již podruhé

Již podruhé vykvetly sedmikrásky

se svými žlutými terčíky, v trávníku za domem,

je jich tam tolik jako hvězd na nebi.

Mají mi tím něco říct nebo ony samy jsou jasný důkaz?

Ten který nacházíme v mnoha stvořeních,

v peří zimomřivého holuba, který přišel o družku,

v letu boudníčka, v pírku sojky modrajícímu se na schodišti?

Píšu ti věci, které jsou dnes tak osudové, vážné věci lásky,

a zítra budou zapomenuty, protože mi přijdou absurdní,

budu se za ně stydět jako za dětinskou slabost, kdy chci být stále

mladá a natěšená, plná lásky a milovaná.

Jako bych chtěla být strom bez větví, které ale určují

jeho obrys proti nebi i jeho stáří. Kráčím

v utajení sama před sebou v domnění, že mě vidíš

ve stále svěží podobě jaká je v mé mysli ...

Sedmikrásky sežehne první přízemní mrazík.

Zatím ale bezelstně vystavují své sluníčkové tvářičky celému zádomí.