Mlhy Avalonu

Nad jezerem se vznášelo téměř naprosté ticho. Jediné, co jej rušilo, byly pravidelné záběry vesel, které narážely do hladiny. Muž, který v loďce seděl, se nerozhlížel napravo ani nalevo a stále pokračoval ve své osamělé cestě. Zabíral pomalu a uváženě. Čím hlouběji ale vjížděl do všudypřítomné mlhy, tím se jeho pohyby zrychlovaly. Po chvíli již nemohl ani pořádně rozeznat ruce, ve kterých pevně svíral vesla, ale ani to mu nezabránilo v plavbě. Mlha byla všude kolem něj. Celý svět se proměnil v neprostupnou bílou stěnu. V oné podivné bělobě nebyl již slyšet ani zvuk vesel. Jakoby náhle vše zmizelo a v celém Všehomíru zůstala jen pulsující mysl nevnímající nic mimo neustálou myšlenku na veslování skrz mlhu, ve které zanikl prostor i čas. Nekonečné ticho bylo to jediné, co ji vyplňovalo.

Náhle se ozvalo slabé zavrčení podobné zvuku elektrického výboje. A najednou se z mlhy pomalu začínaly objevovat obrysy zmizelých předmětů. Muž se usmál. Ještě více se opřel do vesel. Před jeho očima se otevírala krajina, ale nebyla to druhá strana jezera. Bylo to něco cizího, něco, co ještě nikdy neviděl a, jak věděl, ani nikdo jiný. Pokud legendy nelhaly, byl prvním, kdo se na toto místo dostal.

Po chvíli dorazil ke břehu. Vystoupil z loďky a vytáhl ji na souš. Pak se otočil a vydal se směrem do vnitrozemí. Vylezl na část kopce navazujícího na pláž a šel dál. Prošel malým lesíkem a najednou se před ním rozevřel celý obzor. Stál na vyvýšenině, ze které měl dokonalý rozhled. V dálce před ním se tyčilo město. Nepřipomínalo mu žádné město, které kdy viděl, ale odhadoval, že ústřední vysoká část bude zřejmě patřit k hradu či nějaké citadele. Na tváři se mu objevil široký úsměv. Konečně, pomyslel si. Ještě se zahleděl na ty podivuhodné kulovité stavby a nahlas zvolal: „Hrad Grálu! Konečně jsem jej našel!“

 

„Nechápu, proč jsme sem museli jít!“

„Tiše, Tegan, snažím se přemýšlet.“

Tegan nasadila tak nepřátelský výraz, že by se jej Doktor zajisté zhrozil, kdyby ho mohl skrze mlhu vidět.

Opět nastalo trapně znějící ticho. Z čista jasna ho ale protrhnul nějaký podivný zvuk.

„Tegan?“

„Ano?“

„Slyšela jsi to taky?“

Tegan si oddychla, „No sláva, už jsem myslela, že se mi to jen zdálo. Z toho ticha se mi začínala motat hlava. A taky…“

„Promiň, ale,“ přerušil ji Doktor, „můžeš být aspoň chvíli potichu? Potřebuju si to trochu srovnat v hlavě.“

Z Teganiných úst již málem vylétl nějaký nepublikovatelný výraz, když tu náhle se začala mlha velice zvolna protrhávat. Její znovunabyté nadšení ale stejně rychle zase pohaslo, když se pomalu rozhlédla kolem sebe.

„Ale, ale…,“ vykoktala, snažíc se najít vhodná slova, „…tohle není to místo, odkud jsme přišli!“

„Vypadá to tak,“ řekl Doktor a zamyslel se, „Hmm,“ dodal po chvíli.

Zatímco oboum našim časoprostorovým dobrodruhům vířily hlavami všemožné myšlenky, nápady a řešení, mlha se rozplývala a před jejich očima se objevovala cizí krajina. Tedy cizí alespoň pro jednoho z nich.

 

Muž sebevědomě postupoval ke svému cíli, když tu náhle za sebou uslyšel jakýsi šramot. Otočil se a spatřil jiného muže a mladou dívku v pro něj neznámých oděvech.

„Zdravím! Já jsem Doktor a tohle je Tegan. Jak se máte?“ řekl ten podivný muž a natáhl k němu ruku.

Muž se na ně podezřívavě zadíval.

„Vy střežíte Grál?“ zeptal se opatrně.

Doktor se zmateně podíval na Tegan, která mu namísto morální podpory tento pohled opětovala.

„No, abych pravdu řekl,“ pronesl po chvíli, „asi bych to, co dělám, tímto způsobem nenazval.“

„Pravda, říkal jsem si, že nevypadáte jako rytíři. Běžte tedy dále a nezdržujte mne od mého úkolu,“ řekl muž, poklonil se a pomalu se opět vydal svou cestou.

Doktor s Tegan chvíli stáli na místě. Následně si vyměnili významné pohledy a vydali se za ním.

„Kdo to může být?“ zeptala se potichu Tegan.

„Podle oblečení soudím tak dvanácté, možná třinácté, století,“ odpověděl pohotově Doktor, „I když přízvuk ukazuje, že by mohlo jít o pozdější vrstvu středověké angličtiny. Na druhou stranu tam cítím i špetku hornoněmčiny, okcitánštiny a staré francouzštiny. Asi typický středověký potulný rytíř. Ti se dostali všude.“

Tegan chtěla říct něco o tom, jak tohle všechno mohl poznat z těch několika slov, které muž pronesl, ale Doktor ji nepustil ke slovu.

„Pak jsou tady ty řeči o Grálu. To jen potvrzuje moji domněnku o středověkém rytíři. Stále ale nechápu, jak se dostal sem.“

„Když už jsme u toho,“ přerušila ho Tegan, „Kde to vlastně jsme?“

„Hmm?“ Doktor se na ni udiveně zadíval, „Kde? No přece na Gallifrey,“ prohlásil a pokračoval ve sledování neznámého.

 

Rytíř se podivuhodnou krajinou prodíral s pocitem, že ho někdo sleduje. Potom, co to již nevydržel a otočil se, se mu jeho paranoidní myšlenky potvrdily, když za sebou znovu spatřil usmívající se tvář Doktora.

„Proč mne pronásledujete?“ obořil se na něj.

„Pronásledovat? Já? To bych přece nikdy neudělal,“ řekl vesele.

„Tak co to tedy děláte?“

„Jen jsem se vás chtěl na něco zeptat, nic víc.“

„Co ode mne proboha chcete vědět tak moc, že se za mnou táhnete jako špeh?“

„Jen jednu zdánlivě jednoduchou věc. Jak jste se sem dostal?“

Rytíř se na ně podíval, jako kdyby byli padlí na hlavu.

„Samozřejmě že skrze mlhu, jinak se k hradu Grálu dostat nedá.“

„Tak jsme se sem přece dostali i my!“ zvolala Tegan.

„Jak jinak,“ řekl zamyšleně Doktor, „Tady náš přítel nám přece právě sdělil, že jiný způsob není. Což ale nemění nic na tom, že bychom tu neměli být. Ani jeden z nás.“

„Proč?“ řekli Tegan i rytíř současně.

„Cože? No, časoprostorové průchody takhle fungovat nemají, to je snad jasné i vám dvěma.“

Oba Doktorovi společníci se na něj podívali způsobem, ze kterého bylo jasné, že jim to v žádném případě jasné není, což Doktor samozřejmě ignoroval.

„Zvláštní je na tom především ale jedna věc,“ pokračoval Doktor po chvíli trapného mlčení, „a to ten divný praskající zvuk, který jsme slyšeli.“

„Ty víš, co to bylo?“ zeptala se Tegan.

„S největší pravděpodobností ano,“ řekl Doktor, „Důležitější otázka teď ale je, jak se odsud dostaneme pryč.“

„Proč bych měl odcházet?“ podivil se rytíř, „Mám zde přeci úkol!“

Doktor vypadal jako kdyby ho neposlouchal. Pak zavrtěl hlavou a vážně pronesl: „Ne, v žádném případě. To nepřipadá v úvahu. Musíme odtud.“

„Je mi jedno, co říkáte! Já musím splnit svůj…“

„Přesně jak to říkáte,“ přerušil ho Doktor, aniž by ho vnímal, „Musíme odtud. Tak pojďte, pojďte,“ zavolal a vydal se po stezce.

Rytíř nevěděl, co na to říci a tak se jen zmateně rozhlížel kolem sebe. Nakonec se přece jen rozhodl Doktora a Tegan následovat. Po chvíli chůze zahalené mlčením usoudil, že by v takovéto situaci bylo vhodné se představit.

„Mimochodem, mé jméno je Parzival.“

Tegan na něj vytřeštila oči, „To myslíte jako ten…“

„Kdo jiný by to byl?“ otočil se na ni Doktor, „Hrad Grálu, pamatuješ?“

„Ale já myslela, že je jen…“

„Očividně není.“

„Že jsem co?“ zeptal se Parzival.

„Ehm…“ vykoktala po chvíli Tegan, „To nic.“

Došli na rozcestí. Doktor se podíval pozorně na jednu stranu pak na druhou a dlouze se zamyslel. Pak se podíval znovu. Pak ještě jednou. Když zjistil, že to nikam nevede, začal v duchu odříkávat nějaké rozpočítávadlo. Parzival na to nechápavě hleděl a pak se ohlédl na Tegan, která si jen povzdechla, vědouc, co bude následovat.

Nakonec Doktor ukázal na jednu cestu a řekl: „Tudy!“ načež vyrazil opačným směrem.

Čím dál zmatenější Parzival ho spolu s Tegan následovali.

„Aha!“ zvolal Doktor a zastavil se, „Tady máme další mlhu!“

„Ale vždyť to je přesně to místo, ze kterého jsme přišli!“ řekla trochu podrážděně Tegan.

„Přesně tak!“ prohlásil Doktor, „Ale je tu jeden malý rozdíl!“ Pak ukázal na Parzivala a řekl: „Zkus projít na druhou stranu.“

Parzival se na něj nechápavě podíval a chtěl zase něco říci o svém úkolu, ale pak si to rozmyslel a Doktora poslechl. Pomalu vkročil do mlhy a za chvíli se v ní úplně ztratil.

Tegan se podívala na mlhu, pak na Doktora, znovu na mlhu a pak opět na Doktora.

„To nechápu,“ řekla potom.

„Počkej a dívej se.“

Za chvíli se uprostřed bílého mraku mlhy začala rýsovat nějaká postava. Jak asi každému již došlo, jednalo se o starého známého rytíře, který touto dobou již nevycházel z překvapení.

„Ale…“ začala Tegan.

„Ano.“

„Potom přece…“

„Přesně tak.“

„Pak ale nemůžeme…“

„Ne.“

„Co budeme…“

„TARDIS by se měla dostat skrz.“

„Měla?“

„Ano, snad,“ přikývl Doktor.

„Ale jak se sem dostane, když my jsme…“

„Pošlu Turloughovi telepatický signál, to je přece jasné jako facka. A teď do práce.“

Za všeobecného údivu Tegan a Parzivala se Doktor posadil do tureckého sedu a začal meditovat. Následující chvíle se nesnesitelně táhly. Tegan začala usínat a Parzival se opět rozmýšlel, jestli nebude lepší toho pošahaného cizince opustit a vydat se znovu po stopě Grálu.

 

Ve chvíli, kdy už téměř klimbal i Doktor, se z mlhy ozval Parzivalovi neznámý zvuk, připomínající nějaké prazvláštní vrčení nějakého obludného stroje. Doktor a Tegan, kteří měli s těmito věcmi více zkušeností, se zaradovali. Najednou se ale ozval zase ten podivný šramot elektrického výboje a zvuk přistávající TARDIS utichl. Všichni tři se jakoby zasekli na místě a nevěděli, co se bude dále dít. Po chvíli se z mlhy vynořil muž v dlouhém hnědém plášti a obleku.

„Zdravím! Nevíte, kam jsem se to dostal?“ řekl, když naši trojici spatřil. Pak se podíval pozorněji a speciálně se zaměřil na Doktora. Zasmál se, „Hele, tebe já znám!“

Doktor si cizince prohlédl ještě pozorněji.

„To nemůže být… ale kdo jiný by to…“ zamumlal a pak zvolal: „No ano! Ale tebe si nějak nevybavuju.“

„No jo vlastně, já přijdu až… za chvíli, už jsem to nějak přestal počítat.“

Tegan se podívala na Doktora a celkem logicky se zeptala: „Kdo to je?“

„Jak bych to vysvětlil,“ Doktor se zadumal, „Řekněme, že jsem to já.“

Tegan se na něj znovu nechápavě podívala.

„V budoucnosti,“ doplnil Doktor.

„Tenhle?“ řekla Tegan a ukázala na druhého Doktora.

„Ano.“

„V budoucnosti?“

„Ano.“

„No potěš pánbůh.“

„To se mě trochu dotklo,“ řekl ten druhý Doktor

„No, nechme těchhle malých třenic a věnujme se závažnějším věcem,“ pronesl Doktor rozhodně, „Jakto, že jsi sem přiletěl?“

„Slyšel jsem přece tvoje nouzové signály.“

„Ale ty jsem posílal k Turloughovi!“

Druhý Doktor se zasnil.

„Á, Turlough, na toho si vzpomínám! Ale nevím, asi se něco pokazilo.“

„Aha.“

„Omlouvám se, ale,“ vskočil do této záživné debaty Parzival, „nějak to nechápu. Kdo tedy jste?“

„Doktor, k vašim službám.“

„Ale tenhle pán přece říkal…“

„Dlouhý příběh,“ přerušil ho Doktor, „Vraťme se k našemu malému problému.“

„No jistě,“ zvolal druhý Doktor, „Co se to tu vlastně děje?“

„Nevratný časoprostorový průchod lokalizovaný do mlhy. Evidentně řízený.“

„No samozřejmě, taky mě to mohlo napadnout. Ale moje TARDIS se skrz nedostala, jak to?“

„To je záhada i pro mě.“

„Mohli bychom zkusit zdvojenou telepatickou komunikaci, abychom sem Turlougha dostali.“

„To určitě, ale mohl by se zaseknout stejně jako ty nebo hůř, mohli bychom přivolat dalšího.“

„To je velké riziko, pravda,“ zamyslel se cizí Doktor, „Víc hlav víc ví, ale další časové paradoxy bych radši nevytvářel. A nerad bych tu skončil s nějakým mrzoutem.“

„To já taky ne,“ řekl Doktor. Přitom se chytil za sako a zamručel, „Hmm.“

Tegan s Parzivalem nevěřícně zírali na to, jak se oba Doktoři smějí tak, až jim tečou slzy.

„Ale vážně, co teda uděláme?“ prohlásil druhý Doktor, popadaje dech.

„V zásadě máme dvě hlavní možnosti, za prvé – pokusit se odtud dostat anebo za druhé – zůstat tu a klidně zestárnout.“

„Hmm, musím uznat, že ta druhá možnost je mnohem jednodušší. Jednoduché věci mám rád.“

„Tak moment,“ vložila se jim do toho Tegan, „za prvé tu nechci zůstat a za druhé – jak by ses mohl dostat do téhle jiné podoby, kdybys tady zůstal? Nenarušilo by to čas?“

Tímto dotazem nechtěně spustila další salvu smíchu.

„Co je na tom tak směšného?“ řekla uraženě.

„Víš vůbec, jak čas funguje?“ pravil po chvíli Doktor, když se trochu uklidnil.

„Ne, ale…“

„Jak bys to řekl ty?“ řekl druhému Doktorovi.

„No, jak bych to vyjádřil? Čas, čas, čas… hmm…“

„Čas je prostě jen taková magořina. I kdybychom tu nakrásně zůstali, nějak už se to vyvrbí.“

„To je pravda, čas nefunguje na lineární úrovni.“

„No tak to je teda super,“ povzdychla si Tegan.

„Tegan má pravdu, měli bychom si s tím trochu pospíšit,“ řekl Doktor a zamyslel se.

„Nemáš náhodou šroubovák?“ řekl druhému Doktorovi po chvíli.

„No jasně!“ odpověděl druhý Doktor a oba se v družném hovoru vydali do mlhy k jeho TARDIS.

Na Tegan a Parzivala čekalo další nekonečné čekání.

 

Když se Doktoři vrátili, Tegan už spala. Partival mezitím rozdělal oheň, neboť se již setmělo. Usadili se kolem plápolajících plamenů a soustředěně se dívali na lesklou tyčku, kterou Doktor držel v ruce.

„Snad jsme to nastavili dobře.“

„To doufám,“ řekl druhý Doktor, „Protože jestli ne, tak jsme tím ztratili dost času.“

Doktor se na něj velice zle zadíval.

„A samozřejmě by to s námi taky špatně dopadlo, protože jinou možnost nemáme. Ty jseš taky pesimista.“

„Takže to tedy spustíme?“

„OK.“

„So… so se to děje?“ řekla rozespalá Tegan.

„Jen se nás pokoušíme zachránit, klidně spi dál,“ uklidnil ji vřelými slovy Doktor.

Tegan vyskočila a zvolala: „Cože? A jak?“

„Však uvidíš,“ zazubil se na ni druhý Doktor.

„Je to trochu složitější postup, ale snad bychom měli tu mlhu vypnout. Tedy alespoň na tak dlouho, abychom zavolali Turlougha a odletěli s ním pryč,“ vysvětlil Doktor.

„Tak tedy honem do toho a půl je hotovo!“ zvolal druhý Doktor a oba se pohodlně  usadili do další komplikované meditační polohy.

Nejprve se zdálo, že se nic neděje, ale po chvíli si Parzival všiml, že oheň plápolá nějak intenzivněji. Světlo se šířilo čím dál více. Plamen náhle vybuchl do ohromující výše. Tegan s Parzivalem na to koukali s otevřenými ústy. Do toho všeho začal sonický šroubovák levitovat a postupně se přesunul až doprostřed plamenů, kde se rozzářil jako explodující supernova a ozářil široké okolí nazelenalým světlem. Parzival se pokřižoval. „Grál,“ zašeptal, „Dárce života.“

Ozval se příšerný skřípot. Všichni čtyři si zacpali uši. Mlha se náhle rozplynula. Druhý Doktor nelenil, popadl svůj šroubovák a běžel s ním do své TARDIS.

„Zatím sbohem!“ zavolal, „Možná se ještě potkáme, ale doufám, že za příznivějších okolností.“

Doktor si ho ale nevšímal a pohotově se soustředil na vyslání zprávy k Turloughovi.

„To byl Grál! Já ho viděl! Opravdu jsem ho spatřil!“ zvolal Parzival a po tvářích mu kanuly slzy, „Až se vrátím, budu o tom zázraku všem vyprávět.“

„Pokud se vrátíme, tak určitě,“ řekla Tegan.

Známý zvuk TARDIS se ozval znovu, ale když se dveře otevřely tentokrát, stál v nich Turlough.

„Co se děje?“ řekl, když je uviděl.

„No konečně!“ zavolala radostně Tegan a spolu s Doktorem a Parzivalem utíkala do TARDIS.

„Startuj!“ zakřičel na Turlougha Doktor, „Dřív, než se průchod zase zavře!“

„Než co?“ zeptal se nechápavě Turlough, „A kdo je proboha tohle?“ řekl, když se kolem něj prohnal Parzival.

„Vysvětlím později, jedeme!“ zavolal Doktor a rychle za sebou zavřel dveře.

TARDIS mizela, zatímco se mlha pomalu začínala opět vytvářet. Za chvíli byla zpátky, ale v tu chvíli byl Doktor a jeho přátelé již dávno v časovém víru.

 

Tajemná postava v jakémsi podivném brnění se zasmála. Její smích se rozléhal uvnitř kovové místnosti, ve které seděla obklopena mnoha obrazovkami a spínači.

„Jsi chytrý, Doktore. Možná až moc. Ale neboj, ještě se setkáme. Však já tě na Gallifrey dostanu ještě jednou a pak se ukáže! Minule jste byli tři, teď už jen dva! Slábneš Doktore“

Děsivý smích se ještě dlouho odrážel od stěn.

 

(pokračování někdy příště v jiném čase)

---