Hlídač majáku

Hlídač majáku

     Uprostřed vody, ale kousek od pevniny, v osamocení, však přes to blízko civilizace, do výšky hledí věž majáku. Jeho dokola točící se světlo udává cestu okolo plujícím lodím, vydává jim varování i přátelský pozdrav, a lidem na souši svým stereotypním mihotáním zpestřuje neměnnost běžícího času i přináší vůni neznámých dálek pro jejich v duši plynoucí sny. Pro všechny je tento pobřežní konstrukt čímsi zvláštně tajemným, ale též je každému pevně danou ikonou, která již po nepočitatelnou dobu automaticky patří k jejich světu.
     V útrobách majáku, stejně v odloučení a zároveň i nedaleko, ovšem nedotknutelně, každodenní společenské lidské existence, již roky žije hlídač majáku. Nenápadný člověk, který si už raději ani nepamatuje délku své služby v této přístavní věži, a každý den a každou noc udržuje stavbu i její vrcholové světlo v nepřerušeném provozu. Tolikrát již sešel i vyšel schody od země ke špici majáku, nespočetněkrát už opravil všechny přístroje nutné k provozu, více než mnohokrát už proseděl noc ve stínu svého vlastního udržovaného světla a tiše s přáním šťastné plavby zdravil všechny lodě projíždějící kolem ve viditelné blízkosti, však díky varování majáku dostatečně daleko od nebezpečných skalisek. Schody tiše snášely jeho kroky, přístroje mu jeho péči odvděčily pravidelným klapotem jejich součástek a námořníci na projíždějících lodích, v téměř stejném osamocení, v němž byl on sám, mu občas na pozdrav z lodě zatroubili či zazvonili lodním zvonem. Již mnoho let a neustále dokola …
     Dnešní večer je ale jiný. Hlídač opět prochází celou stavbu a kontroluje, zda vše nutné k provozu je ve své plné funkčnosti. Vše je v pořádku a maják i pro tuto noc může své poskytované světlo pouštět do dálek a vydávat tak výstrahy na vodu a mystiku k lidem na pevnině. Po nutných kontrolách usedá hlídač do polootevřené špice majáku, do stínu pod zdroj vydávaného světla, a ve vnějším poklidu ale krutém vnitřním boji hledí směrem do nekonečné tmy nad vodní hladinou protínané kmitajícím světlem. Nekonečnost prostoru postupně dodává klid i jeho duši. V dáli se na hladině objevilo světlo a vzduch přináší k hlídači troubící pozdrav z projíždějící lodě. Dnes však hlídač nepřeje šťastnou plavbu a nedoufá v další pozdravy od těchto neznámých při jejich zpětné plavbě, tento večer tiše odpovídá námořníkům v dáli svým posledním „Sbohem“ z majáku.
     Po několika hodinách, již s klidem v duši, s tělem ošlehaným studeným větrem foukajícím na vrcholu stavby a s prapodivnou pro něj neznámou bolestí v srdci vstane, už jen tak pro nikoho vysloví vlastní poslední rozloučení a své kroky namíří po schodech směrem dolů z vrcholu majáku k pevné zemi. Cestou si do roky nepoužitého zaprášeného batohu dal deku a pár nejnutnějších svršků a už jen schází posledních pár schodů, pár posledních kroků ke dveřím vedoucím ven k neznámé svobodě, ven k jiné a dosud nepoznané budoucnosti. Prošel dveřmi a zavřel je za sebou. Ruka se mu zastavila na klíči v zámku, kterým roky nikdo neotočil, protože maják nepotřeboval zámek, byl ochraňován po celý čas hlídačem. Ani on teď klíčem v zámku neotočí, dveře nechává odemčené v naději, že se světla na vrcholu třeba zase jednou někdo jiný ujme. Stejně by klíč od těchto dveří neměl komu předat.
     Na malé loďce po pár rázných, ale tichých opřeních se do vesel přiráží k pevnině. Až příliš nejistě vystupuje na pevnou zem. Vesla složil na dno loďky, kterou povytáhl na břeh, aby ji nevrátily do volné vody hned první větší vlnky. Batoh, v němž má všechno své jmění, však zároveň téměř nic, si lehce přehodil přes rameno. Vlastní oči ho na chvíli zradily a smutně hledí na mihotající světelný vrchol majáku. Pohled na něj odsud nezná, ale i tak ví, že hledí do roků plných vzpomínek, do světla svého vlastního opuštěného domova, který vlastně nikdy domovem nebyl, do světla varování i snů. Oči se mu zalily slzami, ale nedovolil jim stéci po tváři, nechal je jen v očích a ve své duši, kde už navždy budou neviditelnými pro okolní svět. V jedné chvilce mu hlavou projela myšlenka na návrat a rychlé zapomenutí na tento pokus o odchod, ale nenechal ji dojít až do stavu rozsáhlejších úvah o jejím opravdovém naplnění. Opět do ticha zašeptal tiché „Sbohem“ a vydal se na cestu po pevnině.
     Při průchodu městečkem, jehož obyvatelé každodenně a už nevědomě sledují světlo majáku, potkal té noci pouze pár místních. Většina lidí se před chladnou nocí skrývala v teple svých domovů a vůbec netušila chvilkovou přítomnost tohoto chodce za svými okny. Těm několika posledním venku daroval svůj téměř neslyšný pozdrav. Každý z nich se za ním otočil, ale skoro nikdo neodpověděl. Všichni se jen překvapeně ohlédli za podivnou osobou, která jim nebyla úplně cizí, ale zároveň vlastně vůbec netušili, kdo to je. A jejich pocit zvláštního údivu ještě vystupňoval jeho pozdrav, když namísto uvítání při setkání uslyšeli přímé rozlučkové „Sbohem“. Rychlé podivení u nich ale stejně rychle ustoupilo a hned se vrátili k svým původním myšlenkám a do života v městečku pod svítícím majákem. Vždyť na světě se pro ně vůbec nic nezměnilo.
     A hlídač majáku, už bývalý hlídač majáku, vyšel z místa posetého jejich obydlími, jejich domovy, a vydává se na cestu někam dále. Neví, kam jde, ale jde neohroženě vstříc dále něčemu neznámému. Jeho cesta nemá udaný směr, vede ho víra, že dojde do míst, které i on jednou bude moci nazvat svým opravdovým domovem, kde lidé budou přáteli a nejen zablikáním světla a zvukem lodního zvonu v dálce.
     Městečko pod majákem žije dále svým běžným rytmem v čase odkrajovaném mihotavým světlem majáku, které lidem dává vnitřní prostor pro jejich sny s vůní neznámých dálek. Námořníci proplouvající na svých lodích kolem pobřeží stále vysílají pozdravné troubení k již opuštěnému, ale stále svítícímu majáku. Stačí ale už jen jedna malá porucha jakékoliv ze součástek kteréhokoliv z přístrojů a maják zhasne. Nikdo už jej okamžitě neopraví. Změní se život v městečku, námořníci budou ohroženi nárazem do skalisek. Třeba se ale najde kdosi, kdo bude toužit po životě v osamocení na věži pod mihotavým světlem, otevře dveře do majáku a bude dále pečovat o nekonečně svítící mystické i varující přátelské světlo. Možná opět někdo daruje svůj život pro to, aby maják nezhasl. Snad zase někomu bude trvat pár let, než přijde jeho mysl ke zjištění, že osamocené bytí pod touto pobřežní signalizací vede k udržení života ostatních, ale k pouhému v naivitě odbytému vlastnímu žití.