Ledley

Bude 6 hodin ráno. Černá limuzína veze Ledleyho Kinga, mírně podnapilého,
z další seance černých, dobrovolně zavržených autorů, v podvečer píšících o bohémských radovánkách,
krvi a násilí,
aby se v noci přesunuli do podniků s pověstí horších, než mají oni sami. Chlastali nejlevnější místní vodku.
Co jsem se pak potajmu ptal jeho upjatějších přátel, nadával, že to bude vážně těžké odpoledne.

Řidič, už tak jedoucí vláčným tempem, zpomalil a přistavil k obrubníku jen pár decimetrů ode mě.
Těch pár okamžiků proběhne mlčky.
Ledley by řekl, že bylo slyšet ticho paklíku šťastných lístků dopadajících na sedadlo spolujezdce.

Klapnou dveře.
Kývne na mě a v mžiku ujíždí dolů Osikovou ulicí. Vzadu jsem viděl rozespalého Ledleyho naposledy mrknout.

Hrozná nehoda. Napadá mě, jestli bylo auto pojištěné.
Nevím, jak se ten muž jmenuje.
Snad mu těch pár liber navíc nestoj za otázky. Jestli není blázen,
(s tou myšlenkou jsem koketoval už od chvíle, kdy jsem ho na závodech poprvé viděl, vyskakuje z hořícího auta)
někam se zašije a nikdy o něm neuslyšíte.
Mám asi 5 minut, snad dýl.

Policie si nebude chtít nechat upřít ranní kafe. V tomhle s nimi soucítím, čeká je těžká směna.
Jak tak koukám, identifikace Ledleyho bude vážně potěšení.
Tvůj obličej by vydal na spoustu zajímavých příběhů.
A na polohu rukou a nohou ti nestačí fantazie.

Chtěl jsem být originální, chtěl jsem psát jako ty.
Copak jsi mi dal na výběr?