Milovat svou vlast... (III. část)

A je tady závěr. Kdo si počkal, ten se dočkal. A teď dám chvíli pokoj.

Milovat svou vlast III. část

Svatební cesta made in Nikola 2 (táta v akci)

Čtvrtek, 3.září - odjezd do Jičína. Jedeme do Českého ráje a tady jsem jako doma - dva roky jsem pracoval a bydlel v Liberci. V Jičíně jsme před polednem a zjišťujeme podle stavby tribuny a podle plakátů, že tady bude v sobotu a v neděli „Rumcajsův velký dětský festival“. Všechny hotely a priváty obsazeny. Nikola nám dala do jedné hodiny rozchod a pak jsem si musel prosadit a vybojovat, že pojedeme do Sobotky, což je odsud 12 km, je tam hotel a je to kousek od hradu Kost, kam chceme jít zítra. Vybojoval jsem to. Tak jsme dorazili na náměstíčko a vystupujeme přímo naproti budově s nápisem HOTEL POŠTA. Taková úleva!

Vejdu dovnitř, docela slušná restaurace a tak se ptám u barpultu sličné servírky na ubytování.   „Jó pane, my už dobrý štyry roky jako hotel nefungujeme, a voni nám nějak ten nápis zatím nesundali. Ale támle máte informace!“ máchla rukou nalevo. Dojdeme k informačnímu středisku a na zavřených dveřích visí cedulka: „Přijdu hned, jsem na poště“. Dokonalý paradox.

Ale přišla opravdu hned. Sdělila nám, že v okolí žádný hotel není, dala nám plánek města, seznam privátů a zadarmo přidala úsměv. Měl bych asi dodat, že dnes již s námi Švýcarky nejely, neboť se rozhodly, že místo Prachovských sklal raději Alpy. Ale i tak ubytovat v Sobotce dvanáct lidí po privátech je problém. Ten naše velitelka vyřešila tak, že osádka Ford Transitu se ubytuje v jednom privátu poblíž náměstí a osádka Fabie (tedy my, Romana a Kurt) bude umístěna ve Kdanicích, což je asi 2,5 km od náměstí. Nevadí, Romana s Kurtem mají na zítra domluvenou  návštěvu známých v Praze, my je tam odvezeme, takže tady se jedná jenom o jednu noc. O úrovni našeho privátu raději pomlčím, jediné plus bylo, že jsme měli z okna vyhlídku na pasoucí se koně.

A zdálo se, že kromě much jsme byli „v apartmánu“ úplně první hosté.

Odpoledne jsme měli v plánu návštěvu Prachovských skal. Parkovné 40 Kč, vstup do skal 50 Kč. Prostě byznys. A počasí, pokud bylo od svatby doteď opět hezky, tak dnes zase nic moc. Nikola si za dalších 40 Kč zakoupila průvodce (mapku), zvolili jsme trasu a vyrazili. Kromě strejdy. Ten o berlích vyrazil na pivo. Údajně tu asi před hodinou a půl přestalo pršet. To je dobře, aspoň se to vypršelo. Bylo pod mrakem, v „myších dírách“ kluzko, ale celá „vycházka“ proběhla úspěšně, až na… až na to, že na zpáteční cestě se najednou zatáhlo, začalo pršet, pak lít, pak se strhl vítr, začala bouřka a průtrž mračen.

Schováni pod statným dubem čekáme (dost nevhodně) až do něho udeří, a přívalový déšť ještě zesílil a z chodníčku je potok. Jsme všichni promočení na kost, takže prcháme k parkovišti, čachtáme po kostky ve vodě, asi tak deset minut úprku a jsme pod přístřeškem u vysmátého strejdy. Tak vyždímáme, co se vyždímat dá, vylijeme vodu z bot a jedeme na privát. Koupelna (sprchový kout a umyvadlo) je sice jenom jedna, což zase tak nevadí jako to, že tam není ani jeden ručník. No za ty prachy… Tak jdu za domácím, říkám mu o ručníky a on: „Co, manželka tam nedala ručníky? No to si s ní vyřídím!“  Zalezl a asi za tři minuty je donesl. Běžím s nimi ke koupelně, kde už stepuje Romana a Oli. Tady jsme zjistili, že nám dal dvě velké froté osušky. Pro čtyři lidi. Už za ním nejdu!

Kolem sedmé večer máme sraz v restauraci „Hotel Pošta“, kde už nás očekává rozverná servírka a začínají obvyklé lukulské hody.    – „Můžeme si srazit stoly?“     – „Vy můžete úplně všechno!“ A když už máme plné stoly, místní štamgasti si nás chodí postupně prohlížet. Craig si dal jako předkrm dršťkovou polévku, což vyvolalo mezi Novozélanďany všeobecné veselí. Craig snědl asi tři lžičky, uznale pokýval hlavou a Norio si ty dršťky visící ze lžičky detailně fotí, jako by byla na Madagaskaru a fotila motýly. Oni si naši hosté vlastně detailně fotili všechna jídla a hostiny. A k potěšení nám servírka pouští country a western hity a opět sedíme do závěrečné, která se kvůli nám protáhla skoro o hodinu. Při placení se opět kouzelně usmívala - řekl bych, že takovou útratu a spropitné normálně nemá za celý týden.

Není kost jako Kost

Pátek, 4.září - sraz je v 9.00 hodin a jedeme na Hrad Kost. Z náměstí doleva, pak ještě doleva, přes dolík do kopečka kolem zámku Humprecht a zase dolů do údolí Plakánku a jste tam. Asi za deset minut. První prohídku v 9.30 bychom v pohodě stíhali, ale v 11.00 je velký okruh, který začíná mučírnou a hladomornou, což si naši zahraniční hosté přece nemohou nechat ujít! Tedy jsme si zakoupili lístky na 11.00 a následuje změna plánu, jedeme zpět na zámeček Humprecht. Zde právě probíhá prohlídka, další je v 10 hodin a trvá asi 70 minut. Tak to bychom nestihli.

Ujala se nás sympatická malá černovlasá dívčina a když jsme jí vysvětlili, že musíme být v jedenáct na Kosti, začala mlít: „Dobře, zkrátíme to na 45 minut, ale to vám zdaleka neřeknu všechno!“ A to ještě Nikola výklad „zhuštěně“ překládala. A tak mlely obě a …a půjdeme dál. Tady prohlídka probíhá odzhora dolů, abychom se na závěr dostali do akustického sálu, vysokého přes šestnáct metrů, kde dozvuk trvá 11 vteřin. Tady už průvodkyně mlít nemohla, naopak musela mluvit pomalu a potichu. A říká - tak tady si můžete zazpívat, třeba nějakou anglickou, to tu ještě nebylo. Ale anglické jsme se nedočkali. Napadlo mě, že japonština tady taky ještě nezněla, ale Norio nereagovala, tak dcerky rozhodly: „Takže tati - je to na tobě.“ A průvodkyně doplnila - nějakou pomalou, ať to zní. A tak jsem spustil: „Zaspala nevěsta v strážnickéj dolííněéé…“ A pak se mi podruhé dostalo „standing ovation“ a potlesk dozníval asi těch jedenáct vteřin…

Ke vstupu do hradu Kost jsme se dostavili za minutu jedenáct. Průvodkyně - starší paní, s pochopením ještě minutku počkala než dokulhá strejda Lex o berlích a hurá do mučírny! Já osobně bych si tuto lahůdku odpustil, už jenom ta deprimující hudba podkreslovala celkový skličující a morbidní dojem. A zatímco naši zahraniční hosté byli zcela u vytržení a všechno si fotili, já jsem musel jít na vzduch. Když pak i oni vylezli ven, říkali: A to jsme si dosud mysleli, že Češi jsou mírumilovný národ! Naštěstí druhá část prohlídky byla opravdu na „spravení chuti“. Vždyť jenom jména majitelů hradu hovoří za vše: Albrecht z Valdštejna, Černínové a rod Kinských, kteří hrad vlastní dosud. Pak jsme ještě v rychlosti navštívili hradní kapli, neboť tam byla právě pauza mezi svatbami.

Již když jsme přicházeli (v těch 11 hod.) jsem si všiml, že na nádvoří stojí bílá Škoda Superb, na kapotě panenka ustrojená do svatebního, interiér - vše v bílé kůži. Z kaple před chvílí vyšla svatební družina a fotografka a kameraman (podle přístrojů profi) se činili a nás odháněli, ať nejsme v záběru. Pak si nevěstu a ženicha naaranžovali na malou terasu, přes kterou se dá po schodišti vejít do prvního patra. Nevěstě čtyři družičky držely vlečku a ženich - vystříhaný, dobře živený seladon se povýšenecky usmíval. Všechno v bílém, včetně ženichových bot, motýlka i zubů. 

„A mávejte!“  A tak mávali a lidi zezdola taky, někteří tleskali a volali: „Vivat!“  Kameramanovi to bylo stále málo a říká: „No ještě mávejte a ten aplaus větší!“  Takže ke svatebčanům se přidali i návštěvníci hradu (i my). I ptáci mávali křídly. „Vivat, vivat!“  No to byla voda na můj mlýn - a tak volám: „Vivat, vaše blahorodí, ať žije první máj!“ A do všeobecného veselí se přesně pod tím schodištěm otevřela malá dřevěná vrátka a z nich vylezl člověk s hrbem, zdeformovanou hlavou a někam rychle kulhal podél zdi. Quasimodo!  Tak to kameraman ve scénáři neměl. A přítomní se smáli o to víc, a taktéž ti nafoukaní novomanželé, ovšem ti ze své terasy nemohli ani v nejmenším tušit o co jde. Takže byli v tu chvíli za blbce, což mě uspokojovalo.

Taková tragikomedie, mi to moc k smíchu nepřišlo. Feudálové to nebyli - na to se chovali příliš povýšenecky. Takže nová kapitalistická garnitura. Prostě není svatba jako svatba. Takovou bych určitě nechtěl, ta naše byla přes všechny ty peripetie lepší. A v tu chvíli mě napadlo - teď ještě pro vylepšení situace by se tady hodilo předvedení maorského Haka našim ragbyovým týmem - třeba by ženich i padesátieurovku utrousil… Ale náš kapitán i se svým týmem už byli někde na druhém konci světa.

Po prohlídce hradu na parkovišti nastalo hromadné loučení, protože Nikola se svou novou rodinou ještě dnes měli v plánu Trosky a pak ještě program i na příští den, tedy sobotu stráví v Sobotce. A my s Romanou a Kurtem do Prahy a pak chceme dojet opět do Žďáru nad Sázavou přespat, a druhý den navštívit Zelenou Horu a domů. Prostě všechno jednou končí. Loučení bylo bez nadsázky dojemné. Kdo ví, jestli se ještě vůbec někdy v takové obsadě uvidíme.

Když jsme dojeli na privát a balíme, Romaně zvoní telefon. Volá Nikola: „Ti moji společníci dostali hlad a přesvědčili mě, že bychom mohli ochutnat v restauraci Pošta menu za jednotných 69 Kč. Nechcete náhodou taky jít na oběd?“

Ale jo, šli bychom. Budeme tam do půl hodiny. Když jsme dorazili, oni už tam seděli a jedli. Tak jsme se zase přivítali (joj - to bylo radosti!), no a my koukáme jako blázen: Téměř všichni si dávali první chod - dršťkovou polívku. A k tomu pivo. Jak jinak - většina viděla a jedla dršťky poprvé a někteří z nich asi naposled. Po obědě jsme se ještě na náměstíčku vyfotili a - ádijé!

„Good luck, be happy!!!“ A tak jedeme - oni na Jičín, my na Prahu.

Tady bych mohl skončit, ale ještě něco.

Konec dobrý, všechno dobré

Cestovat do Prahy v pátek odpoledne autem není právě šťastný nápad. Ale ono to tak bohužel vyšlo. Vzhledem k tomu, že Romana s Kurtem měli dost těžké a objemné bágle, dohodli jsme se, že je dovezu ke stanici Metra Skalka. Nějaký známý je pak měl čekat na stanici Želivského. Přiznám se, v Praze jsem již dlouho nebyl, aktuální mapu Prahy nemám. Až do Horních Počernic to šlo, pak už to bylo o nervy. Nevím jak se stalo, ale najednou čteme na sloupu cedulku: Metro - stanice Skalka 4 km.  A šipka rovně. No výborně. Ale když už jedeme asi 6 km a šipka nikde, zahnu kde to jde, a na zastávce autobusu se doptáváme. Jo, zpět a na druhé světelné křižovatce vpravo. Asi po půlhodině jsme to našli, zase nebylo kde zaparkovat. Po vyřešení i této drobnosti a vybalení zavazadel jsme se rozloučili a naši mladí zmizeli v davu.

„Good bye, have a safe journey!“(šťastnou cestu) - směr Colorado. A my do Žďáru.Takže asi o půl čtvrté jedeme, nejlépe zpět a pak asi vpravo. Jo, strefil jsem se. A na dálnici nechci, je pátek odpoledne a před chvílí „Zelená vlna“ radiožurnálu hlásila desetikilometrovou kolonu. Vymyslel jsem trasu: Kutná Hora, Čáslav, Havlíčkův Brod, Žďár nad Sázavou. Odhaduji, že když půjde dobře, mohli bychom tam být v šest. Ale nešlo dobře. Pokud nestojíme, tak jedeme krokem. Za třičtvrtě hodiny jsme byli v Říčanech, ujeli jsme asi 16 km. Zuřím a říkám Oli: „Tady někde zahnem vpravo a pojedeme okreskami. Alespoň poznáme vesničky a městečka, které jsme ještě neviděli a už asi ani neuvidíme.“

Odbočuji v Říčanech a ukazatel nás opět navádí na dálnici D1. No to víš - ani náhodou! Pak máme konečně příležitost zastavit, protáhnout oudy a podle mapy plánuji trasu, Oli si to píše, včetně čísel stran v automapě: Mnichovice, Sázava, Uhlířské Janovice, Ledeč n/S, Světlá n/S a Havlíčkův Brod. Pak už to bude coby dup. Nějak jsem podcenil, že ty cesty nejsou tak rovné jako na mapě, občas je objížďka a taky značení není ideální. Ale nakonec jsme se do Havlbrodu nějak dokodrcali a do Žďáru už je to jen 30 km. Bohužel už dávno není šest, je půl deváté večer, ale nevadí.

      V hotelu Fit bylo vše při starém. Za zástěnou recepce slyším známý hlas.

„Dobrý večer Niki, tak jsme tu zase!“, říkám s úlevou, jako bychom dorazili domů. Vycupitala se svým milým úsměvem (dobrý večer!) k tablu s klíči a říká: „Ale váš klíč tu není, musíte ho mít u sebe!“         –  „Jaký náš klíč?“    –  „No přece třistadesítka!“   A tak vysvětluji: „Je to od vás hezké, že si pamatuje 310, ale ten klíč jsme vrátili ve středu dopoledne vaší kolegyni a ty dva dny jsme byli úplně jinde a to hodně daleko!“    –  „ Tak to jsem vůbec nezaregistrovala, já si myslela, že tady ještě jste!“  Dostali jsme pokoj č. 312. Ubezpečil jsem ji, že zítra ráno určitě odjíždíme, tak ať už nás nehledá. Opět se mile usmála, popřála nám dobrou noc a šťastnou cestu.

V sobotu ráno Oli nakoupila snídani i „oběd“ vedle hotelu v Albertu za stravenky, sbalili jsme se, vypili kafe, vrátili klíč č. 312 a jeli na Zelenou Horu, navštívit poutní kostel Svatého Jana Nepomuského, vrcholné dílo barokní gotiky Jana Blažeje Santiniho, kulturní to dědictví UNESCO. Zajímavé - v té době to bylo místo téměř neznámé.  Pak jsme ještě cestou posbírali (a to doslova) houby v lesíku u Nového Města na Moravě, a o půl čtvrté jsme byli doma, kde nás čekal zasloužený odpočinek.

            V pondělí odpoledne nás byla naposledy navštívit Nikola s Markem. Takže jak to dopadlo v sobotu a v neděli? V pohodě? A Niki povídá: „No, skoro. Sobota v pohodě a v neděli jsme dorazili do Ruzyně ještě dříve, než bylo třeba, takže rodiče od Marka a strejda a tetička už jsou asi doma. Ovšem Craig a Norio měli ještě zaplacené letenky do Dubrovníka, ale neletěli nikam, protože jejich letecká společnost Sky Europe (pozn. slovenská) předevčírem zkrachovala. Peníze už jim nikdo nevrátí. Tak jsem je zavezla na hlavní nádraží a posadila na vlak do Budapešti.“    

–  „A proč zrovna do Budapešti?“     –  „No ono zrovna nic jiného nejelo. A z Budapešti  do Dubrovníku už to není tak daleko.“     –  „A vy tedy odlítáte zítra, že?“    –  „Jo, jo, jo, akorát neletíme přes Singapoure, ale přes Vancouver.“    –  „A proč zrovna přes Vancouver?“    –  „No protože tam jsme ještě nebyli. A když se podíváš na globus, tak ať letíš na kteroukoliv stranu, vždycky doletíš na Nový Zéland. Na přestup máme tři dny, takže nám to nemůže uletět a trochu se tam porozhlídnem. A těch nějakých tisíc kilometrů navíc, to v letadle vůbec nepoznáš.“

Vážený čtenáři, vážená čtenářko, přátelé a milé děti! Dnes už je holt jiná doba - a čas nezastavíš. A tak ten svět je najednou nějaký menší.

GOOD BYE!!!

………………

O něco později se Romana s Kurtem přestěhovali z Colorada na Hawai. Když letos v létě byla Nikola s Markem navštívit Hawajany, cesta letadlem jim trvala čtyři hodiny. Odletěli v 11.00 hodin a přiletěli ve dvanáct. Akorát s tím, že odletěli patnáctého a přiletěli čtrnáctého. Takže čas je opravdu relativní pojem. Teď už chápu Einsteina a jeho teorii relativity.

---