Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Skřítek

02. 03. 2002

657

Autor

Krajíc

Je noc, já se převaluji v posteli a nemůžu usnout a v tom mě někdo zatahá za rukáv. Byl to skřítek, malý špinavý skřítek s řežavýma očima. Chytil mojí ruku a zvláštní řečí, plnou sykavek a ostrých slabik mě žádá, ať jdu s ním. Je zvláštní, že jeho řeči rozumím, je zvláštní, že jeho slovům podléhám, vstávám a nechám ze vést skřítkem ze dveří ven. Sestupujeme po schodech dolů až do sklepa a tam jsou tmavé dveře, je divné že jsem si jich nikdy předtím nevšiml a on mě táhne k těm tajemným dveřím a já cítím teplo, já cítím jak to z nich žhne a zaplavuje mě hrozný strach, ne už nechci se skřítkem dál, vytrhnu se mu a bežím zpět, klopýtám po schodech, strach mě celého ovládá, křičím a zvoním na všechny dveře, ale nikdo neotvírá a já vidím, že veškerá moje snaha je marná, že nejsem vůbec slyšet, že jsem slaboučký, úplně nehmotný, a i kdybych se celej vykřičel, nikdo mě ani slyšet nemůže, bežím nahoru, ke svým dveřím a on už tam na mě čeká. Tentokrát mě nepřemlouvá, přiskakuje ke mě a chytne mi ruku takovou silou, až mi vyhrknou slzy a táhne mě dolů, úplně dolů, a vstupujeme do těch dveří, a já vidím že už nic nezmůžu, uplně se podvoluju a možná i zvítězila moje zvědavost. Za dveřmi je ohromný prostor plný horkého písku a v dálce je nádherné stříbrné jezero, ale je tak hrozně daleko. A skřítek mě táhne, táhne mě přes ty tuny rozžhaveného písku, táhne mě tu šílenou dálku a konečně jsme u jezera, po kterém plují ohromné kry. Na jednu z těch ker naskakujeme a ona nás unáší pryč od břehu, a najednou se začínáme propadat, voda nás stahuje níž a níž, já se křečovitě držím kry, a nemůžu dýchat, ztrácím vědomí a probouzím se uprostřed chladných kamenných stěn. Okolo mě jsou dlouhé stoly u kterých hoduje středověká šlechta, v čele sedí král, mává na nás rukou a my přistupujeme blíž. V tom se všechno kolem začne bořit, skřítek se na mě jenom usmívá, a povídá mi tou svojí zvláštní řečí ať jdu, ať se nebojím, a já ho poslouchám a jsem jako ve snách a on me lehce táhne za ruku, už jí nesvírá a já ho uhranutě následuju, překračujeme sutiny a kamení a zastavujeme se až u veliké hory, tak veliké, že její vrcholek se ztrácí v mracích a on se jen směje mému údivu, ťuká na skálu a v té hoře se něco ozývá, odvalí se obrovský kámen, a my společně vstupujeme do místnosti plné světla, to světlo bolí do očí a já zpočátku nic nevidím, ale časem si moje oči zvykají, rozeznávám obrysy jednotlivých postav, stojících kolem dokola celé místnosti. Prohlížím si jejich tváře, voskové tváře mrtvých figurín, pozoruji jejich mechanicky se opakující pohyby a jdu k nim a chci na ně promluvit. V tom však intenzita světla roste, oči pálí čím dál víc a já ztrácím zrak úplně. Místnost se rozplyne a já stojím sám před velkým zrcadlem a sám sebe vidím jako skřítka. Chci si na zrcadlo sáhnout, ale ruka se mi do něj ponoří a zrcadlo mě celého vtáhne do sebe. Najednou mám na sobě dívčí šatičky a kolemjdoucí čarodějové se na mě usmívají a říkají mi: \\\"Kam běžíš, Alenko?\\\" A já se také usmívám, ale šaty jsou mi těsné a snažím se je stáhnout níž, aby mě tolik neškrtily.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.

Československá literární komunita

Skřítek

Autor

Krajíc

Sdílení