Věčný život Mangjara Čcherdzina

Jsi můj život, Chajme Čhaeden," šeptal jí. "A já budu tvůj, moje milovaná!" Hleděla na něho velkýma důvěřivýma očima. "Dala bych svůj život za tvůj, pamatuješ, Chajme?" Přikývla. Ne, to jí jen spadla hlava. Sundal jí ruku z úst a pohár zpod prořízlého hrdla. Neřekla už nic a pohár byl plný. Dala mu svůj život bez výhrad a z lásky. A v poslední chvíli jí byla zjevena temná pravda, aby děsem, zradou a zoufalstvím kouzlo působilo a mohlo být dokonáno. Což již téměř bylo.
 
Mangjar Čcherdzin, Důvěryhodný s dlouhým životem. Takové bylo jeho jméno a oni ho vybrali. Věděl to, tušil, přál si to a nemohlo to být jinak. A nebylo. Stalo se. Mangjar Čcherdzin nikdy nebude obyčejný, nikdy nebude mít málo. Přinejmenším ne ten poslední rok svého života, kdy se stane bohem své krajiny, aby byl poté spuštěn do hrobu, obětován a proměněn v relikvii, jež bude požehnáním a ochranou pro celý kraj. Ale ani tehdy Čcherdzin nepochyboval, ani tehdy nepřijal své místo určené mu zrozením, tradicí a lidem. Hledal a nalezl cestu a způsob. Temný sice, ale to jej nemohlo zastavit. Byl přece bůh a byl jím plným právem, byl jím dávno před tím, než si to oni uvědomili. Jak jej mohli chtít potom obětovat?! Copak bohové se obětují? Jim se obětuje, viď, drahá Chajme, moje Světlo pravdy velkého štěstí, moje poslední. A budu jím už navždy, bohem, neboť mi krví koluje deset panenských životů, jež zažehávají život věčný, a má karma je zlomená černou magií.
 
Věděl, že je na správné cestě. Vždy toužil, ale nevěděl po čem. Proto toužil po čemkoli, chtěl všechno, ale teď věděl! Jako bůh našel v chrámech, co celou dobu tak hledal. Našel extázi, božské vytržení, opojení, utápěl se v něm, nemohl se jej nabažit, byl pro něj zrozen. A rozhodně si ho nehodlal nechat vzít!
 
U první byl neohrabaný, málem se sám zamiloval a ruka s pohárem se mu pod dívčiným hrdlem tak třásla, že bylo krve málem málo. Druhá si zamilovala víc samu extázi než jeho a nespěchala odejít. Do třetí se sám doopravdy zamiloval a doopravdy trpěl a málem by svůj život promarnil v naivní v romanci nebýt předchozí karmy, která už mu sama vedla ruku s nožem. U čtvrté a páté už nabyl cvik, navíc čas tlačil, a tak vzal obě v jednom a už zároveň zaučoval další dvě. Jejichž tváře si teď už nedokáže ani vybavit. Osmá mu vběhla do cesty sama a vyměnila svůj život za záchranu sestry. Která se stala devátou. U desáté, Chajme, ale už opravdu spěchal. Půl měsíce není na praxi božského vytržení, jež má vést až k touze odejít z tohoto světa, zrovna mnoho. Do toho přípravy jeho odchodu. A ta hromada Chajmeiných příbuzných, tu mu byli démoni dlužni! Není snad štěstím být obdarována živým bohem? Přijmout z jeho rukou učení věčné blaženosti a zemřít v božské extázi? Zavedl nový rituál mumifikace a vracel bledá těla rodinám v nejnádhernějších róbách s krky ovinutými modlitebními šátky. 
 
Už byl ale nejvyšší čas dokončit velké dílo. Lámové začínali tušit a co s krví starců, kterou nepotřeboval? Navíc už měl plné zuby ořechů a půstu. Nic než ořechy přes půl roku, aby tělo zbavil tuku a vlhkosti a ono se v hrobě nezkazilo. Naštěstí se to hodilo k temným rituálům a s krví pannen ho žízeň i hlad přecházely, jak jej začínala živit temná síla. A brzy bude všechno dobré. Za devadesát dní ho vyzdvihnou z kobky, aby se přesvědčili, že je skutečně mrtev. Pak by ho znovu spustili, aby nechali tělo dokonale vyschnout a mumifikovat. Ale nespustí, protože on nebude mrtev. Místo mumie vyzvednou živého boha! A on bude mít všechno, bude mu patřit celý kraj, všechny panny, všechno bohatství, a co víc - všechen čas plný blaženosti!
 
A teď? Není úžasné užít si vlastní pohřeb?! Dívky se smějí, trouby hlaholí, bubny víří, barevné a hlučné jsou ohňostroje, město i lidé. Ó, bylo to velkolepé, pestré a veselé a on s úsměvem odpovídal na pozdravy, ukláněl se, žehnal na všechny strany. Nový obřadník dokázal za krátkou dobu ve svém úřadě divy a nudný obřad plný procesí a dlouhých zpěvů proměnil v karneval a oslavu nového štěstí, které obětovaný bůh přinese. Ještě přes údery hlíny dopadající na rakev slyšel hvizd a výbuchy petard, provolávání a zpěv davu utichal pomalu, pak přisunuli nad jeho hlavu nově posvěcenou kamennou stélu a zvuky byly najednou pryč, ani dutou tyčí pro dýchání nebylo slyšet nic. Ticho, tma, šest těsných stěn.
 
Na chvíli usnul. Upadl do bezvědomí. Všechno bylo tak silné a nezvyklé. Trvalo to ale jen chvíli a probudil ho silný, nepříjemný pocit. Měl by se brzy uvést do božského vytržení, zpomalit a zabít tak čas. Něco mu ale bránilo a on nevěděl co. Něco, co přehlédl a co nepatřilo do správného chodu věcí a co jej právě probudilo. Nemusel spěchat, probíral celý obřad. Žij věčně, cháne? Oslovení chán se přece pro živého boha neužívalo. Proč chán. Chajme byla chánova dcera. A... Pro bohy! To byl chánův náhrdelník, jehož část zahlédl pod rouchem nového obřadníka! Proč by se chán chtěl stát obřadníkem? Protože jedině obřadník rozhoduje o úspěchu rituálu a jedině on jej může... zrušit... Pro bohy! Může zrušit jeho vyzvednutí z hrobu... Myšlenky i dech se Mangjarovi zastavili. V tu chvíli dokonce i představa tisícileté nirvány přišla Čcherdzinovi hrozivá. Myšlenky mu ztuhly hrůzou a poprvé po roce shonu a ruchu na něj dolehlo ticho. Ticho hrobu. Věčného hrobu. Je odsouzení k věčné blaženosti trestem nebo požehnáním? A v tichu hrobu oznámil Mangjarovi Čcherdzinovi hlas temného boha:
"Komu je odňata smrt, protože zatoužil po věčnosti ve světském světě, tomu není třeba žádného božského vytržení."
Věčný život Mangjara Čcherdzina právě začal.