Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKmen Ča-ča-čů
10. 11. 2014
1
2
613
Autor
mejdej
poprocházková
Zdá se, že žiju pro bílý a černý,
vzpomínám na dětství, na westerny,
na děšené pianisty v salůnu.
Zdá se, že druhá věc hned po lůnu,
která mě pojí s tímto světem,
je piáno - chléb můj každodenní.
Netěším se, že se to změní,
naopak věřím, že vždy blízko bude.
Je můj učitel - já jsem pouhý student
v černobílém světě barev nekonečných.
Piána jsou chlapci, piána jsou slečny,
dokonalé schránky autentických výpovědí.
Piána to vědí.
Jak je těžké vybrat z písní plných ranců
ty, které se hodí k doprovodu tanců,
ty, které ocení tanečníci nároční.
Jak je těžké, když jsou útoční,
zachovat klid a láskyplné srdce,
neste mě, neste hudbou moje ruce -
nástroje citu, nástroje hmatu.
Neste mě, neste, podobny jste zlatu,
šperkům a já jsem dědic evoluce,
neste mě, neste hudbou moje ruce.
Ty! Dnes rozhovor s Tebou krátký
vede mě k touze rychle zpátky,
k touze Tě vidět, k touze Tě vnímat,
k touze Tě tisknout rukama svýma.
Ty bloudíš městem a já hudby lesem,
přesto však oba v srdci sejdeme se.