Tak si to pamatujte, člověče

Brazilský spisovatel Paolo Coelho má knihy prošpikované filozifickými úvahami říznutými jeho evidentně silnou křesťanskou vírou. Proč ne. Často je to povznášející a nutí to člověka zamyslet se. Pokud je toho tedy schopný. Málokdo však tuší, že zajímaví a inspirativní myslitelé jsou mnohdy blíže, než se může zdát. Inspirativní v tom smyslu, že... Vlastně, ať posoudí každý sám.

Možná někdy před patnácti lety jsem byl na autobusové zastávce, kde seděl muž s ošoupanými kalhotami. Pamatuju si to velmi dobře, protože na to jaké měl schopnosti, mohl mít kalhot více než kdokoliv jiný.

Chtěl dvacet korun, a tvrdil tak přesvědčivě, že je mám v peněžence pro něj nachystané, až jsem mu málem uvěřil, že si je u mě skutečně schoval. Byl dokonalý hypnotizér, možná budoucí bankéř nebo zastánce přerozdělování financí. Naše slovní výměna se sice postupem času scvrkla na pouhé „Nemám“ a „Podívej se“, přesto jsem si z toho setkání odnesl jedno životní pravidlo. Znělo nějak takto, cituji: „Na víno musí být, i kdyby na chleba nebylo.“

Zapsal jsem si to v deníčku hned za „Budoucnost je v květech“ (slyšeno zase od jiného lidového filozofa ve výrazně filozofickém stavu) a „Kde nic není, ani finančák nebere“.

Jestli autoři zmíněných citátů někdy napíší své knihy, netuším. Každopádně by to mohla být zajímavá pojednání, a jak znám naši společnost, údajně milující lidovost v podobě hulvátství, nejspíš i velmi oblíbená.

Možná by to ona sůl lidstva mohla dotáhnout i na samostatnou soutěž miss. A proč také ne. Máme přehlídku vnější krásy, miss internet, miss víno, miss pivo, miss leden, miss mafie, proč by tedy nemohla být... Řekněme miss filozofující ožungr. Osobně mi ve výčtu chybí také miss výčepní lihovina a adrenalinově třaskavé klání pyrotechniků s názvem Miss rozbuška.

Když už jsme u toho výbuchu. Ten před časem málem nastal u pokladny jednoho supermarketu. Když se konečně na řadu dostal muž, který podle své zřícenosti vypadal, že ve frontě stojí snad od zavedení Benešových dekretů, došlo k patálii. Pro řádné dodržení obchodních podmínek, v tomto případě výměny litru krabicového vína za určitý objem finančních prostředků, mu chybělo pět korun. Kulové měl v pravé i levé kapse a marně hledal také vzadu na hlavě, kde se vymlouvavě škrábal snad několik minut.

A tehdy nastala ta chvíle, kdy jsem své drahocenné zkušenosti předal někomu dalšímu. Bylo to o to potěšující, že šlo o naprosto ideální postavu. K pokladně jsem za něj položil pětikorunu a poučil ho o životě: „To ví přece i blbec, že na víno být musí i kdyby na chleba nebylo. Tak si to pamatujte, člověče.“