Z lesa se vždy ozývá

"Hlavně mi neříkej, co mám dělat!" rozčiluju se v obýváku. Ono samotné slovo obývák jaksi není úplně na místě. Celá říčná vzteky a bezmocí nad tím vším, co jsem si u toho svýho chlapa vypěstovala (lhostejnost, jistota, pohodlnost...), držím pevně zat´até pěsti. Nehty zarývám do hloubi dlaní (a duše) a trýzním stejně jen sama sebe (fyzicky, psychicky). Tomu mému je to jedno. Věty by se v něm nedořezal a to je prosím naše komunikace. A ted´, psychoterapeute, rad´. Tu máš prostor.

Pokuste se dbát na tu komunikaci. Já vím, že Vám Váš partner řekl, že vztahy vydrží maximálně dva tři roky....Dál už jeho slova zanikají.

"Pak to jde do kopru!" křičím na nebohého terapeuta. Slzy mi prýští z očí. Tváře mám opuchlé od věčného pláče. To jak tu bolest držím stále v sobě a ne a ne ji pustit.

Chvílemi se chytám za vlasy. Mám pocit, jako bych se trmácela lesem. Vnímám jen šumění stromů. Vítr je cuchá a znovu rozplétá v nekonečných řetězcích. Mravenci neslyšně šplhají po kůrách stromů. Musí být pořádně svalnatí. Zda-li se k dámě, mravenčici, chovají galantně. Pokud ano, nakázala bych všem firmám, aby své zaměstnance posílaly na povinná školení. Místo nesmyslných čtyřiadvacetihodinových provozů techniky bych všechny ty elektrické krámy vypojila ze sítě, chlapiska posadila na luka a nechala je naslouchat šumění lesa. Protože z lesa se vždy ozývá.