Dobrý den a nashlednou

Dobrý den...
   Byl mi rok. Vnímal jsem jen to něco málo, co nemluvňata obyvkle vnímají, ale spíš jsem vlastně nevnímal. Viděl jsem jen svou krásně bílou postýlku, ale ještě jsem nevěděl, že peřinka má barvu sněhu, cítil jsem její vůni, ačkoliv mi nic nepřipomínala, cítil jsem maminčiny prstíky, když mě uspávala, ale nevěděl jsem, že je to má maminka, slyšel jsem zvuky, dokonce i hlasy, ale nerozumněl jsem jim, pil jsem něco, co také mělo barvu sněhu, ale nebyla to peřinka, a moc mi to chutnalo. 
   Bylo mi pět. Začal jsem vnímat o trošičku víc. Věděl jsem, že má postýlka je tam, kde je, že mám vždy modrou peřinku i polštář, jehož vůni jsem cítil vždy při příchodu domů, tedy tam, kde jsem bydlel s maminkou i s tatínkem, a věděl jsem, že je to moje maminka a můj tatínek, který když řval u fotbalu, tak se mi to moc nelíbilo, ale zato maminčino vypravování pohádek před spaním! Jedl jsem všechno, až na mlíkovou polívku a rybičky.
  Bylo mi patnáct. Přestal jsem všechno vnímat a uzamknul se do svého puberťáckého a šíleného světa. V posteli jsem trávil nejvíc času z celého dne, občas jsem si zapomněl vytáhnout kopačky z báglu a tomu smradu pak už nepomohlo ani okno dokořán! Mámu jsem pozdravil vždycky ráno a večer, musel jsem jí dávat pusu na dobrou noc, trapas. S tátou jsme začali řvát u fotbalu společně. Miloval jsem, když mi k tomu máma přinesla tu pálivou klobásu. 
   Bylo mi třicet. Musel jsem se znovu naučit vnímat. Vnímat v práci. Vnímat při řízení. Vnímat manželku a děti. Vnímat, u koho si lehám do postele. Vnímat, že to tam voní samozřejmě jinak než doma. Vnímat, že mi každý den volá matka, co jsem měl dnes k obědu. Vnímat, že mi každý den volá matka, co jsem měl dnes k večeři. Vnímat tátovo nostalgické a nudné vypravování. Vnímat vůni kapra na Vánoce a vnímat tu sváteční atmosféru. 
   Bylo mi padesátosm. Vnímal jsem zas o trošku jinak. Vnímal jsem v práci jen to nutné, řízení jsem vnímal plnohodnotně. Krom manželky a dětí jsem začal vnímat také to, že už jsem děda. Vnímal jsem každodení usínání v téže posteli. Každé ráno jsem vnímal tu samou vůni kávy a novin. Vnímal jsem také to, že už mi maminka nikdy nezavolá, co jsem měl dnes k obědu. Vnímal jsem to, že stárnu. 
   Bylo mi sedmdesátjedna a kruh se začal uzavírat. Vnímal jsem svou pohodu a vůni klidu, své vzpomínky na rodiče i na dětství, naslouchátko ve svém uchu a chuť života, která se pomalu ale jistě ztrácela. A za pár let se kruh zavřel nadobro a já se stal opět tím nevnímavým nemluvnětem a vnímal jsem jen to, že ležím, jím, cítím, trošku slyším, a že se blíží ta věc, kterou jedinou člověk musí udělat... 
                                                                          tak nashledanou.