Praotče náš

Věděl o hlubinách,

běsy odkládal

po cestách polnímu kvítí

 ve větách hlubokých

o barvách.

Praotec, otec náš.

 

Pravdu ze strun odrýval,

řád ve strukturách světa

jenž v spektru skrze slzy zřel.

 Zatím ho ve snech nenalézám,

loučím a vítám se s ním

v tóninách které slýchám

a s nimi se modlím.

 

Učil klanět se zubřinám,

kráse spoutaných sil světa,

jsou dlátem mým, jeho odkazem

vtesaným novotvary do pískovce

v orly a padající skály,

jako dary zemi

od drahého otce.

---