Záhada rozluštěna 27.díl

Záhada rozluštěna 27.díl

Další díl je tady a já doufám, že vás i tato povídka trochu zaujala prosim komentiky :D Žádne nedostanu :D

Napsala: katt-chan

Sasuke se řítil na motorce osvětleným městem a kličkoval mezi uličkami jen aby se co nejdřív dostal ke stanici kde zapomněl vyhledávací zařízení. Při cestě si nadával do debilů a dokonce si zpestřil slovník i o pár nových výrazů. Ani si nevšiml, že zabočil do špatné ulice a než se nadál měl před sebou pojízdný stánek s novinami. Dobře věděl, že nestihne na tak krátkou vzdálenost zabrzdit a tak místo toho přidal plyn. Stánkař se snažil uhnout, ale nebylo kam a tak zůstal stát na místě a hleděl na řítící se motorku přímo na něj. Sasuke přidal ještě víc plynu a na poslední chvíli těsně před stánkem najel na menší vyvýšeninu a přeskočil celý stánek a za sebou nechal vykuleného prodavače se štusem novin v rukou. Motorka ztěžka dosedla na silnici a Sasuke pokračoval dál v cestě, ale tentokrát si dával velký pozor na odbočky zdejšího města, aby náhodou zase neodbočil špatně.

Teprve až když zahlédl hlavní budovu tak se mu dost ulevilo, že už je konečně na místě. Rychle dal motorku na stojan a běžel do třetího patra, kde zapomněl naváděcí zařízení. Všichni okolo na něj koukali a nestačili ani zavřít pusu jak bleskurychle kolem nich proběhl do kanceláře a zpátky po schodech dolů na parkoviště. Není divu, že už bylo na oddělení živo, protože bylo pět hodin ráno a to už se začíná vyslýchat. Sasuke znovu nasedl na motorku a řítil se přes celé město zpátky. Cestou zapnul vyhledávač a zjistil, že Sakura je  na severní straně města přibližně tři kilometry od hřbitova, kde měla původně být. Hned mu svitlo, že tahle část města byla už před lety zničena a je určena k demolici. Pokud si to dobře pamatoval ze zpráv v televizi, tak den kdy k tomu má dojít a srovnat se zemí pár rozbořených domů a jednu starou továrnu je právě dnes odpoledne kolem čtvrté hodiny. To není moc dobrý, tak málo času na to, abych Sakuru dostal co nejdál. Přidal jsem víc plynu a doslova tryskem se řítil na místo kde blikalo vyhledávací zařízení. Nevěděl jsem co se tam za tu dobu než jsem dojel na stanici a zpátky mohlo stát, ale budu doufat, že je stále na živu a s těma cvokama si poradí.

Byla jsem v pasti to jediné se mi objevovalo v myšlenkách, když se pomyslný kruh okolo mě uzavíral. Čekala jsem, kdy mě svážou a nebo rovnou zabíjí, ale nic takového se až do teď nestalo. Můj strach se měnil na něco většího než jsem mohla unést a rozhodně mi to moc nepřidávalo. Co by dělala nějaká jiná holka na mim místě? Vrtalo mi hlavou a přitom odvedlo pozornost od toho co se dělo v temném brlohu šílenců. Asi by řvala o pomoc a nebo se sesypala jako hromádka neštěstí, ale já neudělám ani jedno s toho. Mám nějakou hrdost, kterou do mě vštípila praprababička, když mě učila démonovo písmo. Představila jsem si jí teď a tady jak stojí vedle mě a nabíjí mě novou vlnou energie a dodává mi tak obrovské množství odvahy, že ho ani nestačím všechno vstřebat.

Tak tohle jsem potřebovala jako sůl, začínala jsem si víc věřit a uvědomovat si jak se chovat, přece se tak snadno nevzdám. Ještě před chvíli jsem se dívala na zaprášenou zem a docela mě tohle místo nahánělo husí kůži, ale tady se nemůžu zastavit. Musím pokračovat dál a dohrát tuhle tragédii až do konce, ať se mi to líbí a nebo ne. Napřímila jsem hlavu a zkontrolovala situaci, všichni stáli a blíž se nepřiblížili ani o milimetr. Bylo to zarážející, když oni vidí vás a já je ne, protože měli na tvářích masky šašků. Některé byli komické, jiné šílené a ostatní smutné, těžko říct kdo se za nimi skrývá a jestli má vůbec trochu rozumu. Jeden ke mně natáhl ruku, která byla částečně zahalená v dlouhém splývavém hávu. Snažila jsem se neucuknout a nedat jim záminku, aby něco uspěchali, i když jsem nevěděla co na mě chystají. Jeho ruka dopadla na moje rameno a já myslela, že mě někam odhodí a nebo odvede, když se prsty na mém rameni sevřely v pevném stisku.