Singrovka na plech

Psáno v listopadu 1989 po nocích mazi schůzemi OF a vstáváním do práce.

Singrovka na plech

Pepa Prťák, basák vod Kameňáků, má ve svým domku na Kopečku autoklempířskou dílnu. Měl tam i svářečku, ale ukradli mu ji, a tak když potřeboval vopravit embéčko, vona je to jenom nulašestka tvarohovej plech, vzpomněl si, že má na půdě ševcovskej šicí stroj po svým ševcovským dědečkovi, co šel radši dělat k Baťovi. Tak tu mašinu snes do dílny a řek si buďto jó nebo né. Vypigloval honosnej nápis 

S I N G E R

promazal ji a zasunul plech. A vono jó.

Vod tý doby ty tvarohový škodovácký plechy prostě šije na svý starý dobrý Singrovce po dědečkovi a dokonce furt eště tou samou jehlou.

Až budete potřebovat na autě něco zašít, zajeďte za Pepou Prťákem na Kopeček.

 

Ferdinandovi křečci

Když sem byl malej, mluvívalo se v kruhu rodinným vo černý vovci rodiny, excentrickým strejci Ferdinandovi z Paky.

"To pako z Paky" vobčas poslalo dopis, nad kterým naše babička vomdlívala, dědeček řval smíchy, maminka nad bráchou krčila ramenama a tatínek se ze slušnosti někam uklidil. Mně bylo pokaždý upříno se týhle zábavy zúčastnit.

Jednou, to už mi bylo asi deset, zapomněla babička Ferdův dopis na stole. Nevěřil sem svejm vočím. Prej :

"Nazdar rodino !

Od tý doby, co Anča zdrhla i s luxem, řeším problém úklidu. Přišel sem na to, že křeček zlatej je zvířátko velice inteligentní a schopný tudle hnusnou práci vykonávat, dokonce k tomu má přirozený sklony. Mám teď tři křečky ve výcviku. V létě by to mělo začít fungovat."

V Pace sme měli ještě hodnou pratetu Elišku, která mě k sobě každý prázdniny marně zvala. Užadonil sem rodinu a jel sem k ní. Joj, to byly prázdniny ! Teta mi dělala pomyšlení a hlavně se mi do ničeho nepletla. Ochotně, i když s rozpakama, mě zavedla k "Ferdinandovi de Paco",

představila nás a s tvrzením, že vona zmije vidět nemusí, vypadla.

"Strejdo, ty máš zmije ?" - je to přece příbuznej, nebudu mu vykat.

"Už nejsou potřeba, už sem tu sám. Ale mám křečky. Poď se podívat." Přišli sme do kuchyně, Ferda hvízdl a já sem nevycházel z údivu. Tři křečci se nahrnuli ke dvířkům, společnejma silama je zvedli a podložili je tvrdou houskou. Votočil sem se tázavě na Ferdu.

"No voni to zvenku votevřít neuměj, a já jim přece nebudu dělat portýra!" Křečci vypochodovali a začli uklízet. Drobečky jídla si cpali do tváří, papírky tahali na jednu hromádku, nítě a kousky látek na druhou, jehly a špendlíky dávali do krabičky v koutě. Ferda je totiž krejčí.

"Strejdo, a to se vrátěj sami do klece ?"

"Jistě, dyť tam bydlej, maj tam jídelnu, špajz, ložnici i záchod. Proto je taky můžu bez obav pustit po bytě. Křeček je velice čistotný a pořádný zviřátko. Dokud ho nedonutíš, aby byl čuně, chodí pořád na jedno místo. Vostatně čuně taky.", předvedl Ferda svý žonglérský duševní pochody a sed si k práci. Jeden křeček zrovna z koberce dobejval zašlápnutou rozinku, druhej drhnul jazejčkem nějakou zaschlou kapku na linu. Třetí se snažil dostat do špajzu.

"Á, to je náš malej popleta, je pozadu v drezůře", vysvětloval Ferda a přistrčil hříšníka k nějakýmu drobečku.

Vtom se vozval zvonek a teta Eliška vlídně, ale nesmlouvavě ukončila moji návštěvu. Venku sem vyprávěl Elišce vo Ferdovejch křečcích a jediným výsledkem byl její povzdech "Von by tě dočista zblbnul."  Doma sem už radši ani nic neřek.

 * * *

To už je pár let. Dneska přišel dopis. Babička kroutí hlavou, děda se plácá do kolen, tatínek se někam zašil a maminka mi dopis podává.

"Tak se na to podívej, no."  Tak se dívám a čtu :

"Nazdar rodino !

Chystám se do Austrálie. Na cestu nemám, tak sháním hélium, šiju si balón a cvičím šedesát racků na tahouny. Bude to pro dvě osoby.

Nechce jet Honzík se mnou ?"

 

Suchej vodník

Měl sem jmenovce nočního hlídače a to byl tuze smutnej patron. Ty seš taky Suchej, povídá mi tuhle u půllitru. Jak si k tomu jménu přišel, pověz. Já na to, že u nás v rodině je to jméno doložený už vod dob Karla Čtvrtýho a von říká no tak starej zas já nejsem. Zasmál sem se, ale za chvíli mě smích přešel.

To já sem první a jedinej Suchej v rodině, říká můj podivnej jmenovec. Tatínek se jmenuje Wassermann, dělá v Třeboni porybnýho a maminka se jmenovala Studánková, ale teď už se nejmenuje. Když vona měla hroznou smůlu. Naši, teda vodníci, můžou mít dítě, jenom když je Venuše v konjunkci s Jupiterem - a musí to bejt eště ve znamení vodnáře. Když jednou konečně tahle vzácná chvíle přišla, už byli s taťkou celý vopentlený, spad mezi ně s hráze namazanej mlynář. Mlynářskýho vodník utopit nemůže, i když tenhle by to byl zasluhoval. Zamotal se do pentlí a než ho dostali ven z vody, něco se schrulo a já sem přišel na svět jako úplný chuďátko. Plovací blány zakrnělý, vlastně žádný, vlasy blonďatý. Tatínek má krásně brčálový, maminka měla taky takový a já todleto, jen se podívej. A eště ke všemu se mi dělá ve vodě vyrážka. A vůbec ze mě nekape a nikdy nekapalo.

Tatínek tenkrát hned vodkuď to máš, a maminka se dala do strašnýho pláče a plakala, až si vyplakala jméno. Bez jména se před všema strašně styděla a tak jednou za úplňku zmizela. Asi se vodstěhovala zpátky do studánky, kde se narodila.

Se mnou, když sem povyrost, šel taťka k bábě kořenářce. Bába jen zpráskla ruce a povídá na todle já sem krátká, jde se ke knížeti pánu. Proč zrovna na zámek, povídá tatínek, a bába že prej todle žádná meducína nespraví, ty ho ve vodě mít nemůžeš, ten musí k lidem.

Tenkrát eště lidi nevěděli, že vodníci nejsou, tak se knížepán ani nedivil, že vidí vodníka a povídá naja šén, ábo co ja s tým delat ? No esi by mu vaše knížecí milost neráčila dát nějakou suchou práci.  Můj tatínek v tom momentě sháněl vodu, z tý bábiný žádosti mu okamžitě vyschl šos a to se vodníkovi udělá hrozně šoufl. Jen strčil prst do vázy s karafiátama, nadejch se a nešťastně povídá tak já, Wassermann, mám syna suchýho. A knížepán povídá písaři: "Zapiš, že my toho suchýho zaměstnáme - majnetvégn - jako vechtr." No a písař to zapsal s velkým S a už se s tím nedalo nic dělat. Vy lidi se klíďo necháte přejmenovat, ale našinec, jak už jednou má jméno, má ho navěky. To už je vidět na smutným příkladu mý maminky, jak je pro nás jméno důležitý.

Vod tý doby dělám hlídače. Dokuď sem byl v knížecích službách, nikdo se mě neptal na věk, prostě sloužíš tak dobrý. Ale bylo to na třeboňským zámku a tam se furt jedly ryby. A ryby já hrozně nerad. Když to jíš šedesát, sto let, tak se to dá vydržet, ale já sem vodtamtud po třistapadesáti letech utek. A to byl začátek malérů. Šel sem dělat hlídače do fabriky, ale už po pětadvaceti letech sem tam pro ně byl moc dlouho a hned dědku nezacláněj, vložily se do toho odbory a tak sem teď každý čtvrtstoletí jinde. A jeden by se hnedle usadil, přece jenom mi už není dvěstě.

Povídám tomu nešťastníkovi a co takhle důchod a von na to, že vodník musí furt makat, jinak je s ním konec. Ale co vy ste za vodníka, pane Suchý, dyť vám se z vody dělá vyrážka! A v tom vám ten vodnickej jmenovec povídá hele, člověče Suchej, tos mi neměl dělat. Já se ti s něčím svěřím a ty to na mě hned za tepla vybalíš. To sem ti bohužel eště nestih říct, jak vodcházej vodníci ze světa. Každej má svý velký životní tajemství a to nesmí nikomu na světě říct, ledaže by měl jistotu, že to jeho vrba nejen nevykecá, ale vůbec nikdy nevysloví. No a teď už je to dvakrát venku a mě už nic nemůže zachránit.

Chtěl sem ho utěšit, že to třeba zrovna na něj nemusí platit, když je to takovej suchej vodník. Ale než sem to stačil říct, koukám, že nepovedenýho vodníka viditelně ubejvá. Vrásek měl dost už předtím, ale teď se začal vrásnit jako když tuhne láva a celej se nějak vobracel do sebe a zmenšoval se. Jak se tak držel půllitru, asi se chtěl eště naposled napít, vidím, že už nesedí na židli ale na stole a na tu židli ani nedošáhne nohama, pak už jenom u píva stojí vrásnitej pidižvík a nakonec jen kolem ucha půllitru takovej vošklivej prstenec a z něj vyčítavě koukaj dvě nesmírně smutný voči. Chtěl sem ho vodprosit, šáhl sem na něj jako vočarovanej a tvoreček se rozpad na prach. Na ubruse se udělala hromádka jako z jednoho vajgla.

Heleď, učitelskej, nedělěj mi tady svinčík, povídá hostinskej a postavil přede mě další pivo.

 

Na svini

Kdo nebyl na vojně zavřenej, nebyl na vojně (zavřenej). Já vosobně sem dostal tři vostrý za vopovrhování plukovní latrínou na záložním letišti. Všude kolem příroda...

Sedět sem šel až po manévrech, tak horký to zas nebylo. To ale náčelník netušil, že ty tři dny mi přinesou moje největší vojenský zážitky.

První den sme jeli na nádraží překládat uhlí z vagónu na vejtřasku. Jelo nás deset, ale u pásu bylo místo jen pro dva. Hned na další koleji stála chudák vopuštěná poškozená cisterna, kterou nikdo nechtěl převzít, protože se nevědělo, kolik toho v ní je. Zdobil ji vábnej, zlatej a zelenej nápis  S t a r o p r a m e n   a tenkej zlatavej čůrek se smutně rozstřikoval na kolejnici. Přesvědčili sme našeho anděla strážnýho, že ho nebonznem a já sem sehnal vod ajznboňáků hrnek.  Chvíli stál  nenápadně  u cisterny v pozici pána u plotu a vždycky, když měl hrnek plnej, chvatně ho vyzunk, aby to proboha neteklo na tu kolejnici. Asi se bál, že by zrezavěla. Za dvacet minut byl andělíček náš strážníček jako dělo. Hbitě sme si rozdělili služby u pásu, sehnali další hrnek a do večera nepřišla ani kapka nadarmo. Za celou vojnu sme tolik piva nevypili.

Druhej den sme šli přebírat brambory do sklepení plukovní kuchyně. Byla to experimentální stavba a kromě přímýho zásahu bůhvíčím měla vydržet taky každej nápor hlodavců. Přesto se tam patrně v dávný minulosti našeho letiště kterási krysa dostala a dala tady vzniknout vohavný pospolitosti zdegenerovanejch potvor, který se furt množily          mezi sebou. Neměly vůbec ušní boltce, na co by je tady taky potřebovaly, přecpaný břicha tahaly po zemi jako černý vietnamský prasata a místama byly bez srsti. Vypadaly, že se vůbec nemůžou rozběhnout, ale panáčkovaly drze v bramborách na dva metry vod nás a věděly, že v horách brambor sme proti nim bez šance. Vybíraly si nejlepší brambory, dělaly do nich malou díru a vyžíraly je zevnitř. Brambora tak vypadala nepoškozená,  dokud  neshnila.  Jedinej  nadšenej  mezi  náma  byl  absík z Karlový univerzity, co byl v lochu zrovna poslední den. Pak si dovolil u velitele a udělal na těch mrchách doktorskou práci vo degeneraci z příbuzenskýho křížení. Když sem mu pak řek, že příčinu degenerace nemá zaručenou, že to mohlo bejt taky z toho, že žerou - jen si to představte - celej život pořád jen brambory, zasmušil se a do konce vojny se už nevodsmušil.

Třetí den sme šli na nedalekej vojenskej statek nakládat na auto pašíky, co celej svůj vepřovej život dojížděli zbytky z plukovní kuchyně. Na tuhle práci je takovej kotec, něco mezi neckama a nosítkama a má to výsuvný čela. Prasátko se do toho nažene, zasune se čelo a vodnese se to na vůz.

Takhle sme v pohodě vodnesli šest čuníků ve slušný jateční váze a zbejvala tam příšera, co mohla bejt vloni jejich maminka. Ta se na kotec koukala velice nedůvěřivě, říkala tam já se nevejdu, potřásala hlavou a něco si eště žbrblala mezi klektákama, ale to jí už nebylo rozumět. Jak tak furt měřila vočima šířku toho kotce, stoup sem si na něj, roztahoval sem ho nohama, praštil sem potvoru plaňkou přes kolosální zadek a řval na ni "Vydejchni se a zaber, svině !". Dala se přesvědčit, zabrala, ale zapomněla na výdech. Kotec se rozpadl a já seděl na ní. Podvědomě sem se zachytil za jediný, co v tý chvíli čnělo z tý vobrovský bílý oblý masy. Normálně to mají prasátka zakroucený, ale todle nebylo žádný prasátko. Držel sem se za ten štětinatej knipl a na moment mě napadla myšlenka, že bych mohl svýho drákulu ukočírovat na náklaďák, zvednout sajtnu a tradá na jatka. Tůdle. Vona sice byla na vokamžik tak překvapená mým třičtvrtěmetrákem na hřbetě, že se jen přikrčila a dobrou vteřinu se nedělo nic. Akorát mí spoluvězni naskákali na vrata a zaujali pozici pozorovatele. Měl sem šanci seskočit a stát se zase pěšákem, ale tu sem promarnil. Bestie vyrazila, nezodpovědně se vyhnula autu a hurá na letiště. Vočekávaný rodeo se nekonalo, jelo by se dobře, nebejt toho, že sem seděl vobráceně (to já nesnáším ani ve vlaku). Najednou se ale vozvalo "Stôj !". Začal sem jí domlouvat: slyšíš, máme stát, ale kdepak, prej nemtudom a řítila se přímo k ranveji, kde pojížděly MiGy. "Stôj alebo strelím !" mě přesvědčilo, že sme na konečný a vystoupil sem . Samozřejmě do kopřiv, ale svině dopadla hůř. Byla zvědavá, jak vypadá tryskáč a nevěděla, že kdo je zvědavej, bude brzo starej. Než uběhla dvacet metrů, pošla na sešlost věkem a dávku ze samopalu.

 

Šerák a hodinky

Než sem šel na peďák, pobyl sem pár měsíců na liberecký strojárně.

Na fakultě sme měli dobře vybavený dílny a zlýho mistra Šeráka. Ten se vyžíval na tom, že študáky, co přišli do dílen poprvé, různě ztrapňoval, někdy i dost surově. Naše sympatie k němu byly přiměřeně pod nulou. 

První semestr sme byli v kovárně. Šerák vzal do kleští kus železa a podal mi ho. Já ho důvěřivě vzal do rukou. Kdyby byla tma, viděl bych, jak rudě sálá, no ale bylo světlo. Než sem stihl železo upustit, měl sem dlaň parádně popálenou.

Proč sem to na něj tenkrát nepích, dnes už nevím, ale vodpřisáh sem mu pomstu. Za čtrnáct dní byla ruka jakžtakž zahojená. Šerák se před náma natřásal jako kohout na smeťáku a předváděl nám švédskej pneumatickej buchar na přesný kování. To byl tenkrát v šedesátým nejnovější div techniky.

Postavil pod něj vajíčko ve stojánku a točil kličkou, až se kladivo dotklo vajíčka. Pak zmáčkl zelený tlačítko, kladivo se zhluboka nadejchlo a vyjelo nahoru. Šerák povotočil kličkou vo půl kolečka, takže přidal půl milimetru. Pak vodjistil, zmáčkl červený tlačítko, kladivo udělalo mohutný PFF !!! a dva metráky železa se zřítily dolů.

Vypadalo to, že budem všichni vod vajíčka, ale ten železnej kolos udělal ťuk ! … a vajíčko mělo na špičce rozkřápnutý kolečko jako paďana.

Kladivo se zase zvedlo jako list papíru a Šerák si začal významně vodepínat hodinky. Položil je na kovadlinu, sjel s kladivem až na dotyk se sklíčkem hodinek, zmáčkl zelenou a zatímco šlo kladivo nahoru, káp něco červenýho na sklíčko. Hodinky ukazovaly třičtvrtě na devět.

Přiskočil sem ke kličce a natočil sedum koleček, co kolečko to milimetr. Na doraz.

Dvaadvacet študentskejch pus se povotevřelo v němým úžasu. Prstem sem na ně udělal pššt.

Surovec Šerák se nadmul a pravil: "Po kapičce nebude ni stopy!" Vodjistil a zmáčkl červenou.

Kladivo sjelo jako blesk, vozvala se vohlušující rána a pak vteřina

naprostýho ticha.

Šerák zařval: "Kerá pracka to stočila?"

"Tahle.", ukazuju mu svoje strupy na dlani. Zhluboka polkl a žalostně se zahleděl na kovadlinu. Po kapičce skutečně nebylo ni stopy. Byly tam hodiny ve velikosti talíře, třpytily se skleněnou tříští na zlatém podkladu a zrovna ukazovaly třičtvrtě na devět.

 

Jaroušek

Když sem poprvé vedl oddíl na pionýrským táboře, bylo mi vosumnáct. Měl sem v oddílu dvanáct malejch kluků, nejmenší popleta Jaroušek. Koupaliště sme měli sice v areálu tábora, ale skoro půl kilometru vod hlavní budovy, kde byly jediný záchody. Při koupání si každej oddílák hlídal svý děti, a měl je vodlišený vod vostatních barvou koupacích čepic. Do vody smělo z každýho oddílu nejvejš deset dětí, tak sem si ten svůj tucet rozdělil na šest na břehu a šest ve vodě. I když byl u vody celej tábor, docela dobře se to hlídalo. Navíc sem měl oddíl rozdělenej do dvojic a ty se hlídaly navzájem.

Byl krásnej den, u vody narváno. Počítám nepřetržitě svejch šest zelenejch čepiček v tý pestrobarevný směsici, eště si říkám, jak sou zlatý ty dětičky, že se držej pěkně pohromadě a najednou mě napadne šlehnout vokem na břeh. Pět ! Místo šesti pět! Kdo mezi váma chybí, povídám a dál dokolečka přepočítávám těch šest ve vodě. Jaroušek tu není, vozve se jeho špatnej hlídač. Kde je, povídám, a jako ve snách slyším - asi šel do vody. Vybavujou se mi slova hlavního vedoucího: kdyby vám chybělo děcko, chci to okamžitě vědět. Jú, to bude malér, říkám si, ale nedovolím si to tutlat ani chviličku. Marku, támhle je hlavní, běž mu říct, že chybí Jaroušek. Na dálku vidím, jak hlavní bledne, píská a vyhání všechno z vody. Ale je to machr, velí jako na vojně. Všechny oddíly nástup! Fofr, dělej! Přepočítat a vodchod do tábora! Největší holky prohledaj pokoje, největší kluci koupelny a záchody, za čtvrt hodiny tady chci mít kapitány těhle dvou oddílů s hlášením, esi ho máte. Sporťák, plavčík, sestra a všichni vedoucí i praktikanti do rojnice, po půl metru vod sebe a pročesávat vodu rovnoběžně s břehem!

Jdem vodou kachním pochodem vdřepu, abysme dosáhli rukama na dno. Nemůže nám uniknout ani vondatra. Jeden průchod hned u břehu, zabíráme šířku asi dvacet metrů. Hlavní velí: v druhým průchodu musej ty, co už nedosáhnou rukama na dno, jít těsně vedle sebe! Pročesáváme vodu vopačným směrem dvacet metrů vod břehu. Nic. Třetí a další průchod už je bahnem. Sice všichni stačíme, ale je to hrozně studený. Nohy už mám jako rampouchy, když se vrátěj kapitáni velkejch oddílů a hlásí, že Jaroušek v celým táboře není.  Je mi na vomdlení, zapomínám na promrzlý nohy a říkám si já pět let, hlavní pět let, náš zuřivej plavčík taky. Ten deset, protože mě zabije. Poslední průchod rybníkem už jdeme jenom čtyři, dál je rákosí, tam už bejt nemůže.

Tak. Zkřehlí lezeme z vody a koukám, že hlavní se klepe víc než já, a ve vodě vůbec nebyl. Ježíšmarjá, to je hrůza, říká a najednou zařve: znovu, hledat vod břehu! Ale najednou kapitán velkejch kluků křičí támhle je! Nejdřív koukám zděšeně po vodě, pak na kapitána - dyť von ukazuje k lesu!

Vod lesa poskakuje postavička - malej popleta Jaroušek a my na něj všichni zíráme jak na malýho zelenýho ufouna. Přihasí si to až k nám a prej co je ? Já na něj Jaroušku, kdes byl ? Jaroušek, bóží nevinnost sama, říká udiveně: "No já sem byl kakat..."

 

Reku, přines tu žlutou tašku z kuchyně!

Můj spolužák Pavel je syn hodkovickýho pana řídícího. Jednou mě vo prázdninách pozval k nim, že vod nich vyrazíme na vandr. Dojel sem tam na kole - fuj to byly kopce ! - a jen mě Pavel představil a vypili sme kafe, zeptala se nás jeho maminka, esi bysme jí nešli nakoupit. Říkala to tak, jako by nás chtěla poslat pro bublinku do vodováhy nebo pro dvacet deka dírek z ementálu. Ale chtěla půlku chleba, jedno máslo, droždí a tři mlíka. Sama vodešla za panem řídícím do školy.

Pavel si vzal peníze a šli sme. Pes s náma, u Pavlovy levý nohy. Na rohu se Pavel zarazil a povídá:

"Taška! Reku, v kuchyni na židli visí žlutá taška. Přines mi ji!". Pes se otočil a běžel.

Jo. Tak tu tašku sem v kuchyni fakt viděl, ale žeby pes ? To by ho taky moh poslat na nádraží, aby se kouk, kdy jede vlak do Liberce. A psi sou přece barvoslepí, říkám si.

Pavel řekl dem a šli sme. Docela sem měl vo čem přemejšlet a najednou slyším psí funění. Koukám, Rek se žlutou taškou. Pavel bez vohlídnutí natáh dozadu ruku a pes mu do ní tašku podává. Musel sem si sednout.

"No co, to není žádnej blbec, to je totiž NÁŠ pes! Toho já klidně naučím plejt záhonky. Minulej tejden sem jel do Polska a Rek za mnou přiběhl k autobusu s mým cestovním pasem v zubech. Všiml si, že sem ho nechal u botníku."

Kecáš, myslel sem si, ale moc jistej sem si nebyl.

"Šachy nehraje ?" říkám místo toho.

"Šachy ne, ale kdyby uměl držet karty, v mariáši by nám to asi naklepal."

"Nenaklepal, psi, když maj dobrou kartu, tak vrtěj vocasem.", vtipkuju, ale mám velice nepříjemnej pocit, že pes, kterej ví, co je to žlutá taška v kuchyni na židli, by se mohl na takový řeči urazit a nemluvit se mnou.

Nakoupili sme a vracíme se vokolo školy. Z vokna vykoukne pan řídící a řve "Reku, přines mi z kůlny vosmičku křížovej šroubovák! Je na stole!"

No teda, na to si počkám. Pes byl vmžiku zpátky a nesl - nevěřil sem svejm vočím - velkej křížovej šroubovák.

Připadal sem si jak na sovětským filmu pro děti, ale byla to pravda. Napadaly mě už takový blbosti, jako esi třeba není řízenej na dálku, ale žádnou anténu neměl. Tak už sem jenom čekal, esi ho nepošlou prostřít stůl na večeři. Ne. Jenom na požádání zavřel branku a pak už mu asi padla, protože ho paní pozvala k misce. Najedl se bez příboru, lehl a spal, takže žolíky po večeři sme hráli bez něj. Pak sme šli spát my, ale byla to pro mě děsná noc. Du po hodkovickým náměstí a uprostřed křižovatky stojí Rek v bílý placatý čepici a řídí dopravu. Pak sem ho viděl psát na stroji a pan řídící mu diktoval, budil sem se zpocenej a chodil se do kuchyně dívat, esi spí. Dycky na mě vodevřel levý voko a jinak pořád spal.

Ráno sme vyrazili na vandr. Bez Reka. Pavel se mě ptal, esi ho nemá vzít s sebou a já mu vodpověděl radši né, von by někde něco řek a měli bysme problémy. Divně na mě kouk a povídá mi radši pojď.

Vandr byl pěknej, ale vo Rekovi se mi zdály každou noc takový kraviny, až sem si říkal, esi ty jeho neuvěřitelný výkony nebyly taky sen. Nebyly.

Dyž sem přišel z vandru, asi za čtrnáct dní sem potkal dalšího spolužáka, Karla. Byl nějakej špatnej a tak mu říkám co je s tebou, Karle.

Ale, povídá, jedu z Hodkovic vod Pavla, von ti má psa, já z toho nespím. Představ si, von ho pošle z města domů, říká mu, Reku, v kuchyni na židli visí ta žlutá taška, přines mi ji, a von ten pes ví, co je to v kuchyni na židli a tu žlutou tašku přinese. Nebo ho Pavlův táta pošle ze školy domů pro vosmičku křížovej šroubovák a to zvíře mu přinese vosmičku křížovej šroubovák.

Voni mě zvali na večeři, ale já vodtamtuď vypad, protože sem měl obavy, že jim to psisko meje nádobí. Zrovna jdu k psychiatrovi.

Karel je normálně nemluva, ale teď se takhle rozjel a měl sem dojem, že se lehce chvěje. Vodvedl sem ho na lavičku a tam sem mu vylíčil svoji návštěvu u Pavla.

Chvíli na mě zíral a pak povídá aha. Tak k tomu psychiatrovi už nemusím. Ale řeknu ti, měl by s tím jít k cirkusu.

 

Srnka

Jeden pan hostinskej (kterej, to vám to může bejt jedno a von sám dobře ví, kterej hostinskej to byl) šel v třeskutým mrazu vnoci z Polevska domů do Boru. Zrovna když si říkal, že by bodlo něco na zahřátí, ujely mu nohy a po dlouhý klouzačce sjel ke sněhový hradbě vod pluhu a jak měl ten švuňk, přeletěl ho a zapadl po hlavě do závěje. Hrabe se ven po čtyřech a najednou se něčeho drží. Zatáhl za to a v tý tmě vytáh ze závěje na kost zmrzlou srnu.

Eště ji neměl na ramenou a už ji viděl na smetaně.

Ta je ale zmrzlá, že je jako kus dřeva.

A s brusinkama.

Nikdo mě s tím nesmí potkat.

A burgundský k tomu, eště tam dvě tři lahvinky sou.

Lidi sou děsně závistivý.

 a máma udělá knedlíky jako když dejchne.

A hele, mamina svítí!

Mámo, pšt, mlč a nerozsvěcej, votevři garáž. Nic, neptej se, až doma. Votvírej, pšt! Ták, a zavři. Pšt. No srnka, no. Né, nezastřelil, uštval! Dem spát.

Ráno pan hostinskej vstával s pocitem, s jakým cyklista navlíká žlutej trikot. Vytáhl nože Solingenky, přelízl je vocilkou a šel na věc.

Votevřel dveře vod garáže. Zlomyslnej sluneční paprsek mu vykreslil učiněnej horor. Místo srny ležel na zemi dřevěnej houpací kůň, co ve svý poslední bitvě přišel vo vohon i vo svý ladně vykroužený šíny.

 

Na stráži

Na zápraží svý chaloupky seděl děda Pitrýsek a hlídal slepice. Minulej tejden se mu jedna ztratila a von si umínil, že se to nesmí vopakovat. Teď zrovna lehoučce podřimoval, ale kdyby se něco šustlo, hned by byl na nohou.

Vosmiletej Jarda Malík koukal z povzdálí na zarostlýho chlapa, jak brousí kolem Pitrýskovic chalupy. Když zmerčil, že chlap leze do chlíva, mazal pro tatínka.

Stračeně bylo divný, kdo ji to vodvazuje a vede z chlíva ven, ale přesvědčivě smrděl hnojem, tak neprotestovala. Ušli kousek a zahli za roh. Tam stál strážmistr Malík a významně se pohupoval na špičkách. Vošklivě se mračil a to se Stračeně vůbec nelíbilo. Votočila se a šla zpátky. Chlap kupodivu šel s ní až do chlíva, uvázal ji a přestože měl na sobě jenom šortky, vzal to z chlíva přes kopřivy rovnou do lesa.

"No tak si pro tebe dojdu domů", zabručel strážník.

Na zápraží svý chaloupky seděl děda Pitrýsek a hlídal slepice, co hrabaly na hnojišti u chlíva. Teď zrovna lehoučce podřimoval, ale kdyby se něco šustlo...

---