Hrajeme hru

Možná hrajeme hru „Odpustili jsme si“. Ale já nikdy neodpustila, a ani neodpustím. Jsem v pohodě, dokážu dělat, že nic, ale nezapomenu.

Nezapomenu na mámino zápěstí sevřený v tvý ruce, na to jak křičíš. Na červené opilé oči. Na brek, na zoufalost. Budu si pamatovat jak vypadal mámin krásný obličej po pádu ze schodů. Bylo to zvláštní, byla pořád nádherná, ale jiná…zlomená. Nikdy nezapomenu na tu historku že uklouzla a tak jsme si všichni koupili protiskluzové ponožky. Už navždy budu nesnášet protiskluzové ponožky. Nebudu se cítít dobře v tom baráku. Ani když koupíte nový nábytek a pozměníte pokoje. Ani s vířivkou na zahradě. A dát můj pokoj do ložnice? Za ty dveře, kde jsem slýchávala mámu brečet? To beru jako špatný vtip. Stejně jako ty vtipy o abstinenci, ty budou vždycky trapný, neskutečně trapný. Nejsi hrdina že jsi přestal, nezačal bys, kdybys byl.

Já vím, že se snažíš si to odčinit, já se taky snažím odpustit. Nejde to. Pořád vidím ten strašně zlý výraz když se na tebe podívám. Jsem naštvaná, na všechny, proč jí nepomohli? Stačilo vyťukat tři čísla na ciferníku. Tak jednoduchý číslo mají. Jsem naštvaná na sebe, na sebe nejvíc. Proč jsem je nevyťukala já? Proč jsem to nechápala, nechápala co se děje? Proč jsem v družině neseděla na lavičce a nehrála si s panenkami jako ostatní, ale seděla na jabloni a povídala holkám, co se zase stalo, a poslouchala, jak mi nabízejí, že se můžeme nastěhovat k nim? Proč jsou všechny moje vzpomínky spojené s tím, co se dělo? Pamatuju si, jak jsme se bály až se vrátíš domů. Jak jsme zamykaly pokoje. A proč sakra zase brečím? Proč to pořád tak bolí.. a proč tolik „proč“?