Nový pan doktor

Bylo nebylo, došlo, jak se říká, na kozáka – a já potřeboval doktora. Po sedmi letech, kdy jsem k žádnému nešel – a kdy se moje zdravotní karta toulala neznámo kde. Průser – dala by se situace zhodnotit. Zvláště, přihlédneme-li k hlavnímu problému, jímž byla moje střeva, jimž nějak nebylo nic dobré a nic se v nich dlouho neohřálo.
 Nic naplat, chtělo to najít lékařskou pomoc co nejblíže mému bydlišti. Vrhl jsem tedy své chabé síly na hledání nějakého nedalekého zdravotnického zařízení.
 Ha, doktor Tampryč. Stačí sjet autobusem tři zastávky a ujít asi sto metrů. To by mělo jít.
 Celou dobu jsem se potom v myšlenkách vracel ke dvěma věcem. Jednak, jestli mě má střeva umožní můj výlet důstojně absolvovat, a neznemožní mě – a za druhé, že jsem dosud měl paní doktorky – a jak asi bude doktor Tampryč vypadat.
 Co vám budu vyprávět, jaký byl můj úžas, když poté, co jsem zaklepal na dveře s cedulkou MUDr. Vojtěch Tampryč (naštěstí se nával v čekárně toho dne nekonal), vyšla starší žena a oznámila mi, že mohu jít dál. Jasně, to ještě nemuselo nic znamenat, mohla to být sestra. Jenže to by v ordinaci nesměla být druhá, asi tak padesátiletá, žena.
 Nenašel jsem odvahu zeptat se, kde je doktor Tampryč. Chvíli jsme uvažoval nad možností, jestli jedna z žen není náhodou přeoperovaný muž – a tak jsem civěl tu na jednu, potom na druhou ženu, abych si ujasnil, kdo z nich by to mohl být s větší pravděpodobností.
 Doufám jen, že si neřekly, jaký trotl je to zase navštívil – a že si asi spletl zařízení.
 Zvláštní ale bylo, že jediné, co mi horečnatě pracovalo, byl můj mozek, zatímco střeva jako by nebyla. Fascinovaně jsem hleděl z okna na bagr a řemeslníky, jak dole něco betonují. Člověk by neměl příliš sledovat detektivky – protože mi okamžitě naskočilo: Doktor Tampryč bude pod tím betonem a tyhle dvě se ho zbavily. Proto se jistě té jedné lesknou oči.
 Neustále jsem si opakoval: Musíš to vydržet. A kupodivu jsem nemyslil svou trávicí soustavu, ale svá ústa, kde jsem měl na jazyku otázku. A kerej z vás že je doktor Tampryč? Nebo je snad v utajení jako manželka poručíka Colobma?
 No nic. Došlo na obvyklé otázky: Kde vás bolí? Co jste jedl? Jak často se průjmy opakují? A tak podobně.
 Byla mi předestřena dieta v podobě rýže a mrkve a polévek z těchto pokrmů, suchary a čaj. A nějaká ta meducína na vrch. Ležet – a kurýrovat se.
 Poděkoval jsem – a jak jsem byl zmaten, nechal jsem na stole ležet peněženku, na niž jsem si vzpomněl asi až na autobusové zastávce.
 Takže zpět do ordinace.
 Když jsem znovu zaklepal na dveře s cedulkou: MUDr. Tampryč, otevřely se dveře – a obě ženy měly úsměv na rtech. Hned jim došlo, že sklerotik dorazil.
 Docela jsem byl rád, že se místo žen neobjevil cizí muž, který se mnou ještě neměl co do činění (ani nemluvě o duchu doktora Tampryče).
 Omluvil jsem se, poděkoval, vzal peněženku a šel se léčit domů s tím, že k tomuhle panu doktorovi bych mohl začít chodit.