Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seIn the shadow of your wings 1
Autor
caerol
Nechte se unést poutavým příběhem mladé Beatricie, která vyrůstá bez matky. Trpí silnými depresemi a nedokáže si svůj život představit bez léků a terapií až do chvíle, kdy jí do cesty vstoupí pohledný Benjamin a ona před ním všechny své problémy zatají a konečně začne trochu žít. Příběh je plný zvratů a neočekávaných momentů, kdy čtenáře silně vtáhne do děje. Příběh, který je komplet smyšlený a přesto působí tak reálně....
Kapitola 1.
Strom života
Máma mi kdysi vyprávěla příběh své babičky. Nikdy na něj nezapomenu, protože vnesl do mého života něco nového. Zkrátka jsem pochopila spoustu věcí a snad i vás motivuje.
Babička se svým tátou asi v deseti letech zasadila jabloň. Táta jí tenkrát řekl, že už tady moc dlouho nebude, protože má chatrné zdraví, a tak, že tato jabloň bude pro ni památkou. Slíbil jí, že je to kouzelná jabloň a bude rodit každý rok a tím ji vynahradí každičký okamžik, kdy tu pro ni nebude.
„Ta jabloň je stromem života. Ačkoliv já budu zdánlivě mrtev, tak doopravdy mrtev nebudu, protože budu žít v ní. Pokaždé když k tomu stromu půjdeš, dělej jakobys šla ke mně. Pečuj o něj s láskou a vděčností, jakobych to byl já. Dcerko, moc času mi už nezbývá, ale mám tě rád.“
Do roka a do dne jí tatínek zemřel. Věděl to, už v tu chvíli, kdy zasadili ten strom, to věděl. Měl neléčitelný nádor na mozku, který ho nakonec skolil.
Během několika málo let ona jabloň začla rodit ty nejzářivější a nejkrásnější jablka v celém kraji.
Babička si vždy vzpomněla na otce, ale nebyla nešťastná, právě naopak, věděla, že její otec mluvil pravdu, a že přežívá v tom stromě.
Považuji to za obrovskou otcovskou Lásku. To, že neopustil svoji milovanou dcerku ani po smrti. Kéž by se tak zachoval každý.
No já v životě takové štěstí neměla, víte? Otec mou matku opustil dřív než jsem se narodila, matka nezvládla mě vychovávat sama a nakonec skončila v psychiatrické léčebně a já musela vyrůstat v dětském domově. Nyní mám 18, před nedávnem mě propustili a teď začínám žít vlastní život. Toulám se temnými ulicemi a jsem ráda, když vyžebrám kus žvance. Nikdy jsem nechodila do školy, neumím číst ani psát, můžu jen vyprávět to, co znám.
Beatricie, Beatricie, jak bídný je tvůj život? Maminka mi kdysi říkala, že každý má na tomto světě nějaký úkol. A dokud ho nesplní, nemůže odejít na onen svět. Naším cílem je zjistit proč jsme tady a splnit zadaný úkol, ačkoliv je to těžké. Já tomu moc nevěřím, myslím si, že jsme tady prostě proto, že jsme, žádný skrytý význam v tom nehledám. Co jsem odešla z domovu, trpím silnými depresemi a docházím třikrát týdně na terapii k doktorovi Hložkovi. Je to takovej přitroublej plešoun, který se mě ptá jen na hloupý otázky a očekává také hloupou odpověď. Jakmile odpověď není podle jeho představ, jste zralí na psychiatrii. Trochu ubohé, chodit na terapii k bláznovi, co? Jenže ten blázen mi dává silné antidepresiva, proto tam chodím. Bez nich bych to asi fakt nezvládala.
Dnes jsem měla štěstí. V parku jsem potkala maminku dvou dětí a vzala mě dokonce na oběd. Kdyby jen na světě bylo víc tak hodnejch lidí, jenže většinou, když se k nim přiblíží ušmudlaná holka, mají strach, že chytnou žloutenku nebo ještě něco horšího. Je těžké být bezdomovcem v dnešní kruté době....
Ale to není všechno, v parku jsem také zahlédla moc hezkého chlapce, může mu být tak 18, 19? Netuším. Hrál si tam s malým děckem, ale neskutečně jim to spolu slušelo. Jako otec se synem. No až na to, že ho jakási bába sprášila, že jí krade dítě a málem ho umlátila k smrti. No vždyť to říkám, dnešní doba je fakt prazvláštní.
Myslím, že si mě nevšimnul, ale já jeho ano. Jeho jantarové oči zářily do svitu slunce a jeho úsměv byl jako když dávaj v televizi reklamu na zubní pastu a nějakého svalnatého hezounka. Vážně se mi moc páčí, ale při mé smůle ho už asi neuvidím.
Teď si půjdu najít nějakou lavičku, na které se na noc složím a zítra zase podám hlášení.
S pozdravem
Beatricie :3
9 názorů
Jo já vím, psala jsem to ve spěchu, tak je tam hodně chyb, příště se toho budu snažit vyvarovat...
Děkuji, jsem ráda, že se to alespoň někomu líbí. Ono nejde knížku soudit podle obalu, člověk si ji musí přečíst celou. Zatím je to jen první kapitola. :)
Dobře, děkuji za názor. Název v cizím jazyce mi přišel zajímavý, české názvy mi přišly už otřelé, o to víc, když hlavní postavy jsou očividně z ciziny podle neobvyklých jmen. No tenhle příběh je mix všeho, co v jiných příbězích není, chtěla jsem tam zamíchat fantasy, scifi, romantiku, krimi a zároveň i prvky reálu - všechno do jednoho, aby to bylo zajímavější. Byl to můj záměr. Ale máte pravdu, prolog bych měla pozměnit. :)
"Poslechněte, co se stalo v písni kramářské!" Tak nějak na mě působí prolog.
Do tohohle souvětí ...Zkrátka jsem pochopila spoustu věcí a snad i vás motivuje.... nepatří souřadící spojka (a) nebo by bylo vhodnější ho rozdělit na dvě věty. Pasáž s jabloní je snad trochu patetická, ale špatná není. Umím si představit, že se něco takového opravdu přihodilo. Další text místy působí spíš jako výpis ze zdravotních záznamů. Osobní postřehy, které střidají ty popisén pasáže, jsou oživením. Celkově to na mě dělá dojem, že netušíš kam tím textem míříš, že je to spíš takový deníkový záznam.
Název v cizím jazyce považuji za dost nešikovný nápad.
Jeden zásadní problém tohoto příběhu je to, že navzdory ujištění v prologu rozhodně nepůsobí reálně. Dost dobře nemůžu uvěřit, že hlavní postava, která vyrůstala v dětském domově, nikdy nechodila do školy a neumí ani v 18 letech číst a psát - to je přeci zjevný nesmysl! Uvěřitelnost děje i jednotlivých postav (natož hlavní postavy) je přitom jedním ze základů dobrého příběhu, doporučuji dát si na to pozor a jednotlivé prvky si mnohem lépe promyslet, než je začleníš do příběhu.
Není mi také jasné, proč je název povídky v angličtině. Má to nějaký zvláštní důvod? Pokud ne, jde opět o prvek, který ruší a kazí celkový dojem.