Léky a jedy (3. část)

“Já snad chci, aby přišli. Abysme s tím konečně mohli něco dělat a aby to bylo za náma,” vzdychá Máire a kouše se do rtu v rozpacích nad tak bezbožnou myšlenkou. Pravověrné rosellky se po ní dívají trochu vyděšeně, já s Reine si chmurně pobroukáváme na souhlas. Poník zapřažený ve voze znuděně a velmi hlasitě oškubává trávu.

“Myslím, Máire,” Florry se snaží znít klidně a nezúčastněně, ale hlas mu skřípe v krku sevřeném strachem, “že ses dočkala.”

Na vzdálené hranici mezi zemí a oblohou se objevila tmavší skvrna. Na tu dálku to nemůže být vidět, ale stejně se mi zdá, že rozeznávám tmavozelené comharské uniformy.

 

“Klid, děcka.” S překvapením zjišťuju, že kloužu k mentorování graaffské učitelky. “Tohle není povel pro nás. My se držíme mimo boj, nechceme se nechat zabít a nikdo nechce zabít nás. Ale dívejte se pozorně a zvykejte si, ať vás to nerozhodí.”

Každý se ponoříme do vlastních krvavých představ a duševně se otužujeme. A comharská armáda se pomalu, pomaloučku blíží.

 

“To nic, to bude dobrý. Teď už budeš v pohodě. Dovezeme tě k felčarovi a ten tě ošetří líp, jo? Hlavně klid, už bude dobře,” melu monotónně, utahuju bůhvíkolikátou otáčku obvazu, kterým na vojákově paži pořád prosakuje krev, a můžu si vykroutit krk, jak hledám Gretta s vozíkem. Konečně ho zahlídnu, s Reine nakládají jiného chudáka, tem má obvázanou prozměnu hlavu. Mávnu na ně, medik přikývne, já svému pacientovi zarecituju ještě nějaké to povzbuzení a pátrám dál, na střídačku lustruju zemi a hlídám si, abych zůstala v uctivé vzdálenosti od míst, kde se naši perou o život s nepřítelem.

Dlouhý mělký šrám přes celá záda. Voják mumlá, že dojde sám. Tepenné krvácení, karotida. Na poslední pocty nemám kdy, běžím dál. Předloktí přeražené ranou mečem. Pískle mladší než já nehorázně kleje a se svým zraněním si nárokuje jízdu vozem až do zdravotního stanu. Seřvu ho tak, že zelenáč zbledne a není mocen slova a mě pak bolí v krku. Šlapu po zemi zacákané krví, řvavě rudé šmouhy mám na kalhotách, tunice, rukou, na čele, ve vlasech. Narychlo pečuju o rány mečem, šipky z kuší, přeražené kosti. Jeden poněkud absurdní zvrtnutý kotník. A další a další a další.

Po světlovlasém mladíkovi, který si svírá paži nad loktem a mezi prsty mu tryská krev jako fontána, skočím po hlavě a pevně mu ránu stisknu oběma rukama. Tím mi ovšem nezbyde žádná volná, abych vydolovala obvaz a ošetřila ho trochu líp. Až v tu chvíli si všimnu, že na sobě nemá šedou uniformu Adoru, ale comharskou lesní zeleň. Je mi to úplně ukradený.

Rozhlídnu se kolem po komkoliv, kdo by mi mohl pomoct. Grett a Reine mají sami dost co dělat a skoro se mi zdá, že se medik taky sklání nad vojákem v zelené. Je to ušlechtilý, můj problém to ale neřeší.

Ohlédnu se po dusotu. Někdo ke mně běží.

Comharká uniforma s širokým bílým pruhem napříč přednicí. Na bílé se obzvlášť vyjímají krvavé stříkance, kterých má na sobě ten chlápek požehnaně, ale sám zraněný nevypadá. Na zádech mu zběsile poskakuje batoh se zbytečně dlouhými popruhy, z ruky mu vlaje konec obvazu.

“Jdi od něj, čubo!” řve na mě.

“Pomoz mi s ním!” zaječím ve stejném okamžiku, protože mi dojde, že hraje moji roli na comharské straně jeviště. Vyvedu ho z koceptu, už nevypadá tak zuřivě, když padne na kolena vedle svého druha ve zbrani, ale pořád rozhodně ne přátelsky. “Má asi přeseknutou tepnu, děsně krvácí,” chrlím na něj, abych ho přiměla soustředit se na ten správný problém, “obvaž mu to, já nemám volnou ruku. Dělej!” houknu na závěr. Vůči člověku o půlku staršímu než já je to asi drzost, ale mám pocit, že jinak ho jednat nepřiměju. Takhle mi věnuje kratičký, velmi nevěřícný pohled, vtiskne jednu ruličku obvazu mezi ránu a moje prsty, rychle vyloví další a pevně obvaz kolem rány utahuje, jen tak tak vytáhnu ruce, abych neskončila přivázaná k nepátelskému vojákovi.

“Díky,” řeknu stručně a vyšvihnu se na nohy, abych mohla běžet dál.

“Díky.” Na okamžik zvedne oči od uzlů, které vyrábí na konci obvazu.

Dám se znovu do běhu a kousek nalevo od hrudní kosti mě hřeje zjištění, že alespoň ti felčaři nejsou tak krvežíznivá cháska jako zbytek těch, co se motaj v týhle válce.

V tom rozpoložení doslova zakopnu o drobnou nehybnou postavičku. Když se rozmáznu vedle něj a prohlédnu si ho zblízka, zjistím, že je to půlčík. Krvácí ze spousty škrábanců a hlubší rány na stehně, je příšerně bledý a když mu konečně najdu tep, nestíhám ani počítat. Pro sebe si diagnostikuju šok, ale co s tím budu dělat, mi úplně jasné není.

“Aisling?” Na zemi vedle mě přistane rosellka Rua. “Co se ti stalo?”

“Já jsem v pohodě, ale tenhle ne. A já blbec do něj ještě kopla. Kde je Grett?” Rua se nejdřív rozhlédne a chvilku zběsile mává, než promluví na mě.

“Aisling, vystřídám tě, jdi si odpočinout do zázemí,” říká mi pevným hlasem. Ochotně zapomenu na to, že velitel jsem tu já, nechám se odstrčit, aby Grett s Ruou naložili půlčíka na vůz, a vybičuju se ke klusu, abych s žebřiňákem udržela krok.

Omdlít můžeš, až se o něj postaráš, přikazuju si. Myšlenky se mi v hlavě táhnou jako polepené hustým medem, vymyslet pár základních věcí mi trvá celou cestu do zázemí.

“Eilís, obvaž mu rány, první tu hlubokou na noze. Nech ho tady ve stanu. Až budeš hotová, podlož mu něco pod nohy, poskládanou deku nebo něco. Máire, zkus ho alespoň na chvíli probudit a dej mu digitalis. Dvě lžičky ředěný tinktury. Zamíchej je do sirupu, jsou dost hořký. Kde je tu něco k pití?” Obě sestry se dají do zadaných prací, ke mně se přitočí Florry a vtiskne mi do ruky láhev. Tuším, co v ní je, a nemusím strkat nos moc blízko, abych si to ověřila.

“Vodu, do pytle, ne pálenku.” Florry pokrčí rameny, natáhne po flašce ruku a přihne si, než ji postaví pod nejbližší postel. Když se dopotácím k hrnci s vodou ve vzdáleném rohu stanu, najdu u něj Galara. Podá mi hrnek a já ho bez otázek a protestů vypiju. Voda s cukrem a něčím nahořklým. Netuším, co to je. Zeptám se později.

“Chvíli si odpočiň,” poručí mi Galar a někam odspěchá. Nenapadne mě nic lepšího, než hodit si do kouta na zem přikrývku a stočit se na ní do klubíčka. Tichoučce si pro sebe kňučím a dění kolem mě se mě přestává týkat, proplouvá kolem mě a nechává mě za sebou…

Na chvíli jsem odplula někam do polospánku, ale najednou to nejde dál. Znovu vnímám, co po sobě volají moji kolegové, jak nadávají někteří šťastnější nemocní, že po celém stanu pronikavě voní šalvěj. Srdce mi zrychluje, prohání mi po těle čerstvou krev a já nedokážu dál ležet. Posbírám se ze země a na cestě ze stanu hmátnu půlčíkovi po krku.

“Pořád hrozně moc. Máire,” otočím se po rosellce, která puls ověřuje na půlčíkově zápěstí a má z toho oči navrch hlavy, “ještě dvě lžičky digitalisu, jinak to srdce nezvládne. Zlomte vaz,” prohodím všeobecně ke všem a vylítnu ze stanu. Pohání mě nečekaný příval energie.

Tentokrát neběžím tak daleko, než narazím na zraněné. Fakt, že bojová linie pomaličku postupuje k nám, zaznamenám a odložím stranou pro pozdější využití. Teď na mě čekají zranění.

Sečné rány.

Zlomené kosti.

Pneumotorax.

Proražená břišní dutina.

Zlomenina týlní kosti.

A dál. A dál. A dál.

Kus ode mě zuří boj jeden na jednoho. Chci kolem nich proběhnout, ale šerm mě přitáhne jako hypnotizérův disk. Zírám na čepele opisující krvavé oblouky, na úkroky vyvažující rány, s šermířským instinktem vím okamžik předem, jak který pohyb dopadne, a když adorský voják zařve a ze stehna mu vytryskne krev, mám už ruku v kapse a chystám obvazy. Chvilku počkám, než se comharský bojovník zaměří na další cíl, a pak jsem několika skoky u zraněného. Asi si nevšiml, že jeho souboj skončil, snaží se rvát se mnou, k mému štěstí je vyčerpaný a hodně krvácí, takže to není úplně nerovný souboj, ale ošetřit ho nedokážu a bojím se, že už nesmí ztratit další krev.

“Grette, Reine, pomozte mi někdo! Ruo! Eilís! Kdokoliv! Potřebuju ho obvázat! Hej!” Kousek ode mě si všimnu hubené, šlachovité ženské s vyzáblou tváří, comharskou uniformou a kdysi bílým pruhem přes hrudník, o kterém doufám, že znamená felčara.

“Pomoz mi, prosím tě!” kvílím na ni, klepu se strachem, že mi voják vykrvácí pod rukama a snažím se ho uklidnit. “Jenom mu obvázat ránu. Zkusím ho držet. No tak!”

Comharská felčarka odhrne rty, v znechuceném úšklebku mi předvede zuby, otočí se na patě a kluše za zelenými uniformami. Mě voják slábne pod rukama, bledne, slabě sténá v křeči a já nejsem tak silná, abych s ním vydržela až do konce. Rozběhnu se dál.

Přeražená ruka. Ošklivě vypadající, ale celkem neškodný šrám na čele. Vykloubené rameno…

Pak si všimnu půlčíka v plné zbroji, mávajícího něčím, co ze všeho nejvíc vypadá jako pořádný dranžírovací nůž. Naštěstí nemává bojovně, ale spíš tak, jak mu při zmateném pobíhání po bitevním poli vlajou ruce.

“Nolane!” pokřikuje, každou chvíli mění směr, běhá od padlého k padlému a po každém zběžně přejede pohledem. “Nolane!” Zní dost vyděšeně.

“Nolan je taky půlčík?” zavolám na něj, když ho náhoda nasměruje ke mně. Škubne sebou a výhrůžně zvedne dranžírák, ale zároveň má oči rozšířené nadějí.

“Co víš?” štěkne a snaží se vypadat tak výhrůžně, aby dorovnal mé skoro dvě stopy výšky navíc.

“Jednoho půlčíka jsem ošetřovala, krvácel a byl v šoku. Je v našem zdravotnickým stanu. Chceš ho vidět?

“Jasně!” frkne opovržlivě, proč si vůbec dovoluju pochybovat, ani na mě nečeká a vyrazí. Naštěstí mám mnohem delší nohy a tudíž žádný problém ho dohnat. Pár délek před vchodem do stanu ho zarazím.

“Ale ten nůž dej pryč.”

“To je meč a nedám, jsme ve válce, kdo ví, co tam na mě chystáte,” naježí se.

“Vůbec nic nechystáme, máme práci se zraněnými. Alespoň ho nedrž v ruce, prosím tebe, dělám ti tu laskavost, tak měj trochu ohledů.” Půlčík se tváří nenadšeně, ale schová dranžírák do pouzdra u pasu. Já odhrnu plátno ve vchodu.

“Jeden náš pacient má návštěvu,” ohlásím, nechám půlčíka, aby si stan obhlídnul a ujistil se, že žádná z rosellek ho nehodlá úkladně zavraždit, a zběžně se pomodlím, aby byl náš pacient ve stavu přinejmenším uspokojivém.

“Nolane!” vykřikne náš host poněkud teatrálně a vrhne se k té správné posteli. Jsem mu v patách a všimnu si, že zraněný půlčík dýchá rychle a mělce, je bledý a pravděpodobně v bezvědomí. To se hostu líbit nebude.

“Co jste mu provedli?” zavřeští, čímž mi moje podezření dokonale potvrdí.

“Ztratil hodně krve, je v šoku, proto je tak bledý a rychle dýchá, krev a srdce nestíhá,” vysvětluju útržkovitě. Rozběsněný půlčík hrábne příteli, nebo v jakém jsou tihle dva vlastně vztahu, po zápěstí a za několik okamžiků se začnu bát, že mi osobně utrhne hlavu.

“Co jste mu provedli? Bodejď by nebyl polomrtvej, vždyť mu srdce skoro netluče!” řve vztekle a bezmocně. Vezmu pacienta za druhou ruku, chci si nález ověřit sama. Půlčíkův puls se mi zdá stejný, jako když jsem ze stanu odcházela.

“Vždyť se mu srdce může zbláznit,” namítnu chabě.

“Zbláznit? Zbláznit? Víš, jak by mělo tlouct?” běsní bojovný půlčík, drapne mě za ruku a připleskne si ji na vlastní krk. Trefí se úplně mimo, takže si sama špičkami prstů najdu jeho karotidu, a ztuhnu. Jeho puls mi pod rukama bublá jako kotlík s vodou na silném plameni.

“Adoprkennývohrady,” zaskučím. Celá moje léčba byla úplně špatně. “Máire, naházej na něj deky, ať se zahřeje, a dej mu výtažek z chvojníku. Tři lžíce. Nebo radši pět. Nebo to do něj nalej celý. Nebo počkej, dej mi to, já to zvorala, tak to zkusím zase napravit.”

Rosellka mi poslušně podá láhev s extraktem. Třese se jí ruka.

“Oni se blíží,” mumlá skoro neslyšně. “Comhar se blíží.”

“No jo, tak mi podej ještě lžíci,” houknu. Ne že bych ji neslyšela, ale rozhodnu se brát problémy popořádku. Půlčíka prvního, další zraněné potom, Comhar až jestli zbyde čas. Máire vyděšeně odběhne a vrátí se s lžící a přikrývkami, které na půlčíka nahází.

Vnutím půlčíkovi tři lžíce výtažku a s prsty na jeho krku čekám, až začne účinkovat.

“Něčeho bych se napila,” zažmuntrám si jen tak pro sebe. Chvojník nezabírá. Další dvě lžíce.

Vedle mě se zjeví Galar a strčí mi do ruky hrnek. Vyžahnu ho, aniž bych zkoumala, co v něm je, stačí, že to teče.

Půlčíkův puls se konečně začíná trochu zrychlovat, oddechnu si a vyrazím ke vchodu do stanu. Ne že bych chtěla zdrhnout, ale nějak, jaksi, sami od sebe se tam vynořili další zranění, jeden si přidržuje vykloubenou paži, druhý má kolem stehna uvázané nějaké cáry… Rychle si je třídím, určuju pořadí, vrhám se do ošetřování, ječím na svoje kolegy, aby mi alespoň podali obvaz, ale nikdo nereaguje, musím si pro něj dojít sama.

Ošetřuju už trochu nedbale, jestli jsem tu na ně zůstala sama, chci jich co nejvíc zajistit provizorně, pak udělám druhé kolečko a postarám se pořádně. Dokončím skupinku, která se mi nahrnula přímo do stanu, a vyrazím ven, že se podívám po dalších-

Málem vrazím do comharské přední linie.

Chvíli na ně vyděšeně zírám a slabě kňučím. Deset délek mezi mnou a nimi se zkracuje pomalu, comharští nemají kam spěchat. Zběsile se rozhlížím kolem, hledám kohokoliv v adorské uniformě, ale marně, všichni se někam zdejchli. A mě tu nechali. Doháje. Doháje. Tak teď jsem v loji, ze kterýho se nevyhrabu. Hmátnu si k pasu, ale jílec meče nikde. Lékárnice přece nenosí zbraně.

“Já jsem ošetřovatelka.” Chci to na vojáky zavolat, ale v krku se mi slova mění v nezřetelné sípání. “Já jsem lékárnice!”

Blíží se ke mně a já si jen tak pro sebe kvílím. Když zůstanu stát, tasí na mě meče, když zkusím utéct, dostanu šíp mezi lopatky. Nohy se pode mnou podlomí, najednou sedím v blátě a brečím. Tmavozelená armáda tasí meče, hypnotizovaně sleduju čepel vojáka přímo přede mnou…

Vysloveně zaječím leknutím, když mnou projede energetická vlna. Meč, který sleduju, vyrazí mým směrem a vzápětí odskočí od neviditelné bariéry. Nespokojené bručení, další výpady, ale žádná zbraň na mě skrz magickou ochranu nedosáhne. Několik šípů neškodně padne k zemi.

Strašně se bojím, že když se k vojákům obrátím zády, kouzlo přestane fungovat a schytám ránu do zad, ale nakonec to nevydržím a ohlédnu se přes rameno. Kousek za mnou stojí Theodor a funí, jako by zrovna doběhl až z Caldarvanu.

“My jsme civilisti.” Konečně popadne dech a zadívá se do davu comharských. “Ona je ošetřovatelka. Nijak si tím ve válce nepolepšíte, když nás zabijete. Nejsme válečníci, nejsme pro vás nebezpeční. Jsme civilisti. Myslím, že je i proti vašemu kodexu útočit na felčary a ošetřovatele. Pro válku to neznamená vůbec nic. Nejsme nebezpeční.” Mele pořád dokola jako kolovrátek a přitom nespouští ochrannou bariéru, protože comharští nevypadají, že by se nechali přesvědčit. Dýchá rychle a mělce, tuším, že mu brzy dojdou síly a bude po ochraně.

Řady comharských se rozestoupí a uvolní cestu pro dva koně, hnědáka na hřbetě s vysokou šarží a bělouše, kterého si osedlala jakási blondýna. Na její uniformě je něco divného, ale nedokážu říct co. Ti dva se o čemsi tlumeně dohadují.

“Pohov, složit zbraně!” houkne nakonec comharský velitel. Jeho armáda poslechne, sice neochotně, ale nakonec není v dohledu ani jediná čepel.

Magické pole zmizí. Podle toho, jak se Theodor zakymácí, když se o něj opřu a škrábu se na nohy, to nebylo úmyslně, ale z nedostatku sil.

“Mistryně de Lestate,” hlesne Theodor. Z hlasu mu čiší únava, emoce veškerá žádná.

“Já si vás pamatuji, Carwyn, že ano? Byl jste na několika konferencích. Co děláte tady?”

“Strategického poradce,” vzdychá čaroděj. Třese se jako osikové listí. “Slečna Seamairg je ošetřovatelka.”

“Je vám doufám jasné, že vás musím vzít do zajetí?” nadhodí blondýna tázavě. Už vím, proč je její uniforma divná. Hedvábí a samet místo obyčejného hrubého plátna.

“Samozřejmě,” zamumlá Theodor. A skoro bych přísahala, že k tomu ještě pro sebe dodá “s radostí”.

Velitel nám vybere čtyři vojáky jako eskortu a blondýna jim udělí několik rozkazů, k mému údivu i aby se k nám chovali slušně, dali nám stan a jídlo.

Dva jdou před námi, pak my s rukama svázanýma za zády, a dva za námi. Pomyslím si akorát, že na obě strany budu padat do měkkýho.

“Ty, Theodore,” zašeptám, “proč jsi byl tak protivnej?”

“Protivnej?” I přes vyčerpání zmobilizuje čaroděj dost síly na lehké překvapení.

“No, jaks mi rozlil čaj a podseknul nohy a tak.”

“To jsem nebyl já.” Theodor se zadívá na zem mezi sebou a předvojem.

“Aha.” Chvilku tápu, pak se mi rozbřeskne. Kdo je jediný další zástupce Acadaemie v táboře? A nezdálo se mi náhodou, že se Reine na Theodora nějak moc nadšeně kouká? A proč by si trochu nevylepšila pozici tím, že mě znemožní? A není to vlastně celkem šumafuk? “Promiň. Vůbec mě nenapadlo, že by to byla Reine.”

“Co z toho měla?”

Zavrhnu odpověď tebe a vykroutím se z toho stručně. “Co já vím.”

Trvá to skoro nekonečně dlouho, ale nakonec se doploužíme až do comharského ležení. Přidělí nám stan, naše eskorta se rozdělí zvenčí, ke každému rohu jeden.

Stan je malý, myšlený pro jednoho obyvatele, soudě podle faktu, že je v něm jenom jedno polní lůžko. Nestihnu se nad tím zamyslet. Jakmile vojáci zmizí za plachtou, Theodor do postele padne po hlavě.

“Pojď sem, Ais,” zamumlá a když se k němu skloním, stáhne mě k sobě na postel a přitiskne se mi čelem ke krku.

“Díky,” šeptnu po chvíli. Přece jenom mi zachránil život.

“Mhmm,” zabručí a vzápětí usne.

---