Divadlo, část první

   Znáte to, jednou za čas se to tak zvláštně semele, že někde někomu odkejvete návštěvu divadla. Datum konání, leč Vám bylo stopětadvacetkrát opakováno, máte kdesi v mlžném oparu. „Ano mami, vím, že jdeme „píp“ listopadu do divadla.“ Ano, ano, divadlo šestnáctého listopadu. Nebo sedmnáctého? Je to vůbec v listopadu?!

   Nakonec, vzhledem k tomu, že vaše matka po těch letech strastí ví, že jste latentní imbecil, zvedne telefon a den předtím se (Vás) ubezpečí, že se dostavíte před divadlo, ve správný čas, ve správný den, převezmete si lístek a výsostně se usadíte k řádné kulturní aktivitě. Kupodivu to, co jsem považovala za nejodhalenější patu Achillovu – outfit, nebyl takovej oříšek, jako martýrium okolo. Ke svému milému překvapení jsem zjistila, že onen kus látky, který jsem považovala za šál, je černý, divadelňospolečensky přijatelný svršek. Je podzim, to, že mi látka topu  nepojme „madla lásky“ mě nikterak nerozhodilo. Podzim – sáčko – šál (skutečnej šál, ne několik let opomíjenej kus oděvu), hotovo, vyřešeno.

   Pravidelní návštěvníci divadel nemusí dále číst. Vy, co jste stejní kulturní neznabohové a pozéři jako já, číst. Je to pro Vaše dobro. Samozřejmě jen za předpokladu, že se hodláte jednou do toho divadla vypravit. V sedm divadlo, jsou čtyři, hlad. Normální holka, která by jako každá kaloricky-sečtělá dvacítka, držela okurkovou dietu měsíc před událostí, by hlad zahnala vodou, maximálně pěti zrníčky slunečnicových semínek. Já jsem se ovšem nežinýrovala. Mám eště tři hoďky, to ta čočka v klidu slehne. Hovno slehne. Nejenomže neslehne, ale rozpoutá totální střevní válku. Samozřejmě tu nehodlám rozebírat povětrnostní podmínky v našem 4+1, ale ani stahovací kalhotky Jennifer Lopez by tohle neštěstí nezvládly. O dvě hodiny později jsem stále měla břicho nafouklé tak, že kdybych si na palce na nohou pověsila proutěný košík, mohla bych se v klidu účastnit přehlídky horkovzdušných balónů.

   Celou cestu tramvají jsem se snažila s nikým sedícím nenavázat oční kontakt, aby náhodou neměl potřebu pustit sednout gravidní ženu. V šatně jsem sundala svůj břicho-maskující kabát i šál a přišla jsem si jak „hrnečku dost“. To mini psaníčko skutečně mělo větší šanci vyhrát cestu na oběžnou dráhu Saturnu, než zakrejt tu čočkovou neprozřetelnost. Proč dělaj ty divadelní programy tak malý? Měly by mít formát minimálně Mladý fronty. Nemusela bych pak hrát Tetris s kabelkou a pidilistem papíru, abych vizuálně zakryla co největší plochu svého břicha (čti balónu).

   Představení hezké, čočka se nakonec rozhodla spolupracovat s trávicím traktem a cestou domů jsem mohla v tramvaji zvesela očumovat všechny sedící spolucestující.

   Věřím, že Ezop by z toho udělal grandiózní bajku o dvou hloupých kamarádech – mém mozku a žaludku, kteří podcenili vnitřní sílu čočky. Jenomže čočka k čočce sedá, až to břicho zvedá!