Hrnec

a hrnec plný ticha

pohlcuje myšlenky

holé stěny, praskliny

od nálad rozdrolené

dotkni se stolu

a sáhneš na duši

tolik slepených slov

kolik domněnek

tolik hrnců s tichem

Přetiskl jsem tvůj rozhodně sympatický text, abych na něm ukázal, že když máš nosný námět, je mu třeba také naplno věřit a odolat snaze ho ještě přikrášlovat prázdnými  verši, jako zde ...plný hrnec ... až po okraj plněný, zde navíc opakující se slovo plný, plněný, Já vím, že jsi chtěla přiložit důraz, ale takto je to čistší a sebevědomější. Nebo - dotkni se ....jenom... stolu. Když vypustíš ...jenom... tak zároveň říkáš, že stůl bohatě stačí, netřeba v pozadí slůvkem jenom vynechávat židle. A konečně ...hluboko v myšlenkách... V zásadě to příliš nevadí, ale z kontextu předešlého textu je zřetelné, o co jde, o chvilku zastavení, sebereflexe, apod. Bez toho posledního veršíku to je otevřenější a spoléhá více na intuici čtenáře. Ještě ...sáhneš...si...na duši. Slůvko si vymezuje jen tvou duši, bez něj jde o sepětí dvou či vícero duší - duše stolu, na který ty a možná i jiní kladou ruce, přemýšlí nad ním,píší na něm a vkládají tak své myšlenky, pocity, tužby.

I tak hezká báseň, vnímavá a proto tip.