dívkou. Milovali se tak hluboce, že se chtěli obdarovat tím největším,
čím mohli. Sami sebou. Jeden, dva, tři, i tisíc životů jim ovšem připadalo směšně málo oproti síle jejich citu.

Drželi se jednou na širokém poli za ruce tak silně, aby bylo z třesoucího se stisku patrné,
že se nezradí. Pak vypustili k nebi každý své přání – prožít spolu celou věčnost.

Po mnoha desítkách let, kdy sice zestárli, ale ani náznakem se neměli k umírání,
jim počalo docházet, že se jejich přání plní.

Vrhli se tedy s novým nadšením do života a začali společně poznávat každičkou,
i tu nejmenší zkušenost, kterou jim tento svět nabízel.

Přestože jim bylo dáno sledovat přicházet a beze stopy odcházet celé generace lidí,
přestože přímo před jejich zraky z veškerého konání slezl jako stará kůže jakýkoliv
smysl a místo něj si je oblékla dusivá marnost, je bavilo žít čím dál víc.
Všechno to totiž viděli spolu. A slovo „skutečně“ nabývalo postupně na nebetyčném
významu.

Najednou už mlhavě cítili, co to znamená skutečně se nikdy neopustit a navždy
milovat. Už se nedokázali jeden na druhého podívat, aniž by jim vyhrkly slzy štěstí
do očí.

A tak dál sedávali v objetí pod platanem a den po dni sledovali, jak mu vyrůstají
drobné lístky, koruna mu bují sytou zelení, jež se po chvilce mění v žluť a hněď a padá
jim na vlasy, ramena a nohy a chrání je před zimou. Dál házeli kamínky do řeky, než jí
po nějakém čase úplně přehradili. Dál dělali, co je zrovna lákalo.

Až se jednou zastavili opět na poli plném dozrávajících klasů a náhle je oba napadlo,
že k čemusi také dozrál čas. Jenže – co je to čas? - ptali se. Nedokázali si vzpomenout.
Čas, ten snad kdysi počítali? Kdysi v dobách, kdy prosili nebe o věčný život?

Ano! Už si vzpomínají, že kdysi nějaký čas znali. Ale dočista je sám sebou opustil.

Tedy už se to stalo. Zbyla jen věčnost. Jejich věčnost, kterou si navzájem věnovali.

Slzy už nejsou s to zastavit ani na chviličku. To nejsilnější, co se může mezi dvěma
lidmi odehrát, se tedy doopravdy odehrálo.

 

Ale myslí si někdo, že tohle je vše?

Jistě že ne.

A komusi už dochází, že celá vleklá věčnost jen zahrála předehru první době,
kdy se začne dít něco, co skutečně stojí za to, aby se dělo.

Ano, obdarovat se svou věčností, to je rána jak z lomu. Jenže jak k sobě natahovali
plné ruce obřího daru navzájem, neměli možnost si je od sebe vzít.

Ještě se nevzali.

Tak teď.

Kluk zavírá oči a padá naznak bezvládně do obilí.

 

 

Činit se dají činy

ale konat jenom konce

nikdy to nebylo jin

to jen já si hrál na pitomce

 

Kolik už přeskočilo jisker

ale my byli promočený z řeky času

každá na nás zhasla jak slepej výstřel

jako miluju tě v polohlasu

 

Vylezli jsme na břeh a konečně uschli

tak dlouho jsem se měnil ve vyprahlou třísku

a teď tolik, kolik je perel v jedný mušli

prosype se ještě zrnek písku

 

Ten záblesk, co jak holuba straší tmu

na mě skáče pokaždý, co se na tebe podívám

až to udělám příště, chytnu

už ne tebe za ruku, ale sám

 

Shořej moje oči, moje ruce, moje rty

moje city, moje boje, moje sny

ale ten plamen bude moje my

 

Shoří moje hleď, moje seď, moje stůj,

moje miluj, moje dávej, moje slyš, moje pluj,

ale ten plamen bude tvůj,

bude tvůj, bude tvůj, bude tvůj

 

Nikdy jsem nevěděl proč žít a co chtít

kdo to za mě dýchá a kam mě vede

nikdy mi nebylo líp

než když teď vím, že jsem ohňostroj na oslavu tebe

 

Kdosi tě musí neskutečně milovat

když stvořil mě, aby ti to zjevil

já totiž cejtím, kolik ti toho chce dát

ta síla ve mně, co mě rozbíjí na nepatrný střepy

 

Na střepy, co jsou šťastnější, než kdy byl jakejkoliv člověk

jistější než jakejkoliv strom

střepy, co se rozsypou jako hrad z kostek

a po nich třeba přijde přímo on

 

A poví ti, co já se marně snažil chápat

a budou to ty nejkrásnější slova

určitě bude mít ještě jeden dobrej nápad

tam, kde mě napadá už jen skonat

 

Je to pro mě konec, žádnej cíl, žádnej vrchol, žádnej start

nechci cejtit, nechci snít, nechci myslet, nechci spát

chci ti jenom všechno ukázat,
 

Neumím to říct, ani napsat, ani zahrát, ani namalovat

ani vtisknout, ani poslat, ani podat

umím to jenom skonat

jenom skonat, jenom skonat, jenom skonat

 

Už nemám žádný „bude“, ale až mě to spálí

vynasnažím se vypařit do vzpomínek

až k začátku tam někde v dáli

a na všechny místa, kudy prošel ten náš nádhernej příběh

 

Poletím tam jako tvor bez duše,

bez osudu a bez touhy žít

poletím tam jako čas, kterej pomůže

aby se ty věci zase mohly dít

 

A třeba i ty tam jednou přijdeš se poprvý potkat

s tím neznámým klukem a na kraji Kaprovy ulice

chytnout se za ruce a to, že se to stalo už stokrát

cejtit tak silně, že nám málem prasknou palice

 

Nadechnout ten jarní vzduch do plnejch plic,

půjdem na tramvaj a tou krátkou cestou,

budeme se tvářit, jako by nic

a vědět, že to teda sakra něco

 

Stejně jako, když jsme tam šli poprvé.

Poprvé?

 

Dívka hledí na svého kluka, ležícího na zemi jako mrtvola.

Po chvíli se jeho oči otevřou, spadnou do jejích a z něj náhle vyšlehnou plameny.

Plamínky.

Vlastně to jen krátce zazáří.

Tak slabě, že to vidí snad jen ona ze své blízkosti.

A hned zas zhasne.

Zůstal jen zmačkaný obrys jednoho těla v obilí.

---