Ahoj, ahoj, ahoj!!!

Opět jedno dílo z mojí sbírky Dreaming is the only one! / Pocit z rozjímání. Přeji pěkné počtení.

~~3. Ahoj, ahoj, ahoj!!! (1993)
Milostné rozjímání

I.

Všude bude blaho, blaho,
a všechno Ti bude jedno, jedno,
protože všechno bude boží, boží,
a nic se nebude moci vzepřít, vzepřít,
aby překonalo všechno boží, ó mroží –
pravda zvítězí.

A pravda a něha bude mezi všemi, všemi,
nikdo nebude chtít se vzdálit, vzdálit,
našim představám o nekonečnu, nekonečnu,
všechny naše myšlenky budou transcendentální, transcendentální,
všechny fantazie budou v nadprostoru, nadprostoru,
a nic mezi všemi se stane absolutním, absolutním,
fráze a poučky zmizí, zmizí,
a klid bude mezi všemi.

Pozn. 1. (Intermezzo I.)

Nenávist a zloba, to pro nás nic není,
my jsme děti poezie,
naším údělem je čtení!
My nemáme zloduchy rády
a všude máme kamarády,
všude, ó všude.

II.

Začátečník někdy klesne, klesne,
pod tíhou svých úloh, úloh,
ale potom se zase zvedne, zvedne,
kdo ví, co by s ním jinak hnulo, hnulo,
kdyby se nezačal zlepšovat, zlepšovat,
a pokud si chce paměť uchovat, uchovat,
nemyslí na nic jiného, jiného,
než na zlepšení.

Potom je z něj ostřílený, ostřílený,
nebojí se proniknout všemi směry, směry,
bát se může ten, co nic neví, neví,
a oddá se všemu bdění, bdění,
uslyší jen kuropění, kuropění,
bez jakéhokoliv myšlení.

 

Intermezzo II.

Jak prostý zdá se celý svět,
který však hloubkou oplývá,
jak jednoduché zdá se žití,
a když se ohlédneš, je z Tebe kmet,
jak ztělesněné jsme měli představy
o tom našem životě a bytí,
jakékoliv vybavovaly se postavy
o všemožném lidském hnutí,
vše, pro co žijeme, je jen
prostoduché hnití.

Avšak rozhlédněme se kolem sebe………
Já – kam mé oko dohlédne i nedohlédne,
všude vidím Tvou siluetu – Tebe,
možná, že se rozbřeskne nebe
a uvidíme, jak asi jsme nikdy neviděli
ten náš život, plný nadlidského dění –
a pak, po chvíli se naše myšlenky stmelí
v nekonečnou dlouhou mystickou báň
a zde, v té báni, dotkneme se svými těly,
jako když motýl přelétne přes rozkvetlou stráň.

III.

A v té stráni za svítání
uviděl jsem jedno psaní,
jeden dopis napsaný ženskou rukou,
jeden polibek – dvě srdce spolu tlukou,
až tam, kam jsem se dostal,
by nikdo jiný nedošel –
rozechvěl by totiž své ruce………

Epilog

Proč je život jen jeden?
Proč se věci nemohou vrátit?
Vždyť přece člověk by mohl začít znovu,
úplně znovu, od počátků lidstva,
přece však člověk by mohl vzniknout
o trochu později, rozumněji,
aby teď mohl lépe vyniknout………

---