Poslední volba-Ashleada

Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že dojdu po svých až do Aslehady, tak bych se mu vysmála do očí a poslala ho do močálů Hariazu. Můj dřívější způsob života by se dal popsat jako velice radostný a bezstarostný.
 Mým tehdejším údělem bylo doplňování chrámové vody a kolik květin dám Whalosovi k nohám, přidávání oleje do věčných svící a starání se o obleky kněžích. V určité dny jsem poslouchala nářky chudiny, které si stěžovali na veškerou nespravedlnost. Každý den jsem slýchávala o úmrtí jejich kočky po vydané zákony státu.
 Kolikrát jsem měla chuť jim říci, že to oni jsou stát a ne těch pár papalášů nahoře. Ale jděte proti ruce, jež vás živí.
 V neposlední řadě jsem se starala  o královskou morálku, kdy ke mne chodil prvorozený syn našeho krále, a musel se pokat. Čím starší však byl, tím více si jej do péče bral hlavní kněz, který mu do hlavy vtloukal přesně to, co jeho rodiče chtěli, aby tam měl.
 Díky mé skvělé matce jsem patřila mezi přední příčky kněžek a nemusela jsem se bát, že bych někdy musela doopravdy pracovat, nebo snad jakkoliv strádat. Její andělský zjev jí záviděla tisícovka žen a nejeden kněží by se pro ni vzdal celibátu. Avšak ona byla čistá, jako okvětní lístky lile a pravidelně se chodila modlit na hrob mého otce, který padl ve válce Mrtvých.
Tehdy jsem si vůbec neuvědomovala, co pro mne dělá a jak velké mám štěstí, že patřím do těchto kruhů. Teď mi to dávalo smysl a bylo mi smutno z té změny.
 Je až téměř neskutečné, jak rychle ty změny přišly. Stačil jeden útok nekromancerů na náš chrám a celá má světla budoucnost se scvrkla do malého hořkého oříšku.
 Kdo by si byl pomyslel, že budu na okraji společnosti a poté mezi lidmi, kteří zákon a právo obcházeli dle libosti. 
Předtím to bylo všechno jednodušší. Teď je vše komplikované a k nasrání.

Moje kroky z pustin vedli do města Aslehada. Bylo to hlavní město Nordie. Zde se soustředily veškeré hlavy pomazané a hodnostáři, kteří si zde žili více, než dobře. V síni Věčného ohně, což byl trůnní dům krále Pelagia, jste mohli narazit na mocné Mágy Světla, hlavní Generály Nordieských vojsk a nejvýznamnější lidi.  
 Avšak do trůnního domu nesměřovaly mé kroky. Já měla namířeno do hlavního chrámu Whalose. Tam na mne čekal velmi důležitý muž, který by nejspíš mohl i hrát klíčovou roli v mé cestě. Byl a je největší mág Světla a patří do předních řad Whalosových osvícenců. Jeden z mála přeživších ve válce Mrtvých. Jeho jméno je Ragnor. Byl hlavním opravovatelem Ashleadské knihovny, která byla největší v celé zemi. 
V jejích útrobách se skrývala mapa do Svatnyně Zapomnění, kde přebýval můj hlavní nepřítel. Ten, jenž zabil mou matku a připravil mne za jeden den o vše krásné.

 O Ragnarovi se říkalo, že když se Vás dotkl holou rukou na kůži, tak viděl vaši blízkou budoucnost. Dokázal z vás vytáhnout jakoukoliv pravdu a navíc uměl odhalit váš největší strach. Přední bojovníci Aslehady museli projít přes něj a potom složit zkoušky, které byli samozřejmě obohaceny o to nejstrašnější, co se vám mohlo stát. 
Kolikrát to byli banality. Vzpomínám si na jednoho generála, který nedokázal pít po někom z poháru, aniž by hned druhý den neonemocněl nějakou strašlivou nemocí, kterou si samozřejmě vsugeroval.
Já měla to štěstí, že jsem se mi podařilo s tímto mužem sjednat schůzku, což bylo jen mé štěstí, že jsem dokázala přijít včas.
 Nebyla by žádná druhá šance. Nebo snad jiné slyšení. Kontakty z Temných vod dokázaly občas zázraky.

Stanula jsem před železnými branami s velkou kamennou hradbou, jež chránila město a byla jsem sledována monumentálními kamennými sochami Whalose, které střežili vchod.
 Stáli majestátně a tiše na bocích brány. Jejich smaragdové oči se leskly v západu slunce. Výhružně drželi v rukách meče a mračili se. Slunce už téměř zapadalo za obzor a já měla již jen málo času ke vpuštění do města. Vstoupila jsem na kamenný kruh vyšší ochrany a čekala na vyzvání.
 Každý návštěvník, který by chtěl ve večerních hodinách do města, musí projít kruhem a to pouze do západu slunce, jinak by si musel počkat do rána. Mělo to chránit město od nočních nájezdů banditů a také byla jen minimální šance, že by se do města dostal někdo, kdo tam nepatřil.
 Přes den fungovaly sochy Whalose, které svým zrakem snímaly každého příchozího i jeho povozy, či cestovní tašky. Nic jim nezůstalo u bran skryto. 
Přes den se o ostražitost starali stráže a s pomocí těchto monumentálních soch se jim to doposud dařilo. 
Co by člověk také očekával od města, kde sídlí Osvícení a král Nordie?

 V kruhu kolem mne zapraskala magie a modré útržky energie kolem mne tančili svůj tanec. Jemné šumění a svit z okrajů kruhu vypovídalo o aktivaci.
"Jméno," zaznělo mi v hlavě hlas strážného.
"Enyah z rodu Tolkiénů , městem Palacium"
"Důvod návštěvy"
"Schůzka s váženým otcem Ragnorem, Mágem Světla ve Whalosových řadách Osvícenců"
"Počet zbraní, které nesete sebou"
"25"
"Vstup povolen, ohlaste se krčmě U Sedrika" 
Část podstavce v napravo stojícího Whalose se otevřel. Vešla jsem do úzké tmavé chodby, která by nejspíše v mysli klaustrofobika vyvolala silný záchvat. Smíchu by to rozhodně nebyl. Po pár krocích se za mnou podstavec zavřel a já musela minutku počkat, než se mi otevřely dveře do města.
Když se podstavec otevřel, aby mi otevřel cestu dovnitř tak mne ovanul zápach ulice a starých omítek. Ovanul nebude to správné slovo. Spíše mě to málem porazilo a omlátilo mi to hlavu o dlažbu. Malinko jsem se otřepala a několikrát hluboce nadechla, abych se co nejrychleji adaptovala na ten puch města. 
Bylo to stejné, jako ve všech městech. Trpký zápach uzavřeného prostoru spojený s močí, bídou a zbytků rozkládající se soudnosti místních obyvatel.
 Rozhlédla jsem se. V ulicích bylo prázdno a přesto hlučno. Z veřejných domů se ozýval převeselý smích a opilecké hlášky. Z krčem a hospod hrála muzika a občas se podařilo potkat pomateného občana, jak si plete veřejný květináč s domácím záchodem. Zítra jistě nebude mít radost, až mu stáže zaklepají na dveře.
Zavrtěla jsem hlavou. Věděla jsem, proč jsem raději venku mimo tyto místa.
Stačilo pár dní a oblečení by mi nasáklo touto směskou vůní a hlavně by se mi do mysli mohl vkrást ten nepříjemný pocit omezení mé svobody za těmito zdmi.
Procházela jsem ulicí a snažila se procházet nejstinnějšími místy, aby mne nebylo tolik vidět. Nerada bych na sebe poutala jakoukoliv pozornost. Nemusí každý hned vědět, že jsem dnes navštívila toto město. 
Přeci jen mi nad hlavou nesvítí svatozář a nepotřebuji, aby mne někdo šimral nožem po žebrech.
Proplížila jsem se městem až Sedrikově krčmě. Musela to snad být jediná krčma, kde se nekřičelo a oslnivě nesvítilo světlo do ulic.
Téměř jsem se až lekla, že mají zavřeno a že budu muset hledat nové místo na přespání. A že v tomhle městě to býval dříve docela velký problém. Váhavě jsem otevřela dveře.
 
Přivítalo mě příjemné šero a tiché rozhovory štamgastů.
Bez zaváhání jsem vykročila k baru. Dveře za mnou se zaklaply.
"Dobrý večer"
"Dobrý večer"
"Měla bych tu mít rezervovanou postel na jméno Enyah"
"Ano ještě tu je, ale máte to o fous. Za pár minut by byla již obsazena. Poprosím 15 serimů. "
"Tak to mám opravdu štěstí," pokusila jsem se laškovně usmát. Zalovila jsem ve váčku na peníze a podala mu požadovanou částku. Objednala jsem si na pokoj jídlo. Hostinský si zavolal děvečku a ta mne dovedla do mého pokoje, předala mi klíč a popřála hezký večer. 
Počkala jsem, než mi přinesli jídlo a pak jsem připravila pokoj na možný útok zlodějů. Tentokrát jsem usnula rychle a bez čekání. Přeci jen nikdo nevěděl, kde jsem, a tohle nebyla žádná pochybná krčma na konci pustiny.

= Dívám se na modravé nebe a sleduji jemné prachové peří, jak se snáší pomalu k zemi. Nevím, odkud se vzalo, ale je ho plná obloha a pomalu klesá jako letní mrholení na smaragdově zelenou louku, na které ležím. Když je dostatečně blízko k mému obličeji, tak zavřu oči a nechám se pošimrat na tváři. Jsem již dost zasypána, a přesto na sebe nechávám padat víc a víc peříček. Cítím, že tím bílým sametem mám pokryté celé tělo. Každý nový přírůstek na mé holé kůži mne příjemně hladí a konejší.

"Vsadím se, že kdyby ses zvedla, tak je pod tebou zmačkaná zelená tráva bez toho bílého pomatení" zasmála se Nyat.
Vytrhla mne z mého snění. Seděla za mnou, proto jsem na ni neviděla. Popravdě jsem ani nechtěla. Kdo by vlastně chtěl znát tvář svého démona? Třeba by mě to tak zklamalo, že moje představa o ní by se rozplynula a byla bych pak sama. Nebo by se mi znechutila a já bych přestala snít.
"Je jen jediná cesta jak to zjistit," usmála jsem se s přivřenými víčky.
"Hmmm," zamumlala " a je docela načase se zvednout."
"Cože?!" otevřela jsem oči a otočila se za jejím hlasem.
Spatřila jsem jen rozmazanou tmavou siluetu, jak utíká pryč. Peříčka se kolem ní jen vířila.
"BUCH!" země se otřásla.
Otočila jsem se zpět a vstala jsem. Několik metrů ode mne dopadl velký černý kámen. Zem se otřásla a já jsem se snažila udržet rovnováhu.
Musela jsem mírně zaklonit hlavu, abych se mohla podívat na jeho vrchol, který rudě žhnul. Když jsem přivřela oči, tak mi přišlo, ež nežhnul, ale pulzoval. Pulzoval, jako čerstvě vyrvané srdce z těla. 
Cítila jsem, jak se vzduch chvěje a kámen začal doutnat. Na jeho povrchu se rozlily silné rudé tepny ohně. Jeho živé barvy se plazily po kameni a rozpalovaly ho do běla.
 Celá pokrývka z peří v jeho okolí začala černat a doslova uhelnatět. Všechna  peříčka v okolí kamene lehla popelem a kolem mě se prohnala rychlá vlna horka, která  vše přeměnila v prach.
Kámen jakoby pukl a pak se rozevřel jako leknín. Pomyslné listy se dotkly svými okraji země a vytvořily můstky.
 Z vnitřku kamene se vyvalil šedavý dým a spolu s kouřem zahalil slunce. 
 Kam až oko dohlédlo, se vznášel popílek a silný pocit smrti. Dala bych ruku za to, že jsem cítila dech samotného pekla. Rozžhavený a rozzlobený. 
V otevřeném nitru se objevila drobná postava ženy v bílých šatech. Její červené vlasy plály jako právě rozdělaný oheň. 

"Co to je?" zhrozila jsem se.
"Nyat?!" zvolala postava.
"Jsem Enyah! "
"Tebe jsem se neptala! Nyat! Neschovávej se a vylez ven. Přece tu nenecháš toho svého služebníka jen tak!"
"Pokud je ti život milý, tak utíkej, jak nejrychleji můžeš,"zašeptala mi Nyat v hlavě.
"Ne! Chci vědět, co se to tu sakra děje! "
"Utíkej, nebo se to nikdy nedozvíš,"zašeptala důrazněji.
Otočila jsem se a běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Nevědla jsem kam, ale rozhodně jsem nechtěla k té ohnivé ženě.
Uslyšela jsem tichavé hvízdnutí, tkeré nabývalo pomalu na síle. S hromovým rachotem vedle mě dopadl kus hořícího kamene. Poskočila jsem a ztratila jsem rovnováhu. Chvilku jsem se sebou mávala, jak právě vyhozené ptáče z hnízda, ale ustála jsem to.
"Ty…my….nikam…..neu….tečeš!!!" Vykřikla trhavě postava a kolem mě padaly kameny. 
Musela jsem začít kličkovat jak králík. Co králík, super zajíc, který byl posednutý a měl třímetrové nohy.
Snažila jsem se utíkat a zároveň jsem dávala pozor, kam by mohl dopadnou následující kámen. Soustředění na dvě věci najednou mne vysilovalo a já začala ztrácet dech.
"Je čas se vzbudit Enyah, tohohle se nemusíš účastnit," uslyšela jsem křik v hlavě.
Plesk! Zakopla jsem o kus trsu a zapadla pusou rovnou do popela smíchaného s hlínou.  =

"AUUUU!" chytla jsem se za nos a vyskočila jsem z postele.
 Hned jsem se zarazila. Byla jsem ve svém pokoji! Nikde žádná louka a ani padající kameny.
 Malým okénkem naproti posteli sem svítilo tlumené denní světlo z venku. Skrz vsázená barevná sklíčka se roztáčela duha, která se tlumila v šeru místnosti. Těžký vzduch plný starého dřeva a nedávno praných přehozů se pomalu rozvaloval a s nárazy na dřevěné stěny se vracel zpět.
Podívala jsem se na ruku a spatřila jsem v ní trochu krve. Zděšeně jsem přeběhla k zrcadlu. Naštěstí jsem nevypadala, jako bych před chvilkou ryla hubou v hlíně, ale znepokojoval mě proužek krve, který mi tekl z nosu skoro až k bradě. V zelených očích se mi jiskřilo vzrušení.
Tyhle sny mě jednou zabijou. 
Zkontrolovala jsem všechny své věci a uklidila nástrahy pro zloděje. Umyla jsem se v teplé vodě a pečlivě jsem zkontrolovala obličej, jestli mi někde nezůstala krev, nebo se mi neobjevila modřina.
Vlasy jsem si stáhla do drdolu a píchala jsem si do něj ozdobnou jehlici s rubínovými květy a smaragdovými lístky. Na líce jsem si nanesla lehce růž, kterou jsem si schovávala na tyhle příležitosti. Na setkání s hodnostářem se vyplácí chodit trochu v upraveném vzhledu, než být šmudla.
Své koženkové oblečení jsem vyleštila, jak to jen šlo a možná, že budu po cestě házet veselá kožená prasátka. Do úkrytů v oblečení jsem zandala všechny nože a šipky, přesně tam, kam patřily.
Je to sice palác osvícených, ale nikdy se nevyplácí chodit neozbrojená. Pro jistotu jsem si vzala sebou i pečlivě vyleštěnou katanu. Nevěřím, že by se mi sem nikdo nevloupal a neprošmejdil mi pokoj. O moji kovovou lásku bych doopravdy nechtěla přijít tímto způsobem. Šedivou bundičku jsem si hodila přes sebe a jelenici jsem nechala na stole. Přeci jen nemusím vypadat jako úplný nemehlo a jelenice by mne tak moc nemrzela.
Čekala jsem na nějaký posměšný komentář od Nyat, ale byla ticho. Nejspíše ještě válčila v mém snu, ale ve své hlavě.

"Budíček slečno, bude již poledne!" zaťukal někdo mocně na dveře.
"Jo, jo…už jsem vzhůru!" odpověděla jsem rozladěně.

Do paláce jsem vyrazila nervózní a plná očekávání. Přeci jen jsem se měla dozvědět konečné místo Svatyně Zapomnění. 
Můj cíl cesty. Moje vysvobození. Moje smrt.

Přes den šlo městem nenápadně proplout jen stěží. Proto jsem se schovávala do větších hloučků a svižným krokem jsem směřovala do chrámu. 
Po několika minutách jsem vešla do Rangnarova bydlení. No bydlení. Byl to vysoký Whalosův Chrám, ve kterém pobíhali služebnice, a staraly se o chod Chrámu. Všude byla má alter ega, která neměla ani potuchy o skutečném světě. 
 Na každém kroku stál, modlil se, nebo žebral člověk. Mezi nimi procházeli Osvícení a Svatí, kteří zdravili všechny lidi a žebrákům házeli balíčky s jídlem. Obrovské mramorové sloupy se táhnuly podél kruhového půdorysu hlavního chrámu. Mezi nimi stály majestátné sochy svaté pětky a u oltáře stála ta největší Whalosova. Místem se vznášel šepot, kadidla a vůně starých lidí.
 Na modlitebním koberci, jenž byl natažen po celé ploše vnitřku, bylo plno. Zrovna se přednášelo o nebi a posmrtném životě. Osvícený divoce rozhazoval rukama a kázal lidem pokoru a pracovitost, zatím co mu v koutku stékalo mešní víno a ve schovaných kapsách se tiše houpaly stříbrné Serimy z včerejšího odevzdávání příspěvku.
 Zakroutila jsem jen hlavou. Ubohý to lid. Jen začít bečet.
Prošla jsem okolo těchto lidí a pokračovala jsem do postraních dveří za prvním sloupem v řadě. Stráže před dveřmi mě pustili po identifikaci dovnitř. S instrukcemi od stráží jsem vyrazila velkou tichou chodbou. Její strop byl tak vysoký, že by se ani snad ani titán nemusel nijak moc krčit. Vysoká okna po pravé straně chodby zaručovala přes den neustálý přísun světla. Došla jsem k třetím dveřím na levé straně a zhluboka se nadechla.
Zaťukala jsem a otevřela dveře. Vešla jsem dovnitř.

 Místnost oproti výšce chodby byla překvapivě malá. Snad i poloviční. Na zdech visely tmavě fialové gobelíny protkávané zlatavými vzory a volná místa na stěnách doplňovaly velké mosazné svícny. Jejich zlatavé odlesky se rozbíhaly po gobelínech a hráli si s každým závanem vzduchu na schovávanou. Zvláštní bylo, že zde nebyla okna. 
 V místnosti byl pouze jeden psací stůl a dvě křesla. Už zdálky na mne působily, jako poctivá truhlářská práce.
 Vedle stolu na silné železné tyči svítilo jasné bílé světlo, které dokázalo zcela nahradit světlo sluneční a přitom nevadilo svojí intenzitou očím. Tedy pokud nejste tak hloupí, jako já a nebudete zírat do něj, abyste zjistili, co je zdrojem. Párkrát jsem slepě zamrkala a poslepu jsem dopátrala ke křeslu. Pěkná blbost. Posadila jsem se a čekala, až mě slepota přejde. Tedy tajně jsem doufala, že to nebude mít trvalé následky. Malý dítě hadr. 
„ Tebe nechat chvíli bez dozoru, stojí rozhodně za to,“ smála se mi Nyat.
Ignorovala jsem ji.

"Nebojte, také se mi to občas stane. Je to velmi zvláštní světlo a vždy alespoň jednou za rok mě přiláká a já pak sedím jak slepec,"uslyšela jsem hluboký hlas, plný zkušeností a prožitých let.
Takže super! Viděl, jak jsme se tady plahočila. Reputace jak svině. Ale vždyť v křesle neseděl?! Dveře také nevrzly, tak odkud?!
Položil mi soucitně ruku na rameno. Kůže jemně zavrzala o kůži.

"Za chvilku to zmizí, ale podruhé bych to dnes už nedělal," v jeho hlase byl náznak pobavení a zároveň plný pochopení.
"Už se to určitě nestane," ubezpečila jsem ho. Jedno oko začalo mžourat.
"Pročpak jste vážila tak dalekou cestu k vetchému starci?"ztěžka se posadil do křesla. Léta se na něm podepsala a již to nebyl statečný mladík z vyprávění, ale prošedivělý moudrý muž. 
"Myslím, že víte vážený Ragnore," druhé oko začalo mžourat a já pomalu a jistě spatřovala jeho siluetu. Výborně! Snažila jsem se udržet nenucený úsměv a zaměřovat svůj vlahý pohled na místo, kde jsem myslela, že je.
"Nevím. Nosím již dlouhou dobu na svých rukách rukavice, které mě chrání před některými zbytečnostmi. A občas je hezké se věci dozvědět od lidí, než z lidí. Alespoň jsem nepřišel o příjemné poddání ruky a lidé se mne tolik nebojí.“
"Aha, jsem Enyah z rodu Tolkiénů , městem Palacium a přišla jsem se Vás vážený Ragnore zeptat, kudy se mám vydat do Svatyně Zapomnění. Vím, že cestu znáte Vy a pár dalších. Ovšem většina dalších již není mezi námi živými. A já bych velice nerada sháněla nekromancera,abych zjistila to, co byste mi mohl říct i Vy. Věřte mi, že bych nechala probudit i mrtvé, abych se do Svatyně dostala.“
"Hmmmmm, zajímavá otázka. A to je vše, co chcete vědět? Žádný jiný důvod Vás sem nepřivádí? Vaše budoucnost, minulost, rada?“
"Ne, nic jiného mě nenapadá,"samozřejmě, že jsem měla tisíc otázek, ale tahle byla nejhlavnější. Zrak se již zaostřoval, ale ještě jsem neviděla ostře.
Bylo mi to nepříjemné a tiše jsem si nadávala za svou blbost.
"Dobře tedy. Velice těžko by se mi vysvětlovala cesta do Svatyně mláděti jako vy. A hlavně se jistě již spousta věcí mohla změnit. Je to celkem dlouho, co někdo cestoval do zemí Mrtvých. Dám Vám přesnou kopii mé mapy, která Vám stručně vysvětlí kudy kam. Mohl bych Vám samozřejmě lhát, že byla zničena při požárech, či zcizena, ale nemám důvod, proč Vám nepomoci, když po tom tak toužíte. A mrtvé bych nechal raději prozatím spát. Po cestě si jich jistě užijete až kam. Jen si nemyslím, že Vás tam čeká něco dobrého. Na tomto území vládne sama smrt a pouze pochybné existence. Jistě víte, že je to vyhlášená nekropole všech nekromancerů, kteří se schovávají před světem. Koho ve Svatyni nepotkala smrt, tak jej bylo minimálně doživotní šílenství."
"To bych nikdy nedopustila. Stačí, že si povídá se mnou," zašvitořila mi Nyat v hlavě. Cítila jsem, jak se protáhla a položila se na okraje mé lebky.
"Toho se nebojím. Chci se tam jen setkat s jedním starým známým, který si nezaslouží nic víc než smrt. A má touha dosahuje takových rozměrů, že se nebojím smrti.“ Konečně jsem ho spatřila v jeho kráse. Nebo spíše sešlosit.
"Inu, pak není tedy pochyb, že tu mapu potřebujete. Musím říci, že jste mě zaujala. Člověk nepotká každý den lidi, kterým nezáleží na valstním životě a chtějí se dostat do míst, kam noha nevkročí celá staletí. Smím se Vás dotknout? Slibuji, že Vám nesdělím nic, co byste nechtěla vědět." Zvážněl.
"Pokud Vám to pomůže a myslím, že Vám to za mapu budu přeci jen dlužna."Souhlasila jsem s jeho podivným požadavkem. Znala jsem jeho pole působnosti a bylo mi jasné, že si o mne našel dost informací. Jak těch dobrých, tak těch špatných. Mé oči nabraly na síle a jeho stařecká tvář mi již nebyla tajemstvím.
Křeslo pod tíhou odsloužených let zapraskala, když se zvedal. Několika kroky stál u mě. Viděla jsem jeho šedý fous protkaný nitkami stříbra a tmavý plášť, jež byl prost jakýkoliv ozdob či posvátných nápisů.
 Stáhnul si rukavici a dotknul holou rukou se mého spánku. Chvilku tak setrval. Potom se zprudka nadechl a s puštěním zavrávoral. Spěšně si nasadil rukavici. Opřel se unaveně o dřevěný stůl a obešel jej ke svému křeslu. Jeho vybledlé zelené oči mne pozorovaly s rozvahou. Byl chvilku ticho a já se neodvážila tuto magickou bublinu rozrušení.
"Vidím, že vedete pestrý život," velmi namáhavě promluvil. Za těch pár minut zvědavosti zestárl ve svém obličeji o něco víc a zašmušile se mračil.
 "Moc se nezastavím. Ale to k Poutníkovi patří. Vám již nemusím nic vysvětlovat, nebo snad máte nějakou otázku?" Nechtělo se mi šťourat v mé vlastní minulosti a nechtěla jsem znát ani svoji budoucnost. Nechtěla jsem být ovlivňována něčím, co by mi řekl. Podle mne si osud tvoříme sami.
"Popravdě bych se možná rád zeptal. Již když jste vstoupila, cítil jsem přítomnost ještě jedné řekněme osoby. Je tu s Vámi?" 
"Jééé….on mě cítí…hmm…kdyby byl o pár set let mladší…,"zasmála se Nyat. Její tlak v hlavě povolil a bylo vidět, že se baví.
"Ano je tu se mnou."
"Jak dlouho ji či jeho znáte?" Hladil rukou povrch jemného ebonitového dřeva, ze kterého byl stůl vyroben.
"Od narození prý. Ale začala s ní cloumat puberta snad dřív, než se mnou, tudíž ji znám tak od 15.“ Odpověděla jsem popravdě.
"Jaké sprosté pomluvy!" smála se znovu.
"Žena," zadumal se, " a „Anděl to asi nebude," usmál se unaveně. Vrásky se mu zaryly hlouběji do obličeje.
"Do toho má daleko, to souhlasím. Ale vždy mi byla přítelkyní a nikdy jsem necítila jakékoliv ohrožení z její strany."
"Anděl, to tak. To bych musela držet bobříka mlčení a ve všem ti nechat vyráchat hubu. A pak kdo je zlý," rozčílila se s a poťukala mi na duši.
"Nepochybně. Cítím se celkem unaven, máte ještě nějakou otázku, než Vám dám mapu?" 
"Uspěji?"Vylétlo ye mne dříve, než jsem stačila zapřemýšlet, jestli to doopravdy chci vědět.
"Ano, ale ne tak jak byste chtěla. Dovolte mi dát jednu radu: Až potkáte stříbrného hada, tak neváhejte, jelikož život nebude Váš jediný spojenec."
"Hada?!" Zarazila jsem se.
"Hada?! Na co to myslí, prase jedno!" smála se Nyat.
"Promiňte. Víc Vám neřeknu. Nemohu a ano nechci." Ukončil debatu Ragnor. Dveře se za mnou otevřely a dovnitř vešel lokaj s mapou v ruce. Podal mi ji. 
"Dobře ji opatrujte. Žádnou jinou již nedostanete a sběratelé cenností na ní mají také dost spadeno, tudíž bych s ní při odchodu moc nemával. Přeji hodně štěstí Enyah z rodu Tolkiénů , městem Palacium.“
"Děkuji." Uklonila jsem se a odešla jsem pryč.

/Dveře se za mnou zavřely/
"Marco, nalij mi prosím to nejsilnější víno, co tu máme. A posaď se"
/cinkot broušených skleniček a nalévání vína/

V hlavě mi vedle cinkavého smíchu Nyat pulzovalo velké stříbrné slovo – Had.  Absolutně jsem netušila, co tím myslel a nechápala jsem svou pusu, že mne dokázala takto zradit. Měla bych jí vymáchat v ledové vodě. 
Mapu jsem si přitiskla k tělu jako bych držela právě narozené dítě. Byla jsem silně rozrušená a klepaly se mi kolena. Konečně se můj cíl přiblížil do roviny skutečnosti. Ve velké chodbě jsem se držela, ale jakmile jsem opustila Chrám, tak jsem téměř utíkala. Moje spěšné kroky směřovaly zpět k Sedrikovy. Neměla jsem ani pomyšlení se někde plížit a zdržovat se s tak cenným majetkem.
Po příchodu do pokoje jsem zatarasila dveře malou prázdnou komodou. Musela jsem ji sice přešoupat přes půlku pokoje, ale nemohla jsem to neudělat. Prošla jsem si celý pokoj, jestli se někde neschovává nějaké nemilé překvapení. Teprve po ujištění, že se nemůže stát nic, co by mne mohlo překvapit, jsem si stoupla ke stolu.
S posvátnou úctou jsem položila mapu na stůl a rozprostřela ji. Byl na ní zobrazen jen kousek z naší země. Avšak byl to pro mě ten nejdůležitější údaj za posledních pět let. Uprostřed mapy byla zakreslena Aslehada. Podle zobrazení, bych ji spíše tipovala na menší město, než na hlavní základnu Osvícených. Od doby zakreslení této staré mapy se opravdu nejspíše dost změnilo, avšak ne tak moc, abych se nemohla dostat do Svatyně. Bylo mi jasné, že to nebude za humny, ale i tak mě malinko zklamala ta velká dálka, jež mě čeká. Jen vstup Svatyně byl schován v pravém dolním rohu. Dnes se již na žádnou mapu neoznačovala. Byl to zapovězený kus země, kde vládla smrt a strach. V jejím okolí nestálo žádné město a ani strážná věž. Tedy kromě velmi špatně proslaveného Heaveru. Bašty všech zločinců a nechtěných existencí. Nenašli byste tam slušného člověka. Myslím, že by věž proti nemrtvým nic velkého nezmohla, když se do tohoto území neopováží žádné vojsko. 
"A víš že, dříve to bylo posvátné místo plné různých kněží, kteří vyznávali život a jeho radosti, avšak jen díky své nenasytnosti a honbě za nekromancery, přišli o tak krásné území v takzvané válce Mrtvých. Protože jakýkoliv schopný nekromág ve Vaší zemi vyrazil do boje za rovnoprávnost magie a hlavně velice zdatný generál Fragos, který dovedl nemrtvé k vítězství. Svatyni vyrabovali a přeměnili ji k obrazu svému.
 Z mrtvých nepřátel si udělali pomocníky a ochránce jejich území. A hlavním samozvaným králem se stal Toer. Nejhorší, nejbezcitnější a nejsurovější člověk na zemi." Sdělila mi Nyat k mapě. 
Sevřela jsem pěti a udeřila vzteky do stolu.
"Je mi jedno, co se tam stalo! Jde mi o to, co se tam stane!" vykřikla jsem rozrušeně.
"Nevěděla jsem, že trocha historie dokáže lidi tak rozčílit,"zasmála se Nyat.
"Víš moc dobře, proč se rozčiluji. Tak dlouho čekám na odplatu a ty jméno toho vraha říkáš s takovou úctou, jako když se vyprávějí dětem pohádky. Je to ten nejhorší člověk na světě a vsadila bych svoji duši, že je sám mrtvý! Ale až potká mě, tak bude mrtvý nadobro a žádný z těch jeho připosluhovačů ho nezvedne z hrobu, ani kdyby se u toho posrali!" 
"Samozřejmě, že tě v tom plně podporuji a velmi doufám, že jej zabiješ. Nebylo by to jen pro tebe zadostiučinění. Ale musíš mít stále v té své malé makovičce vyvěšenou cedulku - nebezpečí! Toer se nestal Vrchním nekromágem kvůli tomu, že by olízal dost mrtvých řití. On opravdu ovládá mrtvou magii mistrovsky a od malička ho nic jiného nezajímalo."
"Ty o tom nějak moc víš,"sedla jsem si vyčerpaně na postel.
"Jsem sukuba Enyah. Viděla jsem takové věci, které by tu tvou malou skořepinku, dávno rozmetaly na kusy. I ten tvůj Ragnor se musel posadit, když jsem mu část svého já promítla do té jeho přesvěcené hlavy. A velice ráda ti pomůžu se dostat co nejblíže k Toerovi, ale i já jsem omezena. Zvlášť v té tvé hlavě."
"A můžeš mi říct proč, až po tolika letech se mnou mi tohle sděluješ? Ptala jsem se tě? Celou dobu mě jen sekýruješ a směješ se mi! Nikdy jsem si nevšimla, že bys mi s něčím pomáhala. Dokonce ani ve snu…."
"Čím míň o mě víš, tím víc si chráněná. Ber to jako fakt. A teď se laskavě seber! Toera svými řečičkami nezabiješ! Leda bys ho unudila k smrti.“
Rozhodla jsem se neodpovídat. Přece se nebudu hádat sama se sebou. Pracně jsem odtáhla skříň od dveří a nechala jsem si přinést jídlo do pokoje a sledovala jsem každý zakreslený záhyb na mapě. Propočítávala jsem cestu a náročnost. Budu muset koupit více placek a přikoupit nějaké oblečení na cestu. Zastihne mne první období zimy a tahle šedivá bundička by mi přespříliš nepomohla. A rozhodně si budu muset pořídit pořádnou kožešinu na přespávání a asi i koně, pokud se tam nechci s tou náloží věcí loudat pět let. 
Spočítala jsem své jmění a usoudila jsem, že si nebudu moci koupit žádného plnokrevníka, ale spíše chodící povoz. Nevadí, bude hůř.