Ti dva už tam nejsou

„Utíkala jsem po Národní třídě od galerie dolů.“

„Běžela si kolem lidí, kteří si mysleli, že si zešílela.“

„Skoro ano. Prostě jsem běžela.“

„Někam pryč.“

„Někam daleko.“

„Ke kostelu, jehož věž si viděla už z dálky.“

„Nejsem věřící.“

„Já vím.“

„Srdce mi bušilo.“

„Ještě pár metrů a byla by si za křižovatkou.“

„A pak už nevím.“

 

***

 

„Ty víš, jak to všechno bylo, že ano?“ zeptá se trochu vyděšeně a dlaně si přiloží k tvářím.

Ten večer prší.

Podívá se na ni a ona zahlédne jeho bledou tvář. Stojí vedle sebe a sledují, co se děje kolem nich. Na zemi v místech, kde se kříží Národní třída s Velkomoravskou ulicí, v samém středu Hodonína, leží bosá žena. Déšť jí zkrápí tvář a smáčí vlasy do tenkých pramenů. Leží na zádech, ruce roztažené. Dech slabý, oči přivřené. Kolem pobíhají policisté, kteří zastavili provoz ze všech směrů a po oknech vysokých domů i všech aut tančí odraz modrého majáku.

Vyjma policejních vozů a sanitky stojí v křižovatce auto, jehož řidič přešlapuje venku a se zatajeným dechem sleduje práci záchranářů.

Ona se chce rozběhnout k tělu, které je momentálně ve středu veškerého dění. Avšak on ji zadrží nataženou paží.

„Já... Já... Já tam musím. Přece...“

„Nemusíš. Takhle to nefunguje.“

Je to poprvé, kdy na ni promluví. Mezitím lékař začne s masáží srdce. Při tom pohledu se jí chce plakat. Chce něco udělat, ale místo toho tam stojí jako přikovaná.

„Teď to není na tobě,“ promluví na ni. „Teď je to na nich. A na mne. Rozumíš?“

„Nerozumím a ani nechci. Takhle to přece nemůže být! Takhle to nemůže skončit!“

„Naopak. Tohle končí. Víš to ty, vím to já. Ví to i ten doktor, co se může přetrhnout.“

„Hovno!“

„Takhle je to vždycky. Šok, pak vzdor, vztek a nakonec smíření. Pořád dokola. Každý den.“

„Prosím tě mlč! Vždycky lze něco udělat. Ještě ne, chápeš?! Teď to prostě nejde. Jsou tady přece děti a...“

„A to, co tihle stejní policajti najdou u tebe doma. Dnes, zítra nebo za pár dní, až ten puch vyžene sousedy z okolních bytů na chodbu a až jeden z nich vytočí 158. Pak policajti otevřou dveře, projdou úzkou chodbou kolem koupelny, záchodu a přijdou do kuchyně. Někdo si namočí podrážku služebních bot do kaluže krve a řekne ‚Sakra!‘. Někdo další pak vezme vysílačku a nález oznámí operačnímu důstojníkovi. No a pak to začne. Ohledání těla...“

„Už toho nechej!“

„Já s tím nezačal.“

„Dobře, dobře. Myslíš si, že jsi nejchytřejší, že? Že všechno víš, že víš, jak co bylo a proč se co stalo. Já ti teda povím, jak to bylo!“

„Vím, jak to bylo.“

„Jo? Víš, že mi první facku dal už pár dnů po svatbě? Že jsem mu musela být po vůli, i když jsem sama nechtěla? Že se zlil s kamarádama v kdejaké nonstopce a pak je dotáhl k nám domů? Že po mě ve vzteku hodil cokoliv, co měl v tu chvíli po ruce? Že mě urážel, a když vystřízlivěl, přinesl mi kytku a slíbil, že se změní? Že se ale nikdy nezměnil?“

„Vím. Vím i to, že když přišel naposledy, byla si sama doma, protože děti odjely na podzimní prázdniny k babičce. Chtěla si uvařit něco dobrého k večeři a klečela u koše, do nějž dopadaly slupky brambor...“

Ještě než to dopověděl, zahleděla se nepřítomně do země. Kolem proběhl člen záchranného týmu s kufříkem plným lékařského vybavení. Na chodnících podél křižovatky postával stále větší počet zvědavých lidí. Nikdo přesně nevěděl, co se přihodilo, ale spousta z nich měla vlastní verzi.

„Byl jako vždy opilý. Komentoval to zase nějakou blbou výmluvou. Narozeniny. Pohřeb. Jmeniny svatého Justiniána. Padající kometa. Padající kolega. Padající zimák. Prostě, co ho napadlo. Nakonec řekl, že ať vařím, co chci, stejně to žrát nebude. A jestli se mi to nelíbí, ať táhnu. Beztak vařit neumím a za nic stojím i ve všem ostatním. Když jsem na to nic neřekla, rozzuřil se. Začal mi nadávat. Řekla jsem si dost. Už to stačilo. Všechno se to nahromadilo. Všechno to chtělo ven. Přišel ke mně, bouchl do kuchyňské linky, já vstala od koše a...“

„Bodla. A pak ještě a ještě. Z počátku nevěřícně zíral a držel se za břicho. Krev mu tekla mezi prsty. Spadl na zem.“

„Vyděsila jsem se.“

„Nevěděla si, co dělat.“

„Vyběhla jsem ven.“

„Jen tak.“

„Bez bot.“

„Nic si nevnímala.“

„Utíkala jsem po Národní třídě od galerie dolů.“

„Běžela si kolem lidí, kteří si mysleli, že si zešílela.“

„Skoro ano. Prostě jsem běžela.“

„Někam pryč.“

„Někam daleko.“

„Ke kostelu, jehož věž si viděla už z dálky.“

„Nejsem věřící.“

„Já vím.“

„Srdce mi bušilo.“

„Ještě pár metrů a byla by si za křižovatkou.“

„A pak už nevím.“

„Pak si vběhla do silnice na červenou.“

„Světla auta...“

„A náraz... Křik lidí. Šokovaný řidič. Tvůj pohled upřený do smrákajícího se nebe a mlha. Houkačky.“

„A pak ty a já tady a celý ten chaos tam.“

„Ano.“

„Co bude teď?“

„Teď se budou ještě chvíli snažit. Nakonec ten doktor klečící na jednom koleni zvedne hlavu ke svému kolegovi a zakroutí hlavou. Řidič z auta, které má poničenou kapotu, schová tvář do dlaní. Řidič sanitky přijde s plachtou a tělo přikryje.“

Podívá se na něj a on na ni.

„Představovala jsem si to jinak.“

„Já ne.“

„Ty ne?“

„Nepředstavuju si nic. Jsem Smrt. Přijdu a zase odejdu. A dnes jdeš se mnou ty.“

Ona zavře oči a čeká.

„Tak jdeme,“ řekne pouze, roztáhne obří černá křídla a obejme ji.

V tu chvíli se lékař podívá na kolegu a zakroutí hlavou.

Řidič schová tvář do dlaní.

Ti dva už tam nejsou. 

---