Bytost č.21: Ghi (8)

Helix, blázen, pádí s horečnatou hlavou sám, pátrá cizí planetou, najednou bez zástupu temných duchů. Fičí kupředu a dál bez začátku a cíle. Tykadla téměř na zemi otěželé a zpuchlé, smutný truchlí: “Co jsem to jen udělal? Ublížil jsem nejbližší z nejbližších, a ještě tak zákeřně, jako přítel přišel a tvářil se, nakonec zmizel jako nečitelný nepřítel.”

Ubohá Ghi, moje malá Ghi.

Nová planeta, na které přistál, byla ještě plamennější než ta předtím. Skrze tmu sálal oheň a neutichali výbuchy. Země se vařila a skály vyplavovali pot jako živé organismy. Nebyl tady pražádný prales, jen kostry rostlin a dunící horké minerály. Jejich život byl tady rychlejší než na Zemi; byli živé.

Hoříš...

"Hořím!", hořel Helix, "Já hořím, k sakru. Už zase!"

Točil tykadlema směrem za sebe k ulitě. Vrtěl se na ní plamínek. Hlemýžď rychle pohledem projel okolí. Všude se vrtěl plamínek. Křoviny byli černé a suché, a z těch podivných kamenů opravdu prýštěla tekutina. Přemýšlel jestli na tomto místě není jeho zapálená ulita normální. Možná se to ani nebude rozšiřovat a teď ho přece nic nebolí. Nechal to tedy být.

Sunul se dál, za zem, za horkou hlínu a vyschlé keře. Jeho vědomí bylo vzhůru jen z poloviny, no on si to neuvědomoval. Cítil se mírně jako ve snu, no všemu (ne)rozuměl. Myšlenkou přelétl. Je to jasný přece. Transferoval se na jinou planetu, protoža tá předtím již končila. Měla se zhroutit jako supernova. Tady tato vypadá téměř taky tak. To je zatracenej vesmír.

V tom si vzpomněl na duchy a na jejich podezřelý zájem o Tefir. Je to jen blbý žrádlo, copak tolik křiku kolem?

Helixi, ty hlupáku...

Zastavil.

"Hmmmmmm.....hm.....mmmmmmmrrhhhhhhmmm....", myslel. "Počkat...", potil se v horečce myšlení a klimatu. Pod jeho nožní sval se dostával poněkud chladnější pot skal, tmavě hnědý jako...no nic.

"Přece, ta vzácna plíseň měla .. měla mi přece dát nadpřirozené schopnosti... Simindze, jseš tady, dítě?!", nikdo se mu neozval. "Musím najít Ghi, okamžitě!"