Domov II. 20.díl

Domov II. 20díl

Snažil jsem se ho rozveselit, ale nic nezabralo, to co prožil na samotce ho poznamenalo víc než smrt jeho rodičů.“ Narutovi skápla slza po tváří, ale mluvil dál, nemohl přestat jak jednou začal. „Když byl čas na spaní šel jsem se umýt a aniž bych něco postřehl za posledním umyvadlem se krčil Shikamaru. Málem jsem ho přehlídl, kdyby se trochu nepohnul. Chtěl jsem ho nechat o samotě nevypadalo to, že by chtěl společnost. V poslední chvilce sem viděl jak si žiletkou podřezal žíly.“ Sasuke pevně objal Naruta a nepouštěl ho. Nic jiného nemohl dělat. „Zalarmoval jsem hlídku, ale přišli pozdě. Jeho rány byli tak  hluboké, že okamžitě vykrvácel. Nemohl jsem mu nijak pomoct jen sem ho držel v náručí a nechtěl ho pustit. Byl tak sám a já byl jediný kdo k němu měl trochu blíž mohl jsem… tomu zabránit.“ Neměl jsem ho nechávat samotného nikdy by se to nestalo. Obviňoval se Naruto a čím dál víc se chvěl jak byl rozrušený. Jeho sen konečně vyvstal na povrch. Noční můra trápení byla konečně odkryta a vypuštěna z Narutovi duše. Zátěž, kterou roky cítil byla najednou menší a pomalu se vytrácela. Tak dlouho to nechával zamčeno hluboko ve svém nitru, až se to stalo jeho strachem a prokletím. Uvolněně se nadechl a pomalu se vyvinul ze Sasukeho tišící náruče. 

Naruto si hřbetem ruku otřel obličej a snažil se pokřiveně usmát na posmutnělého Sasukeho, který se díval do země. Neměl na to slov něco takového se snad ani nemohlo stát. Byl absolutně v šoku tolik moc se to chtěl od Naruta dozvědět co ho tíži a nakonec by to nejradši ani neslyšel.  Ani se na sebe nepodívali jak byli oba mimo z událostí, které se stali před chvíli. Jejich tichou chvíli přerušil štěkot.

„To byl Sora.“ Vykvikl ještě uplakaně Naruto a hrnul se do dalších dveří. Sasuke se oklepal a vydal se hned za ním, sice nebyl ještě úplně v pořídku jak se snažil strávit to co se od bratránka dozvěděl, ale taky věděl, že je musí všechny chránit.

Oba se dali do klusu jak byli blíž psímu štěkotu, ke kterému přibylo i táhle zavití jako oznámení poplachu. Postupovali velice rychle po schodišti ústícímu do toho proklatého sklepení. Naruto se moc nerozmýšlel a přidal do sprintu nechtěl, aby se Sorovi něco přihodilo. Sasuke mu konkuroval, takže u jedněch užších dveří do sebe skoro narazili. Nekoukali ani nalevo ani napravo jen chtěli být co nejdřív na místě. Už byli skoro dole, když se odněkud vynořila postava. Nemohli se bránit bylo to tak náhlé a nečekané, že se oba skutáleli z posledních pár schodů. Náraz na tvrdé schody a betonovou podlahu jim způsobil několik modřin a odřenin. Pomalu se vyškrábali na ještě se trochu třesoucí nohy a ohlédli se nad schodiště. Jejich pohled se zabodával přesně do místa odkud byli před chvíli zchozeni. Ať se koukali sebevíc nikdo na tom místě nestál. Sora k nim hned přiběhl a pořád varovně štěkal jako by chtěl upozornit na něco co se muselo někdy v minulosti přehlídnout. 

Sasuke si mnul pohmožděné rameno a Naruto hladil Soru, aby se trochu uklidnil a nepoutal svým štěkotem pozornost do sklepení, kde právě byli. Něco tu nehrálo Sasuke to cítil na dálku. „Hej Naruto tobě to nepřijde divný?“ Znovu zkontroloval úzké schodiště s vratkým zábradlím a vrátil se dolů. „Už chápeš?“ Naruto se začal ohlížet a chvět po celém těle.