Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ave

11. 11. 2014
0
0
707
Autor
Adélie

Otáčím se za podle větru

vlasy mi přitom vlají

a jemně mě v obličejí hladí

 

jejich přírazy na mou tvář

začínají se zostřovat

stupňovat svou agresi

těžknou pod návaly deště

řinoucího se odněkud kamsi 

směřujíce odnikud kdysi

 

se vzrůstající rychlostí 

a s mnohonásobně větší tíhou

jejich pohlazení

se stává noční můrou

 

padá shora

seskupuje se 

tuhne 

 

a já stále

stále stoupám

 

usměv se mi křiví

v obličeji křečovitou grimasu

jak bolestí zkousávám

ty střepy

co v ústech mi zbyli

proudy krve po tváři mi stékají

jak vlasy mě tvrdě narážejíce

šlehají

 

a já 

stále rotuji

strhávána kinetickou energií

 

má pozice se začíná měnit

stoupám vzhůru

odolávám gravitaci

 

euforický stavy z překonaných výšin

střídá obava z pádu do nekončících hlubin

vyviklanost židle na které sedím

způsobuje mírný náklon

dopředu

dozadu

do stran

s kroužícími vlasy kolem mne

které se stávají nezvladatelnými

pod nánosem hmoty

v beton se změnili

 

a já

stále rychleji stoupám a rotuji

 

ani víčky pohnout nemohu

kochat se tou nádherou

tím výhledem zprostředkovaným

skrze vytrženou scénu jak z béčkového hororu

 

riskuji svou potupu

vnitřnosti se mi v těle obracejí

v očekávání blížícho se pádu

zahalena do tvrdnoucí směsi 

čím výše se dostávám

tím na tvrdší náraz se chystám 

a připravuji

 

zkameněla jsem ve své velkoleposti

 

osoba blízká

co zachránit mě měla

udeřila 

vypadla jen má střeva

 

osoba blízká

co zachránit mě chtěla

trpělivostí obrněná

začala pomalu dutat a tesat

do mého těla

pomaleji

postupně

do hloubky

s něhou opracovávat

ty mé údy 

betonový

 

a zazvonil konec

mé pohádky zvonec

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru