Odraz dne

Zdálo se, že život ze mě vyprchal jako kolínská, která opuštěná a pootevřená stojí na poličce u postele pro jednoho. Blahodárné štávy se rychle vypaří. Skořice a vzácné vůně naplní prostor pokoje. Pak v tichosti a samotě denního světla stoupá závan směrem k nebi. Nikdo mu nemává, nikdo neroní slzy, jak je například roní matičky, když jim šedočerné dny válek berou na nádraží nedospělé děti. Každá hra končí oponou. Já si vybral jiný instrument. Můj epilog měl pevnou formu spolehlivého provazu. Zvonil zvonec, tikající zvuk nástěnných hodin odbíjel poslední tlukot mého srdce. Sbohem světe, tyto karty nemá cenu hrát! A tak jsem umřel.

Aspoň jsem si to myslel. Běda, palčivá bolest pohltila mé zpocené čelo. Mé oči svírala temnota. Tak tohle je konec? Jedná se o prázdnou nicotu neexistence, nebo souměrnou dokonalost božího světa? Není přece jen smrt probuzením z dlouhého spánku? Jak si můžeme být jisti předměty každodennosti, když posvátná pětice našich smyslů je tak nedokonalá? Není toto vše, co jest a to, co běžně zažíváme, barevnou záplatou, která nás osmdesát let dělí od nekonečné nudnosti tohoto světa; světa kde jsem se právě ocitl? A kde je tu kávovar? Ach ta bolest mě zabije! Ale to je hloupost. Jak by mohla, nejsem již mrtev?

— No tak, pane Rosenbaum, už zase? To je tenhle týden potřetí. Kdo to má po vás uklízet.

V tom posmrtném rozjímání promluvil hlas mé věrné a přestárlé hospodyně. Slečna Arnoštka (jak si nechává říkat) minulý týden oslavila devadesátiny. Po pětadvacet let mě každé ráno budí ve stejnou hodinu svým hlasitým zabušením na dveře a bez vyčkání energicky vstoupí do místnosti. Jako čiperný elf pobíhá po pokoji, srovnává, vyrovnává, uklízí, utírá a nakonec vpustí do mé pracovny, která se již dávno stala mou ložnicí a obývacím pokojem, proud oslňujících paprsků. Ty mému vrásčitému obličeji oznamují, že je tu další zatracený den, dalších čtyřiadvacet hodin, které musím nějak přežít.

— Pane Rosenbaum, to vás taková stará ženská jako já musí zvedat ze země?
— Ano, slečno Arnoštko, vždyť už se zvedám. Sakra, jak mě jen bolí čelo!
— Opravdu jste si nabil. Za chvíli budete mít na tom čelu bouli jako hrom.
— Co se pokazilo tentokrát?

Kdybych se býval ocitl ve společnosti náboženských fanatiků, nácků a literárních kritiků, tedy v pekle, leccos by se vysvětlilo. Na čele mi totiž radostně rašil malý roh. Pomalu jsem se zvedl. Arnoštka mi oklepala zaprášená ramena saka, košili mi zastrčila zpátky do kalhot a můj pokřivený motýlek také narovnala. Byl jsem v plné výbavě. Takto vystrojen bývám pouze u dvou příležitostí. V posledních letech to byla rodinná sešlost, u které se ještě schází celá rodina, odečteme-li člena rodiny, který je právě zakopáván do země. Myslím tím samozřejmě pohřeb. Nebo tady tahle moje soukromá záležitost, o kterou se marně nějaký ten měsíc pokouším. Jsem příznivcem „odchodu se stylem“. Smrt by se měla pojímat jako sváteční událost. Proč? Všimli jste si, co se v posledních letech děje v umění a společnosti? Krása byla předefinována na blonďatý diktát, jehož nahota je pravidelně smažena Vitamínem D, a tak z bělošky se stává mulatka. V kontextu praktik žunalistické praxe, kde se musí na předních obálkách přirozená barva kůže známé černošské hvězdy zmizíkovat, aby vyhovovala estetickému cítění bílé střední třídy, je tenhle paradox přinejmenším přetažen za husté šablonovité obočí.

Není to dávno, co jsem byl pozván do moderní galerie v centru města. Neřekl bych, že mě tam lidé chtěli. Byl jsem pozván ze zvyku. Někdo by řekl za zásluhy. Ale jaké zásluhy to jsou? Mála hrstka vyvolených zná mé knihy a ještě menší počet jim rozumí. Pro mladé lidi jsem ikonou. Ikonou bez obsahu.

Na představení jsem se přece jen vydal, i když mě doprovázela bolest v břiše. Panebože. Vzpomínám si, že stejné bolení jsem měl každé ráno během gymnazijních let. Nebyl jsem dobrým žákem, a tak mě každé ráno doprovázel na cestě do školy strach. Tenhle strach se ztělesňil do bolesti. Často jsem musel doma zůstat, protože bolest byla nesnesitelná. Někdy i stačilo se o víkendech projít kolem budovy školy a záda se mi orosila studeným potem. Na představení do galerie jsem tedy šel. Ne ze strachu, co se tam bude dít, ale ze strachu, že když odmítnu, nikdo se nebude namáhat mě příště zvát. A občas se potřebuji dostat na vzduch mezi lidi.

Sotva jsem prošel skleněnými otočnými dveřmi, pohltila mě hlasitá elektronická hudba. Chtěl jsem si odložit kabát, ale nebylo kde. Celou galerii tvořila jedna dlouhá a úzká hala. Obezřetně jsem kráčel doprostřed galerie, sem tam jsem zaostřil na abstraktní obrazy či skulptury, které lemovaly mou cestu. Nyní hrála hudba instrumentální. Prostředek galerie byl osvícen a kolem dokola vyčkávali netrpělivý návštěvníci. Stál zde světlovlasý muž bez oblečení rozkročený v podřepu. Vše se odehrálo poměrně rychle.

Zatímco mladé obecenstvo křičelo a pískalo nadšením, má mysl zabloudila o mnoho let zpátky. Místo studené galerie, hřejivý prostor zapadlé kavárny. Lidé zde seděli u stolků; jejich neutrální výraz ve tváři očekával, co se bude dít. Měl jsem na ně dobrý výhled, jelikož jsem stál opřený o zeď jako nestranný pozorovatel za neviditelnou bariérou času a místa. Na pódium se malými krůčky dokymácel mladý muž. V rukou si nesl svou sbírku sonetů. Bylo to jeho první veřejné čtení…

Snad jsem se nechal únest a nohy mi podlomila sentimentalita. Na pravou krásu se ale díváme nedůvěřivě. Z principů postmoderní společnosti ji neuznáváme. Naše mozky chtějí každý den nové podněty, jen pokud nejsou až tak nové; nejlépe, pokud se jedná o kopii předchozího téhož. Vzhled již dávno není obohacován nepatrným a matematicky nepopsatelným šimráním v břiše, ale křiklavým žadoněním akcionářů firem. Umělec? Stal se lehkou děvou kulturního průmysl. On? My. Smrt pak zbývá jedinou nezávislou jistotou, estetickým zážitkem, absolutní krásou, která nám zbyla. A tu je nutné řádně uctít. Třeba slavnostním oblekem.

— Stropní lampa se urvala, pane Rosenbaum.
— Ach tak. Měl jsem jí dát tenkrát opravit.
— A co mě to uhodilo?
— Zdá se, že bible, pane Rosenbaum, leží hned vedle vás.
— Převrhl jste svým pádem stůl i knihovnu.
— Děkujte pánu Bohu, že vás tak miluje a chce, abyste žil.
— Spíše se snažil dokončit můj neúspěch.
— A vůbec, jděte, Arnoštko. Že z těch pohádek nevyrostete.
— Pane Rosenbaum,vy ateisté jste příliš zaslepeni, abyste poznali boží znamení.
— Až mi někdo vysvětlí, Arnoštko, v co že to nemám věřit, pak bude vaše označení mé víry správné.
— Rozumujte, jak chcete, pane Rosenbaum. Třikrát zázrak v jednom týdnu? To je znamení.
— Kdybych byl o něco zručnější s provazem a uzly než jsem spisovatelem, mohl bych se této diskuze s vámi vyvarovat.
— Když nechcete poslouchat mě, zeptejte se vašich drahých sester nebo matky.

Drahých sester nebo matky… Opakoval jsem si nahlas. Arnoštka měla tentokrát pravdu. Co když osud ode mě žádá, abych si před svým odchodem promluvil se svou rodinou a pokusil se urovnat v našich nebohých vztazích co jen půjde.

— Slečno Arnoštko, že jste to vy. Ihned zavolám matce do domova a spravím ji o tom, že se u ní dnes stavím.
— Budete si přát obvyklou snídani?
— Zapomeňte na snídani, pojedu rovnou!
— Ale pane Rosenbaum, vždyť je teprve krátce po sedmé hodině. Návštěvy jsou až od deseti dopoledne

Podruhé během dnešního rána měla Arnoštka pravdu. Ten náhlý proud života, který naplnil mé žíly, zastřil mé logické uvažování. Jistě, je příliš brzy.

— Jdu se zatím opláchnout. Tak mi prosím udělejte snídani. Budu jíst v kuchyni.
— Jak si přejete.

Jistě, jistě. S matkou jsem již pár let nemluvil. Jestli je odkrytí knihy minulosti to, co po mě osud chce, ať se tak stane. Ať ale Arnoštka netahá do mých záležitostí boha. Možná, že nazývat tohle celé osudem, čpí příliš mystikou. Ne, žádný osud. Všechny ty pokusy selhaly, protože jsem podvědomě nechtěl ukončit svůj život. Tak je to! Naschvál jsem se vždy ujistil, že se něco pokazí; tam je uvolněný lustr, tamle se přetrhne nitka. Musím navštívit nebohou matku. Kdy jsme se viděli vůbec naposled? Snad před pohřbem otce. Už je to deset let. Zajisťovali jsme potřebnou administraci. Na pohřeb jsem přirozeně nešel. Nemohl jsem mu odpustit. Ano, přepsal na mě všechny své firmy, ale měl si ty peníze vzít s sebou do hrobu. Nikdy čas, vůbec nikdy čas.

— Jdu do koupelny slečno Arnoštko.

Nejspíš mě z kuchyně neslyšela. S nadšením malého dítěte jsem ze sebe strhal svůj sváteční oděv a vklouzl do sprchy. Z ničehonic se mi vybavila básnička, kterou mi v mládí maminka během koupání předříkávala:

— Šampón, mýdlo, mokrý vlas…

Jak jen pokračovala dále?

Vystoupil jsem ze sprchy, ručníkem si sušil vlasy. Natáhl se po hřebenu a chtěl se učesat. Před zrcadlem jsem se však zarazil. Po chvilce jsem s usměvem ze sebe vydal:

— Tak přece jsi přišel. A to jsme ani nestihli partii šachů.

---