Písmák.

Písmák.

Když si občas pročítám v Písmáku verše našich současných básníků, tak je mi trochu smutno.

Klasikové tohoto krásného umění by asi sotva tato nová díla pochopili. Co je básní myšleno a co nám vlastně chtěl básník říci ?

A kterým směrem kráčí tento nový styl umění ? Připadá mi, že z básní mizí nejenom jejich smysl, ale i něha a vlastní krása veršů.

To co má hladit duši a o čem  se má přemýšlet. Ať už se to týká nálad či citů a nebo vztahů mezi námi lidmi.

Při čtení těchto novodobých dílek mi připadá, že čím více jsou neurčitá, tím mají větší šanci na úspěch.

Být obdivována, chválena a dávána za příklad. Kdo tedy z nás dnes s určitostí může říct, zda je toto dílo zdařilé,

či zda by se na něm ještě mělo dělat. Kdo určuje směr, kterým by se tvůrci tohoto umění měli dát ?

A kdo z nás zná všechny ty chyby, kterým bychom se měli vyvarovat ? Je to bůh ? A nebo pouze Písmák ? A to je asi to, oč tu běží.