Teď už to vím

Malý chlapec je zvědavý: „Proč jste slepá?" A tak mu stará žena začne vyprávět, jak kdysi viděla podivné krásné postavy celé v bílém. Pohádka pro dospělé nedospělé

Podzimní podvečer na malém náměstí voněl spadaným listím, ve kterém se honily děti. Maminky s kočárky si libovaly, že ještě pár dnů babí léto vydrží, když vtom začaly zvonit kostelní zvony a z chrámu Páně počali vycházet lidé.

Malý chlapec, který dal přednost sbírání barevných listů před hrou s ostatními, zvedl hlavu a zaposlouchal se do pravidelného zvonivého zvuku.

Bim – bam, bim – bim bam, bim – bam – bam – to se střídal jeden velký zvon s dvěma malými, jako by ty dva malé svou rychlostí chtěly dohnat majestátnost toho velkého. Bim – bam, bim – bim bam, bim – bam – bam.

Chlapec se díval na věž, ze které se šířila ta pravidelná hudba, ale po chvilce mu bylo nepříjemné mít zakloněnou hlavu. Podíval se tedy na lidi, kteří z kostela vycházeli, když tu si všiml jedné ženy. Zaujala ho pro svojí tvář, která zářila jedinečným úsměvem, přestože světlo v jejích očích nehořelo. Její vlasy byly bílé jako obláčky a vlastně měly stejnou barvu jako hůl, která jí pomáhala v chůzi. Neopírala se o ni, jen si s ní hlídala správný směr cesty.

Mezi stromy stálo několik laviček, jedna z nich byla jejím cílem. I když měla slepeckou hůl a i z jejího držení hlavy bylo zřejmé, že nevidí, cestu ke svému místu našla jako kdokoli jiný. Zřejmě tam chodívala pravidelně, ale to bylo chlapci jedno. Nemohl od ní odtrhnout oči. Nešlo mu na rozum, jak se někdo slepý může tvářit tak radostně. Nebo snad v tom je ta záhada, usmívá se proto, že nevidí?

Zvědavě se k ní přiblížil a nesměle se optal: „Můžu si k vám sednout?“

„Ale jistě, chlapče. Jakpak ti říkají?“

„Tomáš.“

„Ahoj, Tomáši, já jsem Elizabeta, ale všichni mi říkají Elo,“ natahovala žena k chlapci otevřenou dlaň, ale bylo to příliš daleko, aby na ni dosáhl vsedě, a tak se postavil, lehce jí ruku stiskl a pak se zase posadil. „Dnes je krásný den,“ pronesla žena a nastavila svou tvář zacházejícímu slunci.

„Jak to můžete vědět?“ optal se Tomáš bezelstně. Když přeci žena nevidí, jak může vědět, že je něco krásné?

„Copak neslyšíš, jak se dnes zvuk zvonů nádherně nese po náměstí? Copak necítíš, jak sluníčko hřeje do tváře a jak listí voní?“ Stařenka naklonila k chlapci hlavu. „Jsem to opravdu já, kdo nevidí?“ zasmála se.

Chlapec se zastyděl. Byl sice drobného vzrůstu oproti svým vrstevníkům, ale nebyl zas tolik malý, aby nepochopil svou vlastní hloupost.

„Nehraješ si s ostatními dětmi?“

Dítě zavrtělo hlavou, což pochopitelně žena neviděla, a tak se ticho mezi nimi začalo prohlubovat. Tomáš se nikdy se slepcem nebavil. Měl tolik otázek na téma, jaké to je být slepý, ale nevěděl, kterou začít a zda se vůbec na něco takového smí zeptat. Když najednou jeho pusa bez rozmyslu vyhrkla: „Proč jste slepá?“

Ela překvapeně zamžikala očima a zhluboka se nadechla. „Víš, nebylo to tak vždycky. Narodila jsem se zdravá a když jsem povyrostla, hrála jsem si s ostatními dětmi. I když také jsem někdy raději jen stála opodál a dívala se na jejich veselí. Jenže jsem netušila, že vidím víc než ostatní.“

„A co jste viděla? Duchy nebo strašidla?“ ptal se Tomáš naléhavě.

„Nevěděla jsem, kdo jsou zač, a ani jsem se po tom nepídila. Domnívala jsem se, že ty postavy v bílém vidí každý a jen se o nich nemluví.“

„Páni, takže duchové,“ vydechl chlapec nadšeně.

„Myslíš? Myslíš, že by těch duchů mohlo být tolik, aby každý člověk měl svého?“ ptala se žena s vážným zájmem.

„Proč by ne. A strašili ty lidi, který měli na starost?“ Ela nemusela na chlapce vidět, aby jí bylo jasné, že má oči navrch hlavy.

„Říkala jsem jim bílí a až později, když jsem byla skoro dospělá, jsem jim začala říkat bílí ochránci.“

„Páni, bílí ochránci. To je jak nějaká nová verze Batmana,“ začal se Tomáš rozplývat a Ela se rozesmála.

„No, svým způsobem máš pravdu. Jsou to superhrdinové, ale trochu jinak, než si myslíš.“

„Jak to?“

„Nezachraňují celé lidstvo, ale jen jednoho člověka, toho, kterého mají na starost.“

„Hmm, tak to zas takoví hrdinové nejsou.“

„Copak tebe nikdy nikdo od ničeho nezachránil?“

Tomáš se trochu zamračil, jak přemýšlel nad svojí odpovědí, ale netrvalo to dlouho. „Vlastně jo, máma mě jednou chytila, když jsem zakopl a málem jsem celý spadl do louže. A táta mě chytil zrovna včera. Lezl jsem na strom. Zakazoval mi to, ale já neposlechl. Zlomila se pode mnou suchá větev.“ Při těch vzpomínkách se šklebil. Ne snad proto, že by byl nevděčný, ale nebylo příjemné vzpomínat na svou nešikovnost a neposlušnost.

„Takže tvoji rodiče jsou vlastně také takovými malými superhrdiny,“ Ela radostně ťukla hůlkou o zem.

Chlapec zprvu nesouhlasně našpulil pusu, ale hned se zas usmál a vykřikl: „Když mám mámu i tátu superhrdiny, tak já jsem taky?!“

„To musí posoudit ti, které zachráníš,“ pronesla žena a přimhouřila své oči bez jisker.

Nadšení malého posluchače na chvíli ochablo. Přemýšlel o tom, co slyšel, a pak se zeptal: „A jak jsi poznala ty, že bílí ochránci jsou hrdinové?“

„Je to úplně obyčejný příběh, jako jich je na světě nespočet,“ usmála se a počala vyprávět. „Maturitní zkouška se blížila a já se na ni poctivě připravovala. Celé dny jsem jen seděla v učení. Moje maminka se na to tenkrát nemohla dívat a chtěla, abych šla ven. Mně se nechtělo ani za mák, ale když to po neúspěšném přemlouvání navlékla tak, že mám jít koupit mléko a chleba, jinak druhý den nebude co snídat, poslechla jsem.

Sotva jsem vyšla ven, byla jsem nadšená. Vzduch voněl jarem a vrabčáci na našem sídlišti se předháněli v čimčarání. Obchod byl na druhé straně našeho panelového zákoutí, jak můj tatínek sídlišti často říkával. Byla to příjemná procházka, při které jsem si svědomitě opakovala ruská slovíčka a pokoušela se dávat dohromady také celé věty.

Při návratu domů jsem se zvědavě rozhlížela, jakým způsobem tráví nedělní den v ostatních rodinách. Mnoho oken bylo dokořán a na balkonech občas posedávaly mladé i staré páry. V druhém patře sousedícího vchodu s naším byly otevřené dveře na balkon. Mou pozornost zaujalo malé děvčátko, které sotva stálo na nožkách a radostně si capalo okolo zábradlí. Byla rozkošná, světlovlasá s růžovými líčky a šibalským kukučem. Netrvalo dlouho a všimla si mě. Sotva jsme si podívaly do očí, nenapadlo mě nic lepšího než jí zamávat. To byla hrozná chyba, ale já to netušila.

Dívenka samozřejmě hned chtěla za mnou a rozhodla se, že to vezme rovnou skrz mezeru v zábradlí. Už měla prostrčenou hlavičku, když mi celá ta hrůza došla naplno. Byla tak drobounká, že by se snadno protáhla mezi příčkami a pak by začala padat dolů. Netuším, zda by se mi ji podařilo chytit, když by padala z druhého patra. Ale vtom jsem uviděla jejího malého bílého ochránce, jak ji zatahal za košilku. Děvčátko se leklo a chtělo se otočit zpátky, jenže mu to nešlo, a tak se rozplakalo. Vyděšení rodiče u ní hned byli, pomohli jí vyndat hlavičku a pak jí maminka, přitisknutou pevně k hrudi, odnesla dovnitř.“

Srdíčko malého chlapce bilo skoro jako ty zvonky, které před chvílí umlkly. Tak živě viděl to batole před sebou, jak padá a není mu pomoci. Ještěže mělo svého bílého ochránce.

Lidé z kostela se dávno rozešli, ale pár dětí ještě bylo venku a hrálo si na slepou bábu.

„Nepodváděj, určitě vidíš,“ obořil se jeden z kluků na holčičku, která měla zavázané oči.

„Jak jsi to poznal? Já se tak snažila,“ přiznala nachytaná podvodnice a to přimělo Tomáše k další otázce.

„A jak jsi zjistila, že je ostatní nevidí?“

Dlouhý povzdech předcházel dalšímu vypravování. „To bylo hned po mém návratu domů. Byla jsem moc rozčílená z toho, co se stalo. Vyčítala jsem si, že kvůli mně to malé děvčátko málem přišlo o život. Moje maminka na mně hned poznala, že se něco přihodilo, a tak jsem jí to musela celé vyprávět. „Bílý ochránce? O čem to prosím tě mluvíš?!“ divila se. A já se na oplátku divila, jak to, že je ona nevidí.

Moje maminka byla hodná, ale prostá žena. Nevěřila mi, myslela si, že si vymýšlím, a nevěděla, co se mnou. Proto se poradila s mým tatínkem, který mi chtěl moje jistě pubertální nesmysly vymluvit. Když jsem zjistila, že ani on mi neuvěří, šla jsem se raději učit. Do slavnostního předání maturitního vysvědčení o tom u nás nepadlo jediné slovo.“ Dosud usměvavá tvář se zahalila do šedého mraku, jako by někdo nečekaně zhasnul světlo, které z vrásčitého obličeje vycházelo. Ale nikdo si toho nevšiml, ani Tomáš ne, protože si zrovna skládal listy, které měl dosud v ruce, na lavičku. Vtom zafoukal lehký větřík a několik volně položených listů shodil na zem.

„Do háje, blbej vítr,“ zaklel chlapec a rychle skočil na listy, aby jim nohou zabránil v dalším letu.

„Co se stalo?“ ptala se Ela zmateně a natahovala krk, jako kdyby mohla něco zahlédnout či zaslechnout.

„Sfoukl mi listy na zem a já si je zrovna rovnal,“ zamručel chlapec a raději si listy zase nechal v ruce.

„Určitě jsi ve škole dobrý žák.“

„Jo, mám samé jedničky, ale není moc o co stát.“

„To nikdy nevíš. Ale měl by ses naučit i jednu věc o životě. Často ti tvou snahu, ať je sebelepší, někdo naruší nebo ji bude chtít pokazit.“

„Tomu nerozumím. Kdo by mi mohl škodit, když mám bílého ochránce?“ podivil se Tomáš.

„Oni sice pomáhají a jsou nám nablízku, ale jsou sami, a proti nám je někdy celý dav.“

„Aha, to je jako když přijdou kluci ze třídy a chtějí mi vzít svačinu a já jim jí dám, protože jich je víc?“

„Ano, i to je ten případ,“ potvrdila mu smutně.

„Ještě jsem to nikdy nikomu neřekl, že to nikomu nepovíte?“

„Tvoje tajemství je u mě v bezpečí,“ řekla Ela tiše a zavřela oči v tichém pohroužení.

„Díky.“ Tomáš si chvíli pohrával s listy. Skládal je od nejmenšího k největšímu a když byl se svým dílem spokojen, zeptal se: „A co vaše tajemství, taky si ho rodiče nechali pro sebe?“

„Kéž by. Ale nezlobím se na ně. Báli se o mě a proto mi domluvili vyšetření u doktora. Bylo zvláštní, do té doby jsem zažila jen takové návštěvy u lékaře, kde jsem se musela svléct a doktor mě prohlížel. Jenže tohle bylo jiné, ten pán s tmavým knírem si se mnou jen povídal a pořád dokola opakoval, že mu můžu říct vše popravdě, jak to vidím a co si o tom myslím. Pak mi předepsal nějaké léky a poslal domů.“

„Tak to bylo v pohodě,“ uzavřel chlapec a už si chystal nohy k odchodu domů.

„Ještě po přijímacích zkouškách na hospodářskou školu jsem si to také myslela, ale pak mě čekal další hovor s tím kníratým lékařem. Zpočátku probíhal jako ten první, ale když jsem mu řekla, že bílé ochránce vidím i při užívání léků, neměl ze mě radost.“

„A udělal vám něco?“ napětí v dětském hlásku bylo znatelné.

„Dal mi jiné léky a po nějaké době jsem musela zase na kontrolu. Opakovalo se to, co podruhé, a k tomu mi po jeho léčbě nebylo dobře. Bolel mě žaludek a nemohla jsem jíst. Padlo rozhodnutí, že mě musejí vzít do nemocnice.

Neměla jsem z toho vůbec radost. Zkazilo mi to moje poslední prázdniny po střední škole. Ale věřila jsem, že na začátek semestru budu už zase zdravá.“ Na chvíli se odmlčela, než zase pokračovala. „Někteří lidé se tváří, že nám chtějí pomoci, ale jejich pohnutky nejsou jen cestou do pekel dlážděnou dobrými úmysly. Někteří lidé totiž nejsou hodní a své špatné skutky vydávají za dobré. Někdy je to opravdu těžké poznat, ale v té nemocnici, kde jsem strávila řadu měsíců, jich bylo mnoho.“

„Ublížili vám?“ ptal se Tomáš smutně. Měl pocit, že ta žena, která s ním sedí na lavičce, je jeho bezbranná babička, a pomyšlení čehokoli špatného vůči ní se mu vůbec nelíbilo.

„Ano, a mnohokrát,“ zašeptala.

„Ale proč?“ vyhrkl rozhořčeně.

„Přáli si, abych přestala bílé ochránce vidět. Jenže bylo jedno, jaké léky mi předepsali nebo kolik ledové vody na mě namířili či elektrického proudu spálili, já je viděla pořád.“

„Tak to vzdali?“ zadoufal maličký.

Stařenka se smutně usmála a otočila k němu tvář. „Ne, nakonec se jim to podařilo. Už je nevidím.“

Chlapec ohromen poznáním ztratil řeč a jen zoufale koukal do jejích slepých očí.

Ela se široce usmála a dodala: „Teď už to vím, byli to andělé.“

---