Bytost č.21: Ghi (7)

O několik minut později …

 

To ani nevíme, kde to vlastně jsme. Kraj je rozsáhlým pralesem, ovšem kde-tu je prázdno jako v močálech. Nebe popsáno již bylo. Atmosféra těžká, alespoň v těchto momentech. Ještě před nedávném sem prý slunce mezi ozrutné pampelišky svítilo, ovšemže později zas bylo psáno, že hvězda nikdy nad horizont nevyjde. Copak-copak, co jsou to za nesmysly.

Pak před očima Helixe, jak se hypnoticky do lávy dívá, něco se v ní zaleskne, jako smaragd zeleně. Šbrrriink…

Z toho bodu vánočně zeleného se malý tvor vynořuje, má kapuci a krátkou sukni, strapaté vlasy a plyšového medvídka v objetí. Ten téměř věčší než ten tvor samotný. Malá Simindze - tu Helix již zná.

“Co tady děláš, dětátko?”, osloví ji.

“Přišla jsem ti pomoct Helixi, zchladit tvou hořlavou ulitu. Podívej, hlupáku, jak ti doutná!”

Helix se rychle stáhnul do ulity a obratem z ní ven vyšel v panice. V panice: “C-c-co mám dělat?!”

Simindze přeletí nad něj a dechem zmrzlým zhasne jeho strach.

“Musíš pryč odsud. Tato planeta končí.” říká.

 

Tím věděl víc než my. Bez stání odsud zmizel, no na jednu věc zapomněl: nerozhlédl se a nebyl dostatečně pozorný, a tak nespatřil vele-důležitý velký stín, ten co v citoslovcech mluví a je Zlý. Toho neměl nechat být, toho neměl nechat se krmit energií hroutící se planety. Posledním výbuchem vše sní, prohltne světlo i atomy, v explozi vše v okamžiku zčerná a horečku zchladí. [Jako Paralen] Vesmírný Bůh, neviděn, zas o něco silnější bude.

 

O tolik dnů co velký Helix svůj spokojený žaludek nosí prázdnotou, nikde nikdo ho neviděl, všehomíru vědomí spalo. Důležité se stali žaludeční zásoby, na několik let tam plísně měl. Někdy se mu zavírali oči blahobytem, když svou plnost naplněnou cítil plně. Pod víčkami spatřoval zdi prolezené Tefirou, i malou utrápenou Ghi. Chudinko. Ublížil ji, ví.

"Tvoje vina...tvoje, tvoje...hlemýždi." něco k němu kvílí v černé prázdnotě. Vakuum je nebezpečné pro všechny ty, co s myslí tou jakou i Helix trpí. Myšlenek několik, proudů jako dun saharských, trp, říkám, trp ve svém trápení.

Je to tvoje vina, tvoje vina!

Tvoje vina! Tvoje!!

V nekonečnu pocitů sužuje ho akcelerace asteroidů, jak rotují k měsíci a bijí ho do těla, a sami v prašné šedi se rozpadají do šera.

Já bych tě tak ztloukl, hnuse hlenitý; neumíš si bolest Ghi ani představiti.

"Mluví kdo? Kde?", otáčí se popletený Helix. "Kdo je tady, kdo to mluví?!"

Z kruhu duchů vesmírných se vyjevil ten hrozný hlas ve jménu Nonem, jako děs. "Jsem strachem a mrazem tvých tykadel, hloupých až se sám bojím. Cos to propampelišky udělal? Proč si tu šílenou plíseň žral?"

Helix teď už věděl kdeže je, v zástupu sedmi zástupců, kde každý jednu esenci zastupuje. Je mezi nimi tichý spravedlivý Pernet, nemocná a odvážna - téměř mrtvá - Astrin, strach a stín jménem Nonem, nebo citlivé dítě Simindze a další.

"Ach jo, dejte pokoj k peklům! Jděte do háje!", prskal Helix naštvaně, " Žrát si budu co se mi zachce! Jděte, šic!"

"Ne tak zhorka, ulito hloupá. Vyklop své tajemství, víš, že musíš."

"Nic nemusím. Je to moje věc, moje, moje, moje!"

Pak čilá žena vyšla, popel se jí kouřil z vlasů, hrubých jak její hlas. Hashrama takhle hřměla: "Ubližovat není soukromé a tys ublížil, ty hňupe. Vydáv teď a hned Tefir sem, ať jí vidím roztaženou mezi galaxie, ať se obnoví ztracená jejich komunikace. Sežrals komunikační kanál nejvyššího řádu a budeš tady trucovat?! Dav ji až kým nezemřeš, je nám to jedno, ale Tefir půjde z tebe ven. Hnusnej smrade, bestie..."

"Klid!", zařval Pernet, "Helix si teď myslí, že je středem vesmíru..."

            "... a bohužel má pravdu," zamíchala se znovu.

            "Ne, neumí s tím pokladem naštěstí zacházet. Je jak pitomý pirát plovoucí na truhlici, kterou ze spodku lze provrtat a vše mu vzít i zároveň ho utopit.", Pernet bez tváře mluvil, "Má v sobě vše a nic, protože je líný, skoupý a bez vědomosti."

---