Inspirace romancí o Karlu IV. s povrchními pokusy o zakomponování úvahových prvků

Moje podivuhodná záliba mi nedávno poskytla jedinečnou příležitost proniknout do myslí nižších – a řekněme, co do intelektu – zaostalejších vrstev. Jako vždy jsem se hned od rána potuloval od jedné pivnice k druhé a jako tvůrce budoucího bestselleru z dělnického prostředí sbíral inspiraci v podobě hospodských rozmluv. Přátelé mě varovali, že pokud chci získat nějaký ucházející materiál, tak by bylo na místě, abych výčepy, modly oněch těžce pracujících mužů, navštívil k večeru, kdy dělníci chodí zapíjet další zmáknutý den. Avšak setkání, které mi osud přihrál do cesty, je výborným argumentem, proč provádět psycho-sociologické výzkumy uprostřed božího dne.

Bylo to tak, že jsem zamířil do oblíbené putyky s ne příliš nápaditým názvem „Na Růžku“. Sedl jsem si do kouta a vyčkal na budoucí příchozivší. Nečekal jsem dlouho a byli tu. Náhodou ke stolu vedle mého se připotácela dvě odrbaná a značně zašpiněná indidvidua. Nechali si přinést víno a dali se do bujaré rozmluvy.

„Hele, vole, Ivane, tak jak se máš ty kluku?“ děl přátelsky první ze těch dvou špindírů.

„Hele, volem de to. Ale začíná mi to jebat v zádech,“ odvětil druhý a přitom si jemně přejel rukou po boku.

„Hm, to znám, ale co naděláš,“ povídá první, potom se na chvíli zamyslí a pak pokračuje:

„Hele, čet sem ti normálně knihu. No nekecám – fakt knihu,“ zopakuje první, přičemž druhý, zcela konsternován zpracovává tuto informaci pořádným lokem piva.

„A vono ti to bylo, tyvolem takový zajímavý,“ chopí se role vypravěče první.

„Bylo to vo nějakejch dvouch chlápcích, kerý ti pili normálně – tyvole – víno. No nekecám vole, - voni ti fakt pili víno. No a jak se ten jeden napil, tak ti ho chytla taková jeba do huby, že fakt nevěděl. A prej: Co to pijou za sračku? A ten druhej, dyť znáš to – co ti budu povídat. Chytrej jak rádio, tyvole. Začal mu vysvětlovat, že si na tu bžundu musí zvyknout a tohleto , támhleto…“ nedal se zastavit vypravující. Jeho společník se doposud staral více o pivo, než o kamarádovo líčení, ale vypravující nyní začal zuřivě gestikulovat, což jeho druha vtáhlo do děje. Druhý si před vyvrcholením svého příběhu navlhčil rty pořádným douškem piva a s překypující energií nadšeně spustil:

„No, takže ho poučovall jak malýho haranta, a ten první, tyvole, ty kecy nemoch vydržet, tak tam sklopil další sklenku. A pak další. A na závěr ještě dvě. No a pak, když měl v sobě celej demižón – no tyvole fakt – ten musel mít výdrž jak kanec!“ vesele rozhazoval vypravěč rukama kreslíc do vzduchu celý vypitý demižón a široce se usmíval.

„No a když vypil celej ten demižón, tak prohlásil, že na tom víně něco bude.“

„A co bylo dál?“ lapal po dechu zaujatý posluchač, jezdíc přitom chtivě prsty po sklenici.

„Pak právě nic, tyvole,“ odvětil smutně vypravující a nyní již značně skleslý, pozvedl sklenici ke svým suchým rtům.

„Jak vole jako nic?“ Obořil se na něj ostře jeho parťák, těšící se na rozuzlení příběhu.

„No dyť, ti vole řikám,“ vzchopil se s novou energií vypravěč.

„Totálně vo hovně, tyvole. No to mi – vole – řekni, jestli by tě to – vole – nenasralo. Jednou vytáhneš knížku, vole, chceš bejt jako chytrej viď, a teď tohle. No já myslel, že se…“

Konverzace těch dvou mužů pokračovala dál, dokud po vypití neurčitého počtu piv nepadl bývalý vypravěč pod stůl, odkud byl deportován na záchytnou stanici. Pro mě ovšem bylo uchvacující pozorovat, jak zástupci oné prosté třídy tímto způsobem takto zhanobili klenot české literatury a to konkrétně dílo největšího z velikánů – samotného Jana Nerudy.

 Ale konec konců, koho to zajímá? Neřekl bych, že zbytek české populace je na tom lépe. Kdo vůbec ví něco o Janu Nerudovi? A ti, kteří to ví, připadají si lepší než ostatní? Možná. Možná ne. Pro mě je zásadní, že mi ti dva pánové posloužili jako ideální podklad k mému příštímu bestselleru z dělnického prostředí. Až ho napíšu, dám vám vědět.