Úsměv

Jedinkrát v životě jsem se usmívala. Vypadala jsem sjetě a brzy mě chytla křeč. Seděla jsem tehdy v kavárně, kouřila třetí vanilkový doutník a přemýšlela, co dělat se životem. Po lžičce trčící z šálku s nekvalitní kávou ukazující oknem do venkovní nicoty jako kostnatý prst zemřelého předurčující zkázu lezla Glosina palpalis a svými meskalinovými křídly odrážela krajinu snů. A v tu chvíli jsem dosáhla osvícení té nejvyšší úrovně. Jsi hovno. Jsi hovno a nikdy z tebe nic nebude. Přesně jak mi to říkávaly zakomplexované děti již na základce, čímž k mé vlastní sbírce komplexů, které jsem s sebou tahala již v plýnách, přidaly fragmenty dalších psychóz, které se ve mně rozrostly a vytvořily nové nádory. Zajímavé je, že tato teze se dá aplikovat na většinu zrozených. Pod jejím vlivem jsem dopila zbytek vychladlé mdlé kávy a začala psát svou nejfekálnější úvahu. 

Lidé potřebují mít alespoň to hovno. Jen hovínečko, nad kterým mohou mít pocit moci, protože ztratili moc nad vlastními životy. Dávno ztratili důvěru v nějakého Boha a jejich vševidoucí třetí oko zakrnělo pod tlakem společnosti, drog a alkoholu. Nemaje na starost nic jiného než práci, aktivity pokleslé zábavy a defekování jsou odsouzeni k naprosté anonymitě. Svoboda, demokracie, vláda i prosperita jsou jen hovna pokrytá kočičím zlatem. Hovna mají v hlavě, v ústech i na límcích košil. K hovnu se ve své omezenosti začali modlit.

A tak doufají, že jim nikdo to malé osobní hovínko nesebere. To malé hovínko, které

jim dává pocit důležitosti. A až zemřou, bude na i na jejich náhrobku napsáno "Hovno".