Entita

Výhledem do krajiny se kochám….každé ráno, když chvíle dovolí, kochám se scenérií

kýtající se z bídného pohledu na ulici

moderní civilizaci

Vždy se mé oči stáčí jen k tomu jednomu

místu,

k jednomu jedinému

ukrývajícímu se mezi zdmi šedých zaprášených budov

 

nenápadným dojmem

působí

na mě velkolepě až majestátně

Strom

stojící uprostřed zahrady s větvemi natahující se k nebi

vidím průsvitný oblak, který ho zahaluje

který se vznáší nad ním jako vážka nad jezerem

lehce

spolupůsobí s okolím…kontrastuje

mrak

hrající všemi barvami, nevyzpytatelně se měnícími

údivem nad tou neskutečnou krásou mi naskakuje husí kůže

ještě teď,

když si zpětně vybavím ten nezapomenutelný pohled

 

V momentě, kdy je ze vzduchu cítit vlhkost

začne se zvedat vítr, všechno předzvěst blížící se bouře,

si lze všimnout, jak strom očividně reaguje.

Prve, jako kdyby roztáhl křídla a snažil se protáhnout zdřevnatělou část sebe,

potom

těsně před samotným deštěm

se zbarví na tmavou zeleň a ztuhne

 

Jeho do té doby členitá koruna se semkne v jeden celek.

V neporazitelnou, nebojácnou, neskonale dokonalou eterickou entitu.

Dál více a více obdivuji tu poetiku přírody,

tu dokonalost souhry a celistvosti, ten strom osvícený

Jak dny ubíhají a já mám tu čest pozorovat

strom

v jeho růstu a jarním květu, zimním spánku

zarývá se mi zvláštně pod kůži

Snad pouto jsem si vytvořila k tomu ojedinělému stromu

Snad nebude moc troufalé prohlásit, že začínám rozumět tomu koloběhu přírody

Jako kdybych vnitřně cítila smysl k výskytu této dřeviny

Někdy, mívám zvláštní pocit

těžce popsatelný, ale velmi autentický

vím, že něco působí, něco ovlivňuje a snaží se ke mně, svým způsobem promlouvat

Možná skrz mé vlastní myšlenky….

 

propojení dvou světů, které žijí v blízké závislosti na sebe samé,

ale neuvědomující si tu důležitost spolubytí

Ten pocit, začíná velmi pozvolna,

jen v momentě naprosté svobody a uvolněnosti myšlenek.

Zpomalí se mi dech, oči zostří, vidím a hlavně cítím

každý lístek, každou skulinku v kmeni, každý pohyb větví

jak pomalu, ale jistě si půdu proráží

hledající si prostor v zemi,

pod hranicí žití, smrtí prostoupenou, rozkladem tlející se masou zeminy

Vše v naprosté symfonii

Rozklad na živiny, pro růst stromu toliko potřebné

pro dokonalost vrstvení, aby vláha mohla ke kořenům

aby strom uspokojil svůj hlad a žízeň

Primitivní, prosté, ale přesto tak důležité

Rozpíná se svými kořeny v zemi nenásilně

jako kdyby ten prostor mu už dávno patřil….bez nátlaku.

Přirozeně

souznil s přírodou, akceptuje a respektuje

nastolené přírodní zákony

Prostě je a žije

jak nejlépe mu místo a okolní prostor umožní

Bez toho aniž by omezoval kohokoli ve svém okolí

Jeho listy jsou nástroji primitivními

přesto žádný nástroj námi vyrobený nedokáže napodobit tel libý zvuk

Ten jemný šum a tření

S větrem, sluncem sestavují kompilaci nepoznaných

těžko napodobitelných záchvěvů libých

Svým pozorováním jsem začala vnímat strom jako dokonalý prvek,

ve kterém díky své věkosti, nesmrtelnosti

se prolínají různé časové smyčky

budoucnosti i minulosti.

 

Je duší mou.

Je těžké každý den sledovat ten sled proměn a vzrůstu

ne nezávidět, a ne nechtít

se stát

tou samou bytostí dřevnatou

stromem......

Po stovky let pozorovat.

Možná jeho smyslem není jen inspirovat,

možná jeho úkolem na zemi je hlubší

než jsme ochotni a schopni pochopit

Nejsou jen pozorovateli našich životních eskapád a ironií

Třeba právě ve stromech jsou duše čekající na znovuzrození.

Jsou pro mě symbolem bytí,

ztělesněním všeho živého, spokojeného ve vlastním těle.

Učit bychom se od nich měli jejich rozvaze,

nikam nepospíchají,

prostě jenom jsou, žijí….

Naší netrpělivostí a spěchem,

se tak vzdalujeme ctnostem, kterým stromy oplývají….

---