Vánoční třeštění (hra o ničem a už vůbec ne o Vánocích)

Rodiče toužili zvědět, co bych si přál k Vánocům. Odmítaje tradiční formu ve stylu "dopisu Ježíškovi", rozhodl jsem se zakomponovat přání do něčeho zajímavějšího :D

Vánoční třeštění

(hra o ničem a už vůbec ne o Vánocích)

 

Dramatis personae:

Slečna Lizaveta Kowalská, dívka oplývající nadprůměrným intelektem

Pan Nikola Kosopoljar, upír a nápadník slečny Lizavety

Ezechiel, transdimenzionální cestovatel

 

Místo a čas děje:

Polsko-Litevská Unie, 19. století AAR (absurdně alternativní reality)

 

 

Scéna první a zároveň i poslední

 

Slečna LIZAVETA Kowalská sedí na břehu jezírka, které jakoby z oka vypadlo kýčovité anglické krajině Jane Austenové. Je zahloubána do četby knihy, která se pro mladou dámu určitě nehodí. Zleva k ní vchází pan NIKOLA Kosopoljar.

 

NIKOLA: Jaký to nádherný den, že?

LIZAVETA: Ano, divím se, že jste vůbec vyšel ven – slunce je ještě na obloze a stále v plné síle.

NIKOLA: (zasměje se) Ha ha, vždyť víte, slečno Lizaveto, že cesta sem je lemována stinnou alejí.

LIZAVETA: Samozřejmě, že je mi to známo, ale být vámi, tak bych tolik neriskovala.

NIKOLA: (zasněně) To se snad o mne tak bojíte?

LIZAVETA: To ne, ale nechápu, jaký má smysl sem vůbec chodit, když moc dobře víte, že vám zde pšenka nepokvete.

 

(trapná pauza na smích)

 

NIKOLA: (hledaje vhodná slova) Ehm… Ah, smím se vás zeptat, co to čtete?

LIZAVETA: Samozřejmě. (podává knihu NIKOLOVI) Klidně se podívejte sám.

NIKOLA: „Novozákonní apokryfy, II. a III. díl“?

LIZAVETA: Výtečně. Znalost čtení jste prokázal bez chyby.

NIKOLA: (překvapeně) Vy si troufáte na takovouto složitou literaturu?

LIZAVETA: Jistě. Jediné, co bych k řádnému studiu této úžasné věci ještě potřebovala, je nějaký dobrý slovník novozákonní řečtiny.

NIKOLA: Takové věci se ale neshánějí snadno, to je vám určitě jasné.

LIZAVETA: Samozřejmě, že ano. Promiňte, že to říkám, pane Nikolo, ale dnes jste tupější než obvykle.

 

(pauza na trapný smích)

 

Ozve se podivný zvuk a zleva se vyvalí kouř. Následuje chvíle ticha, kdy se na sebe LIZAVETA s NIKOLOU zmateně dívají. Poté jsou zmateni ještě více, když z kouře vychází EZECHIEL.

 

NIKOLA: (vylekaně) Co se to děje?

LIZAVETA: (snažíc se zachovat klid) Nemám ani nejmenší tušení.

EZECHIEL: Buďte pozdraveni!

NIKOLA: (dodaje si trocha odvahy) Kdo ráčíte být, pane?

EZECHIEL: Já- (dramatická pauza) Já jsem prorok věcí budoucích!

NIKOLA a LIZAVETA: (společně vykřiknou) Jakže?!

EZECHIEL: Ano, je to neuvěřitelné, ale je to tak!

NIKOLA: Co to máte na sobě? To se snad v těch vašich „budoucích časech“ nosí?

EZECHIEL: No samozřejmě, bez ponožek a spoďárů dnes už nikdo dimenzemi necestuje.

NIKOLA: (poplašeně se ohlíží na LIZAVETU a pak zpátky na EZECHIELA) Ehm… Zrovna takové detaily jsem na mysli neměl. Spíše… spíše mi šlo o ten svrchní oděv, jestli mi tedy rozumíte.

EZECHIEL: Aha, to mě nenapadlo. Vy vlastně nemáte prorocký zrak, takže jste moje spodky ani vidět nemohl, že? Každopádně, abych tedy zodpověděl vaši (mimochodem dost trapnou) otázku – Jedná se o oblečení nošené jedním z členů pantheonu budoucího lidstva, ten svatý muž se nazývá- (zhluboka se dramaticky nadechne) Čtvrtý Doktor!

NIKOLA: Aha.

EZECHIEL: Aha? Aha?! Ah, vy jste tu o něm zatím asi neslyšeli. No nevadí, stejně nemám jeho kompletní kostým, ale alespoň jsem sehnal jeho typickou dlouhou šálu, avšak v budoucím čase i ona samotná stačí k bezpečné identifikaci onoho objektu všeobecné úcty.

LIZAVETA: Smím-li mít na vás také nějakou otázku, tak bych ráda věděla, jak jste se sem vlastně dostal.

EZECHIEL: No konečně, již jsem nedoufal, že se na to někdo zeptá. (zadívá se na NIKOLU a pak na LIZAVETU) Od vašeho společníka toho asi mnoho čekat nemohu.

LIZAVETA: To ne.

 

(trapná pauza na trapný smích)

 

EZECHIEL: Abych se ale vrátil k věci – Existuje mnoho způsobů transdimenzionálního cestování, ale já osobně dávám přednost meditaci nad knihami. Osobně se mi nejvíc osvědčily knihy hebrejské. Pak jsem to zkoušel i s arménskými, ale ty jsou těžko k sehnání. Naštěstí jsem zjistil, že stačí i knihy jen o Arménii, nemusí být nutně v arménštině.

NIKOLA: A domníváte se, že by šly využít i knihy v polštině?

EZECHIEL: Tak to nevím. Nikdy jsem ani žádného cestovatele, který by se napojil přes polštinu, neviděl. Možná tak ruské knihy, ale ani to není žádná výhra. Čím je jazyk srozumitelnější, tím hůře to paradoxně jde.

NIKOLA: Takže angličané asi cestují nejčastěji, že? Ha ha.

 

(zaslouží si tohle vůbec pauzu na smích?)

 

LIZAVETA: Obávám se, pane Nikolo, že dnes opravdu není váš den.

EZECHIEL: Váš přítel vypadá, že snad ani lepší dny nemá, že? (nastavuje ruku k plácnutí, ale LIZAVETA na něj jen nechápavě kouká) Kruci, v těch správných filmech to vždycky vyjde. No nic.

LIZAVETA: Promiňte mi, jestli se budu ptát nevhodně, ale vozíte s sebou i nějaké jídlo?

EZECHIEL: (zasměje se) Samozřejmě, že ano. Mám celou takovou budku, se kterou cestuji. Vejdou se mi do ní i všeljaká CD s hudbou, tak je veliká.

LIZAVETA: Oh, smím ji vidět?

EZECHIEL: Zajisté, tamhle je. (ukazuje nalevo) Pěkná, že? Vyměnil jsem ji s jedním vandrákem za fungl nový překlad Diamantové sútry s výkladem.

LIZAVETA: Pěkná, ano, ale…

EZECHIEL: Ale?

LIZAVETA: Tak nějak jsem si myslela, že bude modrá.

 

EZECHIEL se tváří nechápavě. Pak trochu uraženě a následně ještě více nechápavě a k tomu ještě rozmrzele. Vypadá, jako by se chystal něco říci, ale nedokáže ze sebe vypravit ani slovo. Pak se ošklivě zadívá na LIZAVETU a odejde vlevo. Opět se ozve podivný zvuk a zleva se vyvalí kouř. LIZAVETA a NIKOLA to sledují. Trapná chvíle ticha.

 

LIZAVETA: (zprvu ohromená a pak nevěřícně) Budoucnost nestojí za nic.

NIKOLA: Obávám se, že máte pravdu.

 

(opona)

 

ACTA EST FABULA

---