Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePro radost
Autor
Alexka
„Čím bys chtěla být? Ne, špatně. Co bys chtěla dělat… ne. Co bys dělala, kdybys nepotřebovala peníze. Kdybys nemusela platit složenky, jídlo a tak dále,“ zeptala se dcera své matky, ze které už několik dní přímo vyzařovalo napětí a stres.
Ta zůstala zaraženě koukat s otevřenou pusou. Zřejmě si to ani neuvědomovala, protože tak zůstala déle, než bylo vhodné. Otázka ji vysloveně zaskočila a nebyla schopná hned najít odpověď.
„No samozřejmě, kdybys nebyla spisovatelka,“ dodala dcera a tvářila se velmi vážně. Matku naopak tato poznámka rozesmála, prolomila ledy a ukončila zmatek v její hlavě. Matka se zamyslela. Snažila se na celou věc pohlédnout jinak. Opravdově. Co by asi tak opravdu chtěla dělat? Jako první odpověď ji napadla, že by chtěla ležet pod stromem, koukat do větví, poslouchat ticho a zpívající ptáky.
„Ne. To bys odpočívala, lenošila po tom, co bys dokončila to, co by tě to fakt bavilo. Protože bys to musela z nějaké nutkavé touhy udělat.“
Bože, holka, ty mi dáváš, pomyslela si.
„Šla bych si skočit padákem.“ Vždycky to byl její sen, a čím je starší, tím je touha po tomto zážitku menší. To ji tak trochu děsí, protože s takovou to zřejmě nikdy neuskuteční.
„Mami! Ne! Ty to schválně odvádíš jinam,“ nenechala se odbýt.
Bože, jak je možné, že do mě tak vidí? Jako by si otočily role. Matka byla dcera a ona matka. To jsem to dopracovala! „Ježíš, Simonko, no tak, já vážně nevím. Vždyť já nic jiného, než tu svou práci, neumím.“
Možná i proto se jí zeptala. V poslední době na ni totiž jen permanentně nadávala. Taky není divu. Za poslední dva tři roky se děsně změnila. Místo práce, která ji bavila, hlavně papíruje, eviduje, zapisuje, kontroluje a nakonec veškeré záznamy odnáší do archivu. A kde je vlastní práce? Jako kdyby ani nebyla.
Protože nic neodpovídala, doplnila dcera snad s ještě vážnějším výrazem:
„Já si totiž myslím, že bys měla na svém životě něco změnit. Konkrétně tu svou práci.“
„Já vím,“ řekla, „já vím.“ Jak by ji jen odbyla? Má říct, že by chtěla lítat? Nebo tancovat? Taky by mohla říct, že vždycky chtěla hrát divadlo, jen k tomu nikdy nenašla odvahu. Aby ji odbyla, nakonec řekla, že bych chtěla někde tancovat. Údiv v mladých očích byl velký. „Samozřejmě ne někde u tyče!“ doplnila informaci, až se zdálo, že údiv jako kdyby pohasnul a snad i trochu pokývla hlavou. Zdálo se, že byla spokojená, protože konečně z matky vymámila odpověď.
„Tancovat? To by mě u tebe nikdy nenapadlo,“ řekla Simona s úsměvem. A usmívala se dlouho. Nakonec trochu zakroutila hlavou, v očích stále překvapení, a odešla. Jen tak, nic víc už neřekla.
Matka zůstala sama a mohla přemýšlet o tom, co by opravdu dělala. Čemu by se věnovala jen tak pro radost. Nějak na to nedokázala přijít. Vždyť ona na to, že může dělat něco jen tak pro radost, už dočista zapomněla. A nejen to, zapomněla dokonce, že u ní dřív tento pocit radosti dokázalo vůbec něco vyvolat.
11 názorů
Lakrove, mrzí mě, že tě mé dílko zklamalo :-(
Snad to bude příště lepší
(Ta tebou zmiňovaná věta mi taky moc neseděla)
Začíná to hezkým nápadem, z něhož by se nejspíš dalo vytěžit víc; ať už překvapení nebo plastičtějšího vykreslení jedné nebo obou postav. Na škodu je zde částečně slohové zpracování (např. hned v úvodu "nastavovaná" věta: ...zeptala se dcera své matky, ze které už několik dní přímo vyzařovalo napětí a stres...) a částečně nedostatek dalších nápadů směrem ke konci rozhovoru.
Smyčko, díky :-)
Taková otázka dokáže opravdu zaskočit. Myslím, že Kočkodan to vystihnul přesně
Doufám, že sis potom sama jen tak pro sebe odpověděla :-)
Kočkodane za pěkný pochvalný komentář moc děkuju
Proč bys nechtěl skočit? to přece musí být paráda